y
Kocour v botách
Starý mlynář zanechal svým synům mlýn, pole a kocoura. Bratři se o dědictví podělili podle svého soudu. Nejstarší si vzal mlýn, prostřední pole a na nejmladšího zbyl kocour. „Bratři, když se vy dva spolu domluvíte, můžete dál hospodařit, ale co si mám počít s kocourem?“ hořekoval nejmladší. Ale ti dva jen mávli rukou. „Kocour je filuta, když ho naučíš skákat přes obruč, můžeš ho na poutích ukazovat.“ Nejmladší bratr zaplakal, nemyslel si, že má bratry šizuňky. Ale zastání u nikoho neměl. Proto vzal kocoura a vydal se do světa.
Když už byli notný kus cesty za rodnou vískou, kocour promluvil: „Nebuď smutný, můj pane, však uvidíš, že ti dobře posloužím. Jen mi, prosím, sežeň boty a klobouk, ať se můžu vydávat za pána a bezstarostně tak promlouvat i s jinými lidmi.“ Mladík se podivil, že kocour mluví, a ještě podivnější se mu zdálo jeho přání, přesto kocourovi sehnal, oč žádal. Však se mu kocour za ty dary dobře odmění.
Kocour se měl čile k dobré službě. Nachytal do pytle koroptvičky a zajíce a zvěřinu pak odnesl na zámek. Po kuchtíkovi nechal panu králi vzkázat, že tu dobrou krmi mu posílá hrabě Jan z Bílých muk. Takové jméno dal kocour mlynářovu synovi. Králi chutnalo, a tak si kocoura pozval, aby od něho vyzvěděl, co je hrabě zač. „To je tuze bohatý pán,“ lhal kocour a ani se nezačervenal. „Má plno úrodných polí, zelených luk a zámek se stovkou komnat.“ Král spokojeně přikývl. Bohatého společníka by rád u sebe na zámku přivítal.
Jednou se kocour dověděl, kudy se král vydá na vyjížďku. Přikázal mladíkovi, aby vlezl do rybníka, a až kolem pojede kočár, aby dělal, že se topí. A stalo se. Kočár drkotal po cestě, kocour před něj skočil a bědoval: „Pomoc, pomoc, hrabě Jan z Bílých muk se topí!“ Král nakázal sloužícím, aby nešťastného mladíka zachránili. A kocour zase vymýšlel. Řekl králi, že jeho pána přepadli lapkové, ti mu vzali šaty a pak ho do vody hodili. Pravda však byla taková, že tím lapkou byl on sám. Nuzné hadry svému pánovi totiž vzal a schoval je pod kámen.
Král nechal mládence odvézt na zámek a daroval mu krásný oděv. V královských šatech mlynářův nejmladší syn vypadal jako opravdický hrabě. Princezna na něm mohla oči nechat. I králi se mladík zamlouval, a tak ho na zámku dobře hostil. Po čase král hraběte požádal, zdali by se teď on a jeho královská dcera nemohli stát hosty na jeho zámku. Hrabě Jan se ulekl. Vždyť žádný zámek nemá. Teď vyjde pravda najevo a král se na něho rozhněvá. Ale kocour v botách mu zašeptal, aby se ničeho nebál, jen ať krále na zámek pozve.
Kocour mladíkovi dobře sloužil, ten neměl důvod mu nevěřit. Usedl ke králi a princezně do kočáru, aby se vydali na cestu. Kocour v botách utíkal napřed. Když míjel žence na poli, přikázal jim: „Až tudy pojede královský kočár a král se vás zeptá, komu patří pole, které žnete, odpovíte, že hraběti Janovi z Bílých muk. Jestli neuposlechnete, uvidíte, co dokážou moje ostré drápy.“ Kocour vytasil drápy a párkrát jimi zašermoval. Ženci se kocoura zalekli, a tak když se jich král ptal, komu patří pole, odpověděli podle kocourova přání.
Kocour v botách pak běžel kolem louky, kde pasáčci pásli stádo krav. Přísným hlasem pasákům přikázal: „Až tudy pojede královský kočár a král se vás zeptá, komu pasete stádo krav, odpovíte, že hraběti Janovi z Bílých muk. Jestli neuposlechnete, poznáte, jaké mám ostré zuby.“ Kocour se na pasáčky zaškaredil a vycenil na ně své ostré zuby. Pasáci se ho polekali, a tak když se král ptal, komu patří zelené louky s tolika kravami, raději odvětili, že hraběti Janovi z Bílých muk.
Mezitím kocour doběhl do zlatého zámku, ve kterém bydlel mocný čaroděj. Měl štěstí, čaroděj byl v dobré náladě. Když uviděl kocoura v botách a velkém klobouku, rozesmál se: „Co tady pohledáváš, tajtrlíku? Copak nevíš, že mi postačí lusknout prsty a je s tebou amen?“ Kocour se hluboce uklonil a prosil za odpuštění, a že prý slyšel, že je čaroděj velmi mocný, ale nevěřil tomu, a tak se na vlastní oči chtěl přesvědčit, zdali je to pravda. Čaroději byla dlouhá chvíle, proto kocourovi jeho drzost odpustil.
„Ej, jsem nejmocnější čaroděj,“ chvástal se. „Na co si vzpomenu, v to se proměním.“ Kocour se udiveně zeptal: „I ve lva?“ Čaroděj se zasmál, mávl hůlkou a hned z něho byl lev, který mocně zařval. Kocourovi se strachy zježily na zádech chlupy. Ustrašeným hlasem lva poprosil, aby se přeměnil zpátky. Když se tak stalo, kocour čaroděje dále pokoušel: „Proměnit se ve lva není těžké, ale proměnit se v malou myš, to určitě nedokážete.“ Čaroděj bez rozmyslu mávl hůlkou a hned z něho byla malá myška. Kocour po ní skočil a ham, bylo po čaroději.
Královský kočár přijel na nádvoří. Kocour všechny přivítal: „Vítejte na zámku hraběte Jana z Bílých muk.“ Králi i princezně se zámek tuze líbil. Mladík byl jako ve snách. Princezna se na něho hezky usmála a mládenec zapomněl rozpaky mluvit. Jaké štěstí, že má za služebníka kocoura v botách. Ten věděl, co se sluší a patří, napodobil pánův hlas a požádal princeznu o ruku. Do týdne byla svatba a do roka křtiny. Šťastně se pak na zámku žilo, jen jim bylo líto, že u nich kocour nezůstal. To víte, měl toulavé boty, a tak se vydal do světa.
