Kocourek Vaska seděl na podlaze u prádelníku a chytal mouchy. Na prádelníku, na samém kraji ležel klobouk.
Tu Vaska uviděl, jak na klobouk sedla moucha. Povyskočil a zachytil drábky za klobouk. Klobouk sklouzl s prádelníku, Vaska se překulil, letí k zemi a klobouk – bác – celého jej přikryl.
V pokoji seděl Voloďa a Vadik. Omalovávali obrázky a neviděli, jak se Vaska dostal pod klobouk. Zaslechli jen, jak vzadu cosi spadlo. Voloďa se ohlédl a uviděl u prádelníku na zemi klobouk.
+6
Šel k prádelníku, sehnul se a chtěl klobouk zvednout, ale najednou vykřikl: „Jej-jejej-jej!“ a peláší pryč. „Co je ti?“ táže se Vadik. „On je živý!“ „Kdo je živý?“ Klo-klobouk!“ „Nepovídej. Cožpak klobouky mohou být živé?“ Po-podívej se sám!“ Vadik přistoupil blíž a zadíval se na klobouk.
Najednou klobouk popolezl přímo k němu. Vykřikl jen: „Jemine! A hop na pohovku. A Voloďa za ním. Klobouk dolezl doprostřed pokoje a tam se zastavil. Chlapci na něj hledí a třepou se strachy. Tu se klobouk obrátil a lezl k pohovce. „Jej! Ou!“ vykřikli chlapci.
Seskočili s pohovky a ženou se z pokoje. Přiběhli do kuchyně a zavřeli za sebou dveře. „Jaký je to divný klobouk? Co si to jen vzpomněl, lézt po pokoji?“ povídá Vadik. „Možná, že jej někdo potahuje provázkem!“ „Běž se podívat!“ „Pojďme spolu. Já vezmu pohrabáč. Poleze-li k nám, uhodím ho pohrabáčem.“
Vzali pohrabáč, pootevřeli dveře a nahlédli do pokoje. „Kde je?“ ptá se Voloďa. „Támhle u stolu.“ Klobouk ležel u stolu a nehýbal st. Vida, polekal se, bojí se lézt k nám, zaradovali se chlapci.
„Teď jej postraším.“ povídá Voloďa, a začali tlouci do stolu pohrabáčem. „Hej, ty klobouku!“
Nabrali si do košíku brambor a začali po klobouku házet. Vadik trefil. Klobouk povyskočil a vykřikl: „Mňau!“
A hle, z pod klobouku se vysunul černý ocásek. „Vaska!“ zvolali chlapci. Vadik chytil Vasku a začal jej objímat. „Vasko, miláčku, jak ses dostal pod klobouk?“ Ale Vaska mu neodpověděl. Jenom frkal a mžoural před světlem.
y
