y
Kozel a beran
Byl jeden muž a žena a ti měli kozla a berana. Kozel a beran byli velkými přáteli. Kam se hnul kozel, šel také beran. Kozel do zahrady na zelí – beran tam šel také, kozel do sadu – a beran za ním.
„Oh, ženo,“ povídá muž, „vyženeme toho berana a kozla. Takhle s nimi zahradu a sad neudržíme. Jděte si kozle a berane, ať vás na našem dvoře neuvidíme!“ A beran s kozlem tedy šli.
Jdou a jdou. A tu před nimi uprostřed leží vlčí hlava. Ten beran byl silný, ale neměl kouska odvahy. Kozel zato byl odvážný, ale sílu neměl. „Vezmi, berane, hlavu jsi silný,“ povídá kozel. „Oh, vezmi ji ty, jsi kurážnější!“ Vzali ji tedy společně a hodili do brašny.
Jdou a jsou a před nimi oheň hoří. „Pojďme tam, přenocujeme u ohně, aby nás vlci nesežrali.“
Pozdravili a vlci hned na ně: „Pojďte, jen pojďte! Kaše ještě nebublá, maso si vezmeme z vás.“ Oh, jak se beran polekal. Kozel však měl pro strach uděláno. Chvíli rozvažoval a pak řekl: „Tak sem, berane, podej tu vlčí hlavu!“
Beran ji přinesl. „Ale tuhle ne, podej mi větší!“ pravil kozel. Beran zase běží a přináší tutéž. „Ale podej ještě větší!“ Teď se vlci doopravdy polekali. Začali uvažovat a rozvažovat jak by odtud utekli. Povídali si mezi sebou: „Tohle jsou takoví chlapíci, že bys v jejich společnosti i hlavu mohl ztratit – podívej, jednu vlčí hlavu za druhou vytahují.“ A tu se jeden z vlků ujal slova: „Slavná jste, braši, kumpanie, kaše už krásně bublá, ale není jí čím dolít – dojdu pro vodu.“
Vlci stále čekali, že se jejich druh vrátí. Za chvíli jeden z nich povídá. „Kampak šel můj kamarád? Někde si sedl a kaši není čím dolít. Půjdu pro něho.“ A odběhl. Ale ani on se nevrátil. Třetí vlk seděl, seděl a pak povídá: „Kde jen oba zůstali? Vezmu klacek a přiženu je!“ A tak odběhl i třetí vlk. A tu povídá kozel beranovi: „Teď si musíme, brachu pospíšit, abychom tu kaši snědli a zmizeli odtud.“
Zatím si to ale vlci rozmysleli: „Eh, jak to? My tři se máme bát kozla a berana? Pojďme a sežereme je, ty zlomyslné synky!“ Běželi zpátky k ohni. Ale mezitím se už kozel a beran vyšplhali na dub. Kozel byl odvážnější – vylezl až na vršíček, ale nesmělý beran zůstal v koruně dubu níže.
Vlci přiběhli pod dub a ten nejmladší řekl tomu nejstaršímu: „Ty jsi náš vůdce, tak nám počaruj, jak bychom je dostali.“ Starý vlk si lehl na záda, zvedl nohy vzhůru a dal se do čarování. Beran sedí na větvi a celý se třese. Jestli spadne, tak rovnou na vlka.
Kozel byl smělejší a odvážnější. Přemýšlel a pak vykřikl: „Berane, podej mi sem toho čaroděje!“ jak to vlci uslyšeli, utíkali, jen se po nich zaprášilo. Když minulo nebezpečí, kozel a beran s dubu slezli a šli svou cestou dál.
