Tútú - houká to, až běda, velká mračna prachu zvedá. Obluda by málem byla Kulihráška porazila. Ten se lek a jak se zlobil! Prvně viděl automobil.
Za strom skočil, bál se ven: “Kdo to tluče na buben?” Vykukuje, pozor dává, co ta bába provolává: “Dnes ať nikdo doma není, Kašpárek má představení!”
“Kašpárek? Kdo je to asi? Kulihrášek povídá si. Pak se pustil cestičkou po lučině travičkou; dlouho šel, až cesta zase u rybníka ztratila se.
Velký čáp se snesl s výše, čepičku mu sebral tiše, chce ji hodit do rákosí. Kulihrášek pěkně prosí, z oček se mu slzy lijí: “Pane Čápe, vraťte mi ji!”
To je hudby v lese dnes! Nemají snad víly ples? Skřítek na paseku hledí - starý dědeček tam sedí, dudy tiskne. Dudy hrály, všichni ptáčci poslouchali.
Elektriky zvoní, letí - pohleďte sem, honem, děti: Kulihrášek vprostřed stojí... Kudy prchnout? Hnout se bojí. Ví teď, proč se dětem říká: “Zajede tě elektrika!”
Slyšte! U silnice s kraje kolovrátek pěkně hraje, z dýmky dědeček si bafá, směje se na fotografa. Kulihrášek touhou plane: “Vezměte mne taky, pane!”
Prší, prší, vítr fouká, Kulihrášek stojí, kouká - Galoše tu v blátě vidí: “To jsou jistě boty lidí!” Na nožky je zkouší chvíli: “Trochu velké by mně byly!”
Kulihráška trápí hlad... “Jejej, houby! Ty já rád!” Zasyčel had z lesa hloubi: “Nejez! To jsou moje houby!” Považte jen, děti zlaté - všechny byly jedovaté!
Na mýtinu vede stezka. Jaká chaloupka tu hezká! Kulihrášek, vandrák malý, zaklepal tam: chléb mu dali. Dušička už není smutná - hleďte, jak mu krajíc chutná!
Cirkus přijel, to jsou divy! Indián tam jako živý. Skřítek před ním poskakuje, na hlavu mu ukazuje, div se smíchem nepotácí: “Tohle nosí u nás ptáci!”
Jablíčka už dozrála, Kulihráška přilákala. Na větev sed, hodoval, na jela zavolal: “Pojďte honem, chcete snad také jedno ochutnat?”
Na rybníčku v ranní chvíli kachny spolu skotačily: “Dobré ráno, kvaky, kvaky, potopte se, teta, taky!” Skřítek nic mít nechce s nimi: “Kalhotky by roztrhly mi!”
Obešel už rybník celý, nožičky ho rozbolely...Na vodičce loďka pluje, v bílou plachtu větřík duje. Kulihrášek hledí za ní: “To by se to jelo na ní!”
Dále nemoh pro únavu, v lese na mech složil hlavu. Co to kouše, co to pálí? Mravenci ho poštípali, mouchy přidaly se k nim: “Kulihrášku, utec jim!”
A tak Kulihrášek milý z lesa běžel, co měl síly - u nádraží zastavil se. Noc už byla, měsíc skral se. V nůši nocleh našel hladce, zavřel očka, usnul sladce.
Po nebi se záře lila, kulihráška probudila. Šedý osel k němu míří: “Vypuk oheň, už se šíří!” Hlavy dohromady dali, déle už tu nečekali.
Plamen šlehá, dým se valí, strážník přispěchal se dáli, na píšťalku poplach píská, probouzí se celá víska. Skřítek tiše jako pěna nožičky vzal na ramena.
Bylo ráno plné rosy. Na vodičku do rákosí Kulihrášek šel se mýti. Do klepet ho rak v tom chytí, tiskne, tiskne, nepovolí - “Pane raku, vždyť to bolí!”
Po cestě to řinčí, zvoní, hrozný obr kráčí po ní. Jak ho Kulihrášek zočil, nečekal a za strom skočil. Řezník byl to, řetěz táh; viďte, že jde z něho strach!
Na zahrádce za ohradou zlaté květy rostly řadou. kulihrášek na lavici ručku natáh k slunečnici. “Sluníčka sem lidé dali, musím zkusit, zda-li pálí!”
Šípek kvete, krásně voní, Kulihrášek blíž se kloní - náhle stane přimražen: obrovský škvor leze ven až tam, kde náš skřítek stojí: hleďte, jak se chudák bojí!
Na stráni už třešně zrály, zdaleka se červenaly. Jak se Kulihrášek shlédl, pěkně si k nim na zem sedl, papal, a když nemoh dál, do čapky si s sebou vzal.
Kulihrášek na zahradě divné domky vidí v řadě; prohlíží je shora, zdůli: “Tohle budou včelí úly! Radši zmizím pěkně zticha, ať mne včelka nepopíchá!”
To je krásná podívaná - vesnička jak malovaná. Sedláček po denní praci s vozem už se domů vrací, mezi poli jede vlak - “Kéž by mne vzal s sebou tak!”
Velká dřívka a zas malá - ale jak vám krásně hrála! Kulihrášek, než šel dál, “Co to je” se pána ptal. “Víš, chlapečku,” řekl on - “tohleto je xylofon.”
“Pověz, broučku, chodíš všady - jaký strom to stojí tady?” “To si lidé postavili, aby horách nezbloudili. Když se v knížce objeví, říkají mu tvrdé Y.”
Na lešení zedník stojí, cihlu k cihle maltou pojí. kulihrášek povídá si. “Pročpak zeď tu stojí asi? Je to hloupé, chtěl jsem tady na jablíčka do zahrady!”
Kulihrášek u vodičky pískal, volal na žabičky: “zabloudil jsem, nevím kam, kterou cestou dát se mám?” Žáby z vody vyskákaly, cestičku mu ukázaly.
Co to Kulihrášek dělá? S obrázku nám spadne zcela! Nahýbá se víc a víc, a v kostce není nic. “Sláva! půjdu domů tedy, už je konec abecedy!”
Na trávníčku natáh tělo, tolik spát už se mu chtělo! Náhle z houští - co to bylo? - písmenko si vyskočilo, za ním druhé, až pak běda, je tu celá abeceda! Kulihrášek chtěl jim říci: “Vy jste divní trpaslíci!” Úžasem však pozbyl řeči - X mu na ranečku klečí. ze zadu ho U zas kopá, to je asi dobrá kopa! V a J se honí spolu, T to jistě spadne dolů. G si sedlo, nic se neptá, CH se jako blázen chechtá, D a E se strkají, hrozný rámus dělají. “Kulihrášku, už nás umíš? Uč se, ať nám porozumíš!” “Naučím se všemu rád, jen mne nechte trochu spát!” To mu rádi přislíbili, všichni se zas v lese skryli.
Usnul jako na peřince, zdálo se mu o mamince... Jistě už se probudila, snidaníčko uvařila. Všichni Kulihrášci malí z postýlek svých také vstali, kolem stolu pěkně sedí, z misky lžičkou kaši jedí. Je to smíchu, je to křiku, tolik malých trpaslíků! Jenom jedna miska malá opuštěna v koutku stála. Tatínek se nějak mračí, mamince je skoro k pláči: “Kde jen by to dítě bylo? Snad nám v světě zabloudilo?” Zpíval ptáček ze všech sil, Kulihráška probudil. Slunce vysoko už stálo. “Co se mi to jenom zdálo?” Očka rukou protíral si, na maminku vzpomínal si: “Copak asi řekne tomu, až se dnes k ní vrátím domů?” Veverky a skřítek malý na louce si spolu hráli. Skřítek hlavní slovo měl, rozkazy jim udílel: “Jeden dva tři, jeden dva tři, choďte všichni, jak se patří!” Jako jenerál je cvičí - Pozor! Kdo to tamhle křičí? Kulihrášek letí sem, až se pod ním chvěje zem. Veveřičky ocas ježí, naproti mu honem běží, jenerál hned všechno nechal, pro maminku rychle spěchal. To vám bylo při shledání radosti a objímání! Než šel Kulihrášek spat, dlouho musel povídat... Tatínek ho pyšně měří, sotva vlastním uším věří! Kulihrášek držel ruku mamince své kolem krku; pak jí řek, když byli sami: “U tebe je nejlíp, mami!”
y
