y
Tři bratři
Žil kdysi, ale bylo to již velmi dávno, jeden otec a měl tři syny. Dva starší byli vždy vyfintení, ale nejmladšího každý jen přezdíval Popelvárem, neboť stále sedával u ohně. Byl nebožáček velmi hodný a jeho dobrotu druzí pokládali za hloupost.
Jednou z jara nasel otec na poli oves, ale teď ho nějaká potvora každou noc ničí. Otec zavolal syny a poslal je hlídat pole. Až někoho uvidíte-pravil otec – chyťte ho a pořádně ho zbijte, aby tam již nechodil.
Dva starší se vypravili jako do Trantárie: kyj, psa i pokrývky si vzali s sebou. Matka jim napekla koláčů, masa a nacpala jim plné kapsy až kluci praskali. Vzali si ještě víno a šli spolu k ovsu. Ale Popelvár si vzal do kapsy jen suché kůrečky a uháněl na pole.
Zde vylezl na hrušku a číhal. Přitom ohryzával kůrky a když dostal žízeň, zakousl se do plané hrušky. Bratři rozdělali oheň, koně přivázali ke kůlu a dali se do hodování. Pečínku a koláče jen tak do sebe cpali a zalévali se vínem. I pes dostal koláče omočené ve víně. Potom sklonili hlavy a padli do ovsa a psík se k nim též svalil.
Před půlnocí najednou přiletěli tři oři a začali v ovsu tak vyvádět, že to svět neviděl. Popelár se díval, ani nemukal. Tu se jednomu zachtělo poškrábat si hřbet o kmen hrušky. Milý Popelvár, skočil na něho, uchopil ho za ohlávku a tiskl ho pevně koleny. A v tom oř vyskočil. lítal po ovsu, vyskakoval a setřásal jezdce dolů. Ale Popelvár se držel pevně.
Když se už oř pořádně unavil a uviděl, že jezdce neshodí, promluvil lidským hlasem: „Dobře se hochu, drž, vezmi si se mne tuto ohlávku, když s ní zatřeseš, budeš mít čeho se ti zachce.“ Popelvár si ohlávku vzal. Oři odcválali za divokého řehotu z ovsa a Popelvár se odebral domů.
Ráno byl oves udupaný a otec se hněval, že synové nic neuhlídali. „Spáči ničemní“ – zlobil se otec – „ale této noci nezaspíte!“
Příští noci šli zase hlídat. Ti starší si nabrali koláčů, vína a pečínky. Ale Popelvár jen suché kůrečky. Ti jedli, pili, opili se a ulehli, ale Popelvár se ukryl po keříkem a dával pozor, co se bude dít.
O půlnoci přiletěli dva oři a opět dováděli v ovsu. Když se dost vyskákali, začali se pást. jeden u keříku a Popelvár – šup! A už mu seděl na hřbetě. oř zase skákal z brázdy do brázdy, otřásal se, ale Popelvár se pevně držel, nepustil oře, dokud sám neustal.Potom promluvil oř lidským hlasem: „Pusť mě a vezmi si se mne tuto stříbrnou ohlávku. Když s ní zatřeseš, budeš mít všeho, čeho si žádáš.“
Třetí noci se starší opět dosyta nacpali, až zaspali. Popelvár se ukryl do brázdy. O půlnoci přiletěl poslední nejbujnější oř. Skákal, dováděl a když se dosti vydováděl, začal se pást. a tu Popelvár – hop, na něho. A s ním po ovsu, po brázdách, dokud ho oř neoslovil! „Co chceš, to budeš mít, když zlatou ohlávkou zatřeseš.“ Popelvár si ohlávku vzal a dobře ji schoval. „Snad mi pomůže ke štěstí, pomyslil si.
2 díl: Jednom dal král vyhlásit, že provdá svoji dceru, ale jen za toho, kdo si s jejího okna utrhne zlatý prsten na zlaté šňůrce. I Popelvárovi bratři se vyparádili a osedlali koně.
Ale Popelvár si vzal jen měděnou ohlávku. Sedl si na velkou svini a drkotal se po cestě a přál si stůj co stůj utrhnout prsten. Před palácem bylo už plno pánů na koních. I Popelvárovi bratři vyskakovali, ale marně. Prsten zůstal viset.
Najednou přiletí, jako v oblaku, mladý šohaj na měděném koni. Vzlétl do povětří, utrhl zlatý prsten i se šňůrkou, zamával princezně a zmizel. Král dal po druhé vyhlásit, že kdo s okna ještě vyššího utrhne zlaté jablíčko, tomu dá princeznu.
Před královským zámkem bylo opět mnoho pánů. Stáli, vyskakovali, ale nadarmo. Najednou se přihnal šohaj na stříbrném koni, až lidé užasli. Vyšvihl se k jablíčku, zakýval princezně a zmizel. I dal král šohaje hledat, ale nesáhli ho najít.
Potřetí král vyhlásil, aby se sešli všichni junáci a kdo s nejvyššího okna utrhne zlatý šáteček, tomu že dá svoji dceru. Tu se nahrnulo mnoho mladíků. I Popelvárovi bratři přišli. Zkoušeli, zkoušeli, ale jen se zranili a koně potloukli.
Popelvár, všem na posměch, přijel městem opět na svini. Ale za městem zatřásl zlatou ohlávkou. „Co si přejete, pane?\", ozval se zlatý oř. Sotva Popelvár vyřkl přání, měl už na sobě zlaté brnění, až se blyštěl jako slunce. A opět vysokým skokem šáteček utrhl, zamával a zmizel.
Nyní dal král vyhlásit: „Ať je šohaj nevím kde, ale najít se musí!\" Poslové chodili po městech i vesničkách.
Popelvár si zatím seděl doma v košili, v plátěných spodcích a na hlavě měl vysoký klobouk. Nikdo nevěděl, co se skrývá pod kloboukem. Královští vojáci vešli do domu a prohlíželi si syny. „Nebyl jsi to ty?\", řekl jedem s posměchem a nadzvedl Popelvárovi klobouk.
Tu jim ztuhl úsměv na tváři. Padli na kolena před mladým králevicem, neb z Popelvárova klobouku vypadly všechny hledané věci. Chtěli ho hned vystrojit, ale Popelvár jen potřásl ohlávkou a rozloučil se s rodiči
............... a už letěl v čele královského poselstva na hrad. Tam ho vděčně přijali, královu dceru mu dali za ženu a on žije, tuším ještě dodnes.
