y
O hloupém Peciválovi
Jeden otec měl tři syny. Dva byli ženatí a rozumní, nejmladší, Peciválek, byl bez ženy a hloupý. Všem třem odkázal otec po stu zlatých, ale statek jen dvěma starším. Řekli Peciválovi: „Dej nám své peníze. Pojedeme do světa za výdělkem a tobě přivezeme, co si dávno přeješ: červený pás, červenou čepici a červené boty. Ty zatím seď doma a dělej, co ti naše ženy poručí.
Pecivál svolil, dal bratrům své peníze. Byl však náramný lenoch. Neustále se jen povaloval na peci a nerad švagrové poslouchal. Zato mu nadevšecko chutnal kvas, cibule a jíška. Venku mrzlo a ženy ho posílaly pro vodu. Nechtělo se mu. „Jestli nás neposlechneš, nic ti bratři nepřivezou!“
Pecivál slezl s pece, vzal konve, sekeru a šel. V ledu na řece vysekal díru, nabral vodu a konve postavil na led. Vtom se ve vodě ukázala štika. Rychle skočil a vytáhl ji. „Pusť mne,“ prosila štika, „a já ti za to udělám, co budeš chtít. Stačí, když řekneš: na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání ať se stane to a to!“
„Uvidím!“ řekl Pecivál, a přál si mít kvas, cibuli a zápražku. Měl to hned. „Bude to tak pořád?“ ptal se štiky. „Ano,“ odpověděla. Pecivál ji pustil do vody a řekl: „Na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání, ať ty konve jdou domů!“
Konve se zvedly, Pecivál za nimi zapíjel kvasem cibuli a jíšku, a konve hnal před sebou jako husy. Doma si zas vylezl na pec a usnul.
Švagrové ho znovu budily: „Pecivále, naštípej nám dříví! Když to neuděláš, necháme tě na peci zmrznout a taky nikdy nedostaneš červený pás, červenou čepici a červené boty!“ Pecivál se na peci obrátil a řekl: „Na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání, ať se stane co chtějí!“
V té chvíli vyskočila sekera zpod lavice, v dřevníku nasekala dříví, donesla je k peci a pak si zas lehla pod lavici. A Pecivál si zatím na peci jen hověl.
Za nějaký den ho posílaly švagrové do lesa pro dříví. Tentokrát poslechl hned; chtěl ve vsi ukázat, co umí. Na dvoře vytáhl z kůlny sáně, sedl do nich a do ruky vzal bič.
Na jeho žádání a na štičí rozkázání sáně běžely samy, jen pod nimi sníh hvízdal. Zvědaví lidé se dívali, jak jedou bez koní. Pecivál jel prudce; mnoho lidí zajel, povozů zporážel a žen i dětí polekal.
V lese na jeho žádání a štičí rozkázání za chvíli byly sáně plné polen a otýpek a nesly ho domů. Jakmile ho lidé spatřili, strhli ho se saní a bili ho, za to, co jim způsobil. Na Peciválovo žádání začala polena skákat po lidech; v okamžení se rozprášili. Pecivál div smíchy nepukl a jel dál svou cestou.
Od toho času se o něm široko povídalo jako o divotvorci. Dověděl se o něm i král a poslal pro něho vojvodu. „Slez s pece, Pecivále! Ustroj se a pojď ke králi!“ „A proč? Však kvasu, cibule a zápražky mám doma dost!“
Vojvoda mu za tu smělost dal pohlavek. Pecivál na peci zašeptal: „Na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání ať dostane pometlem!“ Pometlo, černé od sazí, se omočilo v pomyjích a skočilo na vojvodu. Utekl oknem a bez pořízení se vrátil ke králi.
Král poslal opatrnějšího posla. Ten přišel k peci, poklonil se a řekl: „Pecivále, pojď se mnou, král ti chce dát červený pás, červenou čepici a červené boty.“ „Když je to tak, pojedu. Jeďte napřed, já vás dohoním.“ Posel jel, Pecivál se vyspal, najedl se a napil a pak si přál být před králem.
V peci se hned zakouřilo, dveře se otevřely dokořán a pec s Peciválem běžela po silnici, předhonila posla a zastavila se před královským palácem.
Král s celým dvorem vyběhl na pavlač. „Kdo jsi, co tu chceš?“ „Přijel jsem si pro červený pás, červenou čepici a pro červené boty!“ V tom vyšla na pavlač krásná dcera královská. Peciválovi se hned zalíbila a pomyslil si: „Na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání ať se stane mou milou!“
Potom jel opět domů. Dveře chalupy se otevřely a pec se postavila na své místo. Pecivál se na ní opět povaloval, jedl cibuli a zápražku a pil kvas.
Zatím překrásná dcera královská padla otci k nohám a vyznala se mu, jak si Pecivála zamilovala. Král jí to všelijak vymlouval a když to neprospělo, přijel do chalupy králův posel, Pecivála opil, svázal ho a přivezl ke králi.
Král zavolal černokněžníka a dal Pecivála i s princeznou zabednit z trestu do skleněného sudu a pustit do povětří. Sud letěl s nimi do oblak jako pták. Peciválovi bylo v sudu dobře, ale princezna ho prosila, aby ji vysvobodil.
Na jeho žádání a štičí rozkázání se sud obrátil nad moře, spustil se na ostrov a rozpukl se na kusy. Ten ostrov byl takový, že kdo na něm byl a něco chtěl, všechno dostal. Pecivál se s princeznou po ostrově procházel, měli jíst a pít co hrdlo ráčilo, stůl se sám pokrýval a když se najedli a napili, zase zmizel.
Peciválovi se to líbilo, ale dcera královská toužila po paláci. Na Peciválovo žádání a štičí rozkázání hned stál na ostrově mramorový palác s křišťálovými okny, s pozlaceným nábytkem a s jantarovou střechou.
Za několik dní zase královská dcera prosila Pecivála, aby udělal nějaké spojení s pevnou zemí a přivedl na ostrov lidi, protože se jí stýská, že nemůže být bez komorných a také že by ráda spatřila svého otce.
Druhého dne vedl z ostrova přes moře křišťálový most na zlatých obloucích a s diamantovým zábradlím. Dosahoval až ke královskému paláci.
Pecivál se chtěl s královskou dcerou už vydat na cestu. Vzpomněl si ale, že není jako ostatní lidé, že je hloupý, že by bylo hanba, kdyby se tak ukázal na dvoře královském. Naposled užil štičího daru. Řekl: „Na mé úsilné žádání a štičí rozkázání ať se hned stanu rozumným!“
Sotva to vyřkl, hned nabyl rozumu i slušnosti. Vydal se s královskou dcerou po tom zázračném mostě rovnou ke králi. Padli před ním na kolena a prosili jej o požehnání. A ještě téhož dne se dali oddat. Král vyhlásil svého zetě za svého zástupce a vystrojil slavné hody; všichni jedli, pili a veselí byli.
