Souhlasím s tou bílou chasou! Což se takhle husy pasou?“ rozesmál se hlásek tenký těsně vedle Majdalenky. až jí barva prchla z líček - „Kulihrášek - trpaslíček“ Leknutím se na zem skládá... „Takhle vítáš kamaráda?“
Kulihrášek káže před ní. „Rychle se země se zvedni, proběhnem se spolu lesy! Chceš-li jít, tak pospěšme si!“ Radost zjasní modré oči, Majdalenka povyskočí, Kulihrášek v patách za ní. Dostih ji až nade strání,
rozehřátou, rozesmátou, jahodu tam jedla zlatou, kamarádu nabízela: „Okus také, jak je skvělá!“ Skřítek zbledl, ustupuje. „Nejez! Ta tě očaruje, rozkřik se po celém hvozdě - ale to už bylo pozdě.
Ač to nemožným být zdá se, Majdalenka scvrkala se před očima Kulihráška, až byla už jako vážka, jako pestrý brouček malý. Tohoto se nenadáli! „Kulihrášku, pomoz!“ kvílí... Skřítek neváhal na chvíli:
Majdalenku neopustí! Shýbl se a už měl v hrsti jahůdku, jež plála zlatem. A jak pojídal ji s chvatem, jeho postavička malá víc a víc se zmenšovala, až ho také kouzlo skryté proměnilo, jak tu zříte.
S Majdalenkou stojí spolu v houští obrovských teď stvolů - Kdo by řek, že je to tráva? A těch divů! Hleďte, zprava slunéčko jak na tom listě, širokém jak polštář jistě, září kolem na vše strany míč jak velký tečkovaný! V levo jak by ruka čísi rozvěsila zlaté mísy - ale vše to ničním zdá se proti pampelišek kráse, které svítí v širou dáli! Motýla když přilákaly, na děti až hrůza padla - křídla měl jak u letadla!
Těžké bylo putování s Majdalenkou lesní plání! Že byla tak tuze malá, všeho ukrutně se bála, cvrčka, mravenců i mšicí! Vzdychá jen a s bledou lící odpovídá na cokoli: „Nožičky mne tolik bolí, pálí, brní od únavy!“ Kulihrášek, rytíř pravý, pátral kolem, a když v stínu krásnou spatřil kopretinu, v jejich kalich vlezl krátce, pomoh tam i kamarádce, a hned pod oblohou boží usnuli jak v zlatém loži.
„Bzz, bzzz!“ - Hrozný zvuk je budí, až se srdce staví v hrudi! Velký netvor chundelatý, blány křídel rozepraty, přilét a již chystá se tu ssati sladkou šťávu z květu. „Cco tto je?“ se Majda chvěla... Kulihrášek smál se: „Včela!“
A hned volal: „Vzácná paní, je moc brzo na mlsání! Nechcete nás vzíti spíše s sebou do Medové říše? Včela kývla, že prý ráda, na vlastní je vzala záda, a tak vzduchoplavci smělí svěžím jitrem šťastně jeli.
„Dolů!“ velí včelka čile. „Jsme už před branami cíle, před úlem!“ A v kvapu spěšném první leze dovnitř česnem, za ní děti po kolenou v říši Medu vytouženou. Nejdřív průvodkyně milá královně je představila,
které Kulihrášek šibal dvorně černou nožku líbal, až se Majda smáti musí! Královna však za ty pusy vlídně kývla na nezbedu: „Chcete vidět plásty medu?“ - „Chceme!“ oba prosí nyní... A tak za chvilku jsou v síni,
komůrky kde v každé stěně včelky medem plní denně, sladkým, vonným jak se patří! Tohleto když děti spatří, jak myslíte, lidé zlatí, že by mohly odolati? Nečekají na svolení, začnou mlsat bez prodlení.
Buch - Ach to vám byla rána! Majdalenka udýchaná kvapem z úlu vyletěla, za ní skřítek jako střela! Co se stalo? - Inu, včelky hněv přepadl strašný, velký: Takhle med se jejich zlatý maže na tváře a šaty?
A hned hosty z úlu hnaly: „Dost jste se už namlsali!“ Strážkyně tři v hlavní bráně ještě zlostně bzučí na ně, ale děti zas jsou šťastny. „Slunce hřeje, svět je krásný, žaludek tak pěkně plný, - Jenom na šatech ty skvrny
čistou Majdalenku mrzí... Ale pomohla si brzy: šaty svlékla, vyprala je v rose, která v slunci hraje, sobě a též skřítečkovi. Ten si blažen v stínu hoví, spokojeně mudruje tu „Tohle děvče má se k světu!“
Kulihráška tíží víčka, málem už ho spánek hýčká, hlava klesá níže k hrudi... „Pomóóóc! - Kdo ho křikem budí? Majdalenka v hrůze kouká na křižáka, jak se souká po své pavučině v chvatu vzhůru s rancem jejich šatů!
Ale Kulihrášek směle ihned stíhá nepřítele - dřív než šaty zmizet mohou, ze zlodějských rve je nohou a již dolů šplhá hbitě po provazech vzdušné sítě. Děti oblékají šatky, vzpomínají na med sladký...
Kde ho vzít? - „No přece z květů!“ Jen to skřítku sklouzlo s retů, Majdalenka skáče v tichu „pohlavára“ do kalichu.
Dobrá byla svlačců tráva, jako medovina pravá! Napili se podle chuti, ale vylezli ven žlutí, že by tenhle úbor skvělý kanárci jim záviděli“ Majda křičí: „Kulihrášku, ty ses válel v žlutém prášku?“
„A ty vypadáš zas celá jak bys žloutenku teď měla!“ skřítek se smíchem se vmísí. „Tohle bude“ - vzpomněli si - svlačců tyčinek jen dílem, posypaly nás svým pylem, - „Jiného když nic to není, dáme se hned do čištění!“
Ručka Majdy hbitě lítá, Kulihrášek v duchu sčítá: pěknou ránu často strží! Ale mlčí, klidně drží, až pak náhle zachechtá se: „Díky! Já teď čistím zase!“ To jste měli vidět melu! Kolem víří oblak pelu,
a v něm skřítek Majdu drhne, div jí hlavu neutrhne! „Nech mne! Jsem už jakou moucha!“ Ale skřítek neposlouchá... Tu se Majda dala svésti k mocné ráně malou pěstí, po níž Kulihrášek padá pozpátku na vlastní záda.
Jásá Majdalenka čilá - přece v boji zvítězila! Kulihrášek jako hruška do měkkého padl lůžka, vlastně sed si na list blízký jako do zelené misky. Nic se neuhodil tedy! Proč však náhle je tak bledý? Na Majdu proč volá v pláči: „Pomoz mi! Už list se stáčí, brzy vyssaje mne krátce! Co nic nevíš o rosnatce?“ Majdalenka neví, vskutku, ale teď je třeba skutkú! Opře nožky, vzad se nahne, a vší mocí táhne, táhne,
až jí slábne dech i síla - ale skřítka vyprostila! Objal Majdu s vroucím díkem, a hned líčil, co je zvykem rosnatky té bezohledné: jakmile si na ni sedne muška, nebo brouček malý, rychle její list se sbalí a pak marně vězeň úpí!
Červenavé hrubé chlupy vyssají mu život z těla! Majda otřásla se celá trochu v smíchu, trochu v zlobě... „Kulihrášku, pohleď, tobě lupička ta vychytralá kalhotky jen okousala!“
Teď jsou děti opatrny! Chodí lehce jako srny, všemu, co jen málo znají, zdaleka se vyhýbají, neboť zkušenost je léčí. Dost už bylo nebezpečí! Nejdřív rozzuřené včely, potom pavouk, lupič smělý, a teď - spása v chvíli pravou před rosnatkou masožravou - vše to mají na paměti... Mezitím čas rychle letí, stmívá se a k tomu ještě - vidíte ty kapky deště, jak se náhle s nebe valí?
Dětem strašné připadaly, srdéčko jim začne tlouci: vždyť jsou sami jako brouci, ach, to bude modřin, boulí, rychle úkryt nenajdou-li! „Poběž,“ volá skřítek družku, „vidím svatojánskou mušku, poprosíme pěkně, ví-li, kde bychom se v suchu skryli!“ „Tamhle!“ muška nožku zvedla, a hned poutníčky dva vedla do jeskyně obrovité, kterou na obrázku zříte. Lampičkou jim svítí všude: „Hezky teploučko tu bude suchých listů na hromádce! Dobrou noc, a spěte sladce!“
Kdo z vás uhodne to asi, náhoda jak zahrála si se skřítkem a s Majdalenkou? Noc když modrou rouškou tenkou všecko skryla, náhle sklouzlo s dětí zlatých jahod kouzlo, rostly tak, až Majda milá Kulihráška vytlačila z jeskyně, v níž oba spali... Zdaž byste se nenasmáli? Teď, když pominuly čáry, jeskyně je hrnec starý, jehož děrou ven se dívá tvářička tak přívětivá, že jí skřítek šeptá v uši: „Tobě i ten hrnec sluší!“ Dále nedostal se ani.
Slyší známé zaštěkání, Pajda už se k němu vrhá! Radostí ho muchlá, trhá, packy na prsa mu klade: „Našel jsem tě, kamaráde! Rychle domů!“ - „Počkej chvíli, ještě jsme se neloučili! skřítek praví k Majdě chvátá:
„S bohem, Majdalenko zlatá!“ Dívence stesk v očích dříme: „Kdy se opět uvidíme?“ - „Brzy! - Slibme jí to radši, ať to loučení je kratší!“ Pajda na pána se věsí, a již oba pádí v lesy.
y
