y
Tři bílé růže
Jeden otec měl tři dcery. Často chodíval na trhy a vždycky jim něco pěkného přinášel.
Ty starší si obyčejně přály, aby jim koupil na šaty. Nejmladší říkávala, že si nepřeje nic. Byla pracovitá a milá, zatím co její sestry lenošily a jen se strojily.
Otec se zase jednou chystal do města, zavolal svou nejmladší a ptal se, co jí má na trhu koupit. „Tatíčku milý, nepřeji si nic, jen abyste se vrátil zdráv.“ Otec však naléhal, a tak si přála tři bílé růže.
Na trhu chodil od krámku ke krámku, starším dcerám koupil na krásné šaty, ale bílé růže nikde neviděl. A to ho tuze rmoutilo.
Nazpět se vracel kolem zámecké zahrady. Tu spatřil, že v ní roste keř a na něm bílé růže. Vešel do zahrady a chtěl tři utrhnout.
Na záhonu seděl pes a čekal, co ten člověk učiní. Když utrhl tři růže, pes se ho ptal, komu je dá. Otec pravil, že dceři, a pes na to: „Za ty růže mi sem pošleš svou dcerku, nebo bude zle.“
Otec se ulekl a slíbil, co po něm pes žádal. Potom mohl vstoupit do zámku, projít se komnatami a usednout v jídelně. Tam byla pro něho již připravená bohatá večeře.
Ráno, když vstal, čekala na něho snídaně. Po snídani se ubíral nádherně vyzdobenou chodbou do zahrady.
Tam čekal pes a lidskou řečí mu připomínal, že se dcerce špatně povede, jestli nesplní svůj slib. Když otec znovu slíbil, dostal od psa plnou brašnu peněz.
Ale přesto šel lesem smutný a nešťastný. Vždyť se měl zříci nejmilejšího dítěte. Ale jeho žalost na chvíli vystřídala radost. Ten pes se zdál takový hodný.
Doma ho dcery přivítaly s otevřenou náručí. Starším dal drahé látky, nejmladší tři bílé růže. Když jí je dával, pověděl také, odkud jsou a že za ně musí jít dcerka na zámek do služby.
Starší sestry se jí posmívaly, ale ona řekla: „Nic si z toho, tatíčku, nedělejte. Půjdu ráda na zámek sloužit, když jste to slíbil.“
Na druhý den se otec s dcerou vypravili na cestu. Dcerka si nesla v uzlíčku střevíce a zástěrku, otec se opíral o hůl.
V zámku vedl otec dcerku rovnou do jídelny, kde byla připravená večeře. V ložnici byla tentokrát ustlána dvě lůžka.
Ráno na ně čekal v komnatě psík a pěkně je přivítal. Potom pravil, aby se otec s dcerkou rozloučil. Na cestu mu dal zlata, kolik unesl.
Děvče se mělo na zámku dobře. Vše bylo vždycky připraveno a ona jen rozmlouvala s psíčkem, který za ní chodil třikrát denně.
Když uběhl rok, požádala psa, aby ji pustil domů. Nic by ji netěšilo, kdyby se nemohla zase jednou s otcem povyprávět. Pes jí dal čtrnáct dní a řekl: „Kdybys lhůtu nedodržela, bude s vámi zle!“
Děvče slíbilo. V tom okamžiku stál před zámkem kočár plný darů. Děvče do něho usedlo a jelo domů.
To bylo přivítání! Dceruška rozdělila dary otci i sestrám a vyprávěla: „Nic mi nechybí, a všeho mám hojnost.“ Potom řekla, co by se stalo, kdyby se do zámku nevrátila.
Sestry nejmladší přály, aby ji potkalo neštěstí, dennodenně ji přemlouvali, aby nejezdila. Tak se stalo, že zůstala doma o den déle, než měla dovoleno.
Patnáctého dne spěchala na zámek celá ustrašená, co bude. Vešla do komnaty a tam uviděla psíka ležet na zemi. Mluvila na něho, hladila ho, ale ani se nehnul.
Ráno poprvé nebyla snídaně přichystána. Dívka šla zase za psíčkem, který ležel jako mrtvý, a znovu ho laskala a říkala milá slova.
Tu se psík začal probouzet. Náhle se proměnil v krásného jinocha a pravil: „Má nejmilejší! Přece si mi pomohla z toho zakletí a se mnou všem lidem, kteří teď budou na zámku žít jako kdysi a my s nimi!“
Tak se stala hodná, pracovitá dívka na zámku paní. Na svatbu přijeli otec i sestry. Ty jí to štěstí nepřály, ale co mohly dělat. Život vždycky dobré odměňuje dobrem!
