y
O Špalíčkovi
Žili jednou dědeček s babičkou. Měli chaloupku u řeky, psa, kozu i kočku, ale neměli děti a bylo jim smutno. Jednou řekla babička: „Dědečku, udělej mi z dřevěného špalíčku kloučka. Já si ho dám do kolíbky a budu ho kolíbat.“
Dědeček vyřezal kloučka, babička ho dala do kolébky, kolébala a zpívala: „Hajej, dadej, špalíčku, uvařím ti kašičku. Upeču ti vdolečky, bílé jako ovečky.“
Zazpívala to jednou, dvakrát – a naráz byl v kolébce opravdový klučina. „Jak mu budeme říkat? Inu jak. Špalíček.“
A Špalíček rostl jako vrba u řeky a brzy z něho byl pěkný mládenec. Jednou řekl: „Dědečku, udělej mi zlatý člunek a stříbrné veslo. Budu jezdit po řece a lovit ryby. A dědeček mu tedy udělal zlatou loďku a stříbrné veslo a Špalíček každý den vyjížděl na řeku.
V poledne přišla babička a volala: „Špalíčku, Špalíčku, obrať svou lodičku, nesu ti v košíčku medovou kašičku, nesu ti vdolečky bílé jak ovečky.“ A Špalíček svou zlatou lodičku obrátil a vesloval ku břehu. Babička vytáhla z košíčku oběd, Špalíček se najedl, dal babičce, co do rána na nalovil a zase se s člunkem pustil na vodu.
Ale daleko na druhém břehu bydlila zlá ježibaba. Ta o Špalíčkovi věděla. Takového synka mít! Ten by mi nalovil ryb. Měla bych masíčko každý den a nic bych nemusela dělat, říkala si a na Špalíčka pořád číhala.
Špalíček to věděl a ke druhému břehu se nikdy nepustil. A tak ta ježibaba se jednou sama přeplavala na druhý břeh, postavila se pod vrbu, kde čekávala s obědem babička a zavolala: „Špalíčku, Špalíčku, obrať svou lodičku, nesu ti v košíčku medovou kašičku, nesu ti vdolečky bílé jak ovečky.“
Ale její hlas byl hrubý, Špalíček hned poznal, že to není babička. Ježibaba však znala všelijaké bylinky, uvařila si čaj, který zjemňuje hlas a druhý den zase přeplula řeku a zavolala: „Špalíčku, Špalíčku, obrať svou lodičku, nesu ti v košíčku medovou kašičku, nesu ti vdolečky bílé jak ovečky.“
Tentokráte ji Špalíček nepoznal. Když připlaval blíže, bába si lodičku přitáhla holí, Špalíčka chytila a odnesla ho domů.
Doma ho zavřela do komory a řekla mu: „Zítra budeš chytat ryby pro mne. Nemysli se, že mi uplaveš. Budu tvůj člunek držet na provaze.“ Potom ježibaba odešla a komou zamkla.
Špalíček však vylezl oknem a protože ježibaba zrovna vyšla, honem vyšplhal na vysoký javor, který rostl u domku. Bába ho zahlédla a křičí: „Však já tě dostanu!“
Honem si běží pro pilu, že ten javor podřeže. Špalíček sedí na nejvyšší větvi a poslouchá, jak pila skřípe. Utéct nikam nemůže.
A tu nad domkem letí divoké husy. Špalíček se zaradoval a volá: „Husy bílé, sleťte dolů, vezměte mě s sebou domů!“ Ale husy křičí. „Nemáme čas. Nemůžeme se zastavit. Ať tě vezmou ty za námi.“
Pila skřípe, javor se chvěje. A tu letí druhé hejno husí. „Husy bílé, sleťte dolů, vezměte mě sebou domů“ - volá Špalíček – ale husy letí dál. „Nemáme čas, nemůžeme se zastavit. Ať tě vezmou ty za námi.“
Pila skřípe, javor se naklání. Ježibaba se směje. „Už mi neutečeš.“ Špalíček se drží nejvyšší větve a s úzkostí hledí k obloze. Nic neletí, nic.
A teď – konečně – zase hejno husí a Špalíček volá: „Husy bílé, sleťte dolů, vezměte mě s sebou domů.“ Ale husy ani neodpověděly a zmizely v oblacích. Javor už se kácí, už padá.
A tu se nad javorem ukázala jedna jediná husička. Zůstala pozadu, má poraněné křídlo a těžce se jí letí. Když však slyší Špalíčkovo volání, snese se níž a řekne: „Chyť se mě!“
Špalíček se jí chytil kolem krku a jen se větve pustil, javor se kácí. Ježibaba skáče, má radost, že už Špalíčka dostane.
Ale javor, bác! Ježibabě na chalupu. Celou ji rozbořil. A Špalíčka bába marně hledá. Nemá chalupu ani Špalíčka.
Ten už sedí na huse jako na koni a vznáší se s ní v oblacích, letí k domovu. Však už je vidět jejich chaloupku.
Dědeček s babičkou sedí u stolu před mísou vdolků a naříkají: „Kdepak je asi náš Špalíček? Copak dělá? Kam se nám ztratil? Vdolečky měl tak rád.“
„Co naplat, musíme jíst sami,“ říká babička a začne vdolky dělit. „Ten je tvůj, dědečku, ten můj - „
Špalíček už stojí pod oknem a dívá se do světnice. „Ten je tvůj, dědečku,“ říká zase babička a počítá vdolky, „ten je můj - „ „A mně nic?“ řekne Špalíček pod oknem a dědeček s babičkou se honem ohlédnou.
To bylo radosti, když viděli Špalíčka zdravého a veselého. Poraněnou husičku si nechali a měli ji všichni rádi, zato, že Špalíčka zachránila.
