y
Zajíc Chvastoun
Dobře je v létě na zelenajícím se paloučku sluncem prohřátém. V tato místa rádi chodívají obyvatelé lesa. Zatím je zde ticho. Pouze větřík kolébá pestrými květy, okolo kterých poletují zavalití čmeláci a medově žluté včeličky. Najednou se křoví od lesa rozevřelo, a koho nevidět!
Přiběhli zajíčkové,aby si odpočnuli, chviličku pobesedovali. Zaskočili si popovídat o svém rodném bratru, zajíčku Chvastounovi. V jejich očích byl hrdinou. Obdivovali jeho činy, zvláště však výřečnost a nebojácnost, vlastnost, která se tak zřídka objevuje v povahách těchto plachých a ustrašených ušáčků. Mladý zajíc Chvastoun s oblibou docházel mezi lesní zvířátka a vypravoval jim o své smělosti a odvážnosti.
S dychtivostí a přirozenou zvědavostí naslouchali jeho slovům ptáčci, veveřičky i zajíci sami. Zvláště však nepromeškal žádnou možnost i příležitost malý kutil ježek Ostnáč. Sedával na bobku co nejblíže zajíci Chvastounovi, aby mu z řeči neušlo ani slůvko. Uznání a svůj neskrývaný obdiv vůči zajíci Chvastounovi projevoval tleskáním pacičkami.
Zvířátka často poslouchala neuvěřitelné příhody tohoto vychloubačného ušáka se zatajeným dechem.
Staří a životem zkušení zajíci si mezi sebou hovořívali: „Jak je to možné, že se tento mladík nikoho nebojí.
My se věru polekáme, i když spadne lístek se stromu a zašelestí. Srdéčka se nám strachem rozbouchají a utíkáme, dokud nám běhy stačí.“
Zajíc Chvastoun se v rodině svých bratrů i mezi ostatními dále vychvaloval a v svém nitru rostl pýchou, že je ostatními zajíčky tak obdivován a že se mu žádný z nich nevyrovná.
Mnozí zajíci byli z Chvastounova podceňování zdrceni.
Najednou na vlastní uši slyšeli zajícem Chvastounem pronesená slova, že se vůbec nebojí chytráka starého vlka ani mlsné, úlisné a neupřímné lišky Bystroušky.
Stalo se, že tuto řeč zaslechla též liška v úkrytu svého doupěte a nemeškajíc utíkal k vlkovi, aby mu sdělila, co o nich zajíc Chvastoun vypravuje.
Bylo rozhodnuto, že zajíc Chvastoun musí být potrestán. A tak starý vlk přece vystihl příležitost a zastihl zajíce Chvastouna, jak zase vypravoval společnosti lesních zvířátek o svých napínavých příhodách a zážitcích.
Připlížil se až k těsné blízkosti zajíce Chvastouna a čekal. V zápalu řeči vychloubač ani nepostřehl, co se kolem něho děje. Až když se najednou ohlédl, uviděl za sebou starého pažravce vlka. Běda-chlupy na kožichu se mu hrůzou zježily a vida, že je třeba rychle se rozhodnout, odrazil se zadními běhy a v úleku vyskočil, až udělal pořádný přemet.
Padaje viděl, že letí rovnou na hlavu starého, mrzutého, velkého vlka. Ale nyní při úderu na svou hlavu se i překvapený vlk ulekl, poněvadž se domníval, že mu někdo do ní střelil.
Nepřemýšlel nad tím, co se děje, a i on se dal na útěk. Zakrátko zmizel v hustém lese.
Jakmile se poslouchající zvířátka uklidnila, počala hledat zajíce Chvastouna. Nebylo ho třeba dlouho shánět. Ležel v jamce a třásl se na celém těle jako osika.
Tehdy zvířátka viděla, že odvaha zajíce nebyla skutečná a že všechny řeči, zajícem Chvastounem vyslovené, byly pouhé výmysly.
Když se zajíc Chvastoun dověděl, že vlk přestrašen utekl do lesa, uklidnil se, ale zároveň slíbil, že se již nikdy více chvástat nebude.
Zajíc Chvastoun se tak na vlastní škodě poučil a přesvědčil, že nejlépe je hovořit pravdu, netoužit po obdivování a nikdy nepodceňovat své přátele.
