y
Zvířátka a loupežníci
V jedné chaloupce hospodařil staroušek se svou vnučkou Aninkou. Byli to dobří lidé, pracovití. Staroušek se staral o políčko a Aninka hleděla, aby se u nich pejsek Broček, kocour Flíček, kohout Kokrháč, kozel Bradáč, husa Perla a ovečka Bělka měli dobře.
Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jeden rok bylo sucho a na poli se nic neurodilo. Další rok úrodu vzala velká voda. Málo toho starouškovi a Anince zbylo, do chaloupky se nastěhoval hlad.
Zvířátka se na Aninku zlobila, že se o ně nestará. Avšak kocour Flíček brzy vyzvěděl, do jakého neštěstí jejich hospodáři přišli. „Kamarádi, mňau, v ošatce je jen skýva chleba, ve spižírně vymeteno a ohýnek v kamnech olizuje poslední polínko. Mňau.“
Pejsek Broček zavrčel: „Vrr, nevím, jak vy, ale já svým hospodářům další starosti přidávat nebudu. Půjdu do světa a sám se o sebe postarám.“
Flíček mňoukl, že co dokáže pes, dokáže i kocour. Kokrháč zakokrhal, že se k nim přidá. Kozel Bradáč zamečel, ovečka Bělka zabečela, že půjdou taky. Husa Perla sykla, že ona sama nezůstane. Bylo dohodnuto. Všichni se vydali do světa.
Zprvopočátku se zvířátkům ve světě líbilo. Všechno bylo nové, bylo se na co dívat. Šli a šli, až došli k lesu. V lese se zvířátka trochu bála. Není divu, vždyť doposud nepoznala nic jiného než dvorek chaloupky.
Když však nastala noc, bylo jim do ouvej. „Méé, nevidím ani na krok, méé,“ durdil se kozel. „Béé, já se bojím,“ zabečela ovečka. I kocour nespokojeně zaprskal a husa sykla, že měli zůstat doma. Už i pejsek Broček litoval, že si putování lépe nerozmyslel. Pak ale dostal nápad. „Kohoute, vyleť na strom a rozhlédni se, jestli neuvidíš světýlko. Kde se svítí, jsou lidé, jistě budou tak hodní a nechají nás u sebe přenocovat.“
Kohout udělal, jak mu pes přikázal. Vyletěl na strom a v dálce zahlédl světýlko. Zvířátka se za ním vydala a brzy došla k polorozpadlé chaloupce. Udiveně si neupravený dům prohlížela. Nešlo jim na rozum, že v takové barabizně někdo bydlí.
„Horší než kozí chlívek,“ zamečel kozel a hnal se k oknu, aby se podíval, jak vypadají nepořádníci, kteří v chalupě přebývají. A ani se nepodivil, když zahlédl loupežníky.
Tři hromotluci seděli za stolem a dělili se o lup. Zlaťáky cinkaly z jedné hromádky na druhou. Chlapi se na sebe šklebili, hádali se mezi sebou, až ten nejmladší křikl: „Ať mě vezme čert, jestli je toto spravedlivé dělení.“ Na ta slova praštil pěstí do stolu.
Jak bouchl, kozel se lekl, až se mu podlomila kolena. Vrazil svou rohatou, bradatou hlavu do okna a zamečel.
Když ho loupežníci uviděli, spadlo jim srdce do kalhot. „Čert!“ To je čert!“ „Rohatý je tu!“ „Utíkejme, bratři, sic je s námi zle!“ Volali jeden přes druhého. Vzali nohy na ramena a utekli, ani za sebou nezavřeli.
Otevřené dveře zvaly zvířátka do chalupy. Nebylo v ní moc útulno, ale což, k přespání to stačilo. Každý si našel své místo k přenocování. Zvířátka unaveně zavřela oči a brzy usnula. Zatímco zvířátka spala, loupežníkům v lese otrnulo. Bylo jim líto zlaťáků, které nechali na stole. Losovali, který z nich se do chaloupky vrátí, a lup si vezme zpátky.
Nejkratší třísku si vytáhl Matěj. Byl to hlupák, hlavu měl jen k tomu, aby mu nenapršelo do krku. Když mu řekli, ať krade, kradl. Když mu řekli, vrať se, do chaloupky se poslušně vrátil.
Sotva však Matěj otevřel dveře, zakopl o ovečku Bělku. Ta hned spustila: „Bé, bé, bé, někdo tady je.“ Její bečení probudilo Kokrháče, vylétl Matějovi na hlavu a začal ho do ní klovat.
I pejsek Broček zavětřil zloděje, v tu ránu byl na všech čtyřech a začal lapkovi trhat nohavice. „Vrr hrr na tě, roztrhnu ti gatě.“ Broček udělal na kalhotách díru zrovna tam, kde si Matěj sedá. A štíp. Husa Perla mu do těch míst uštědřila štípanec. Loupežník úpěl a naříkal, do tmy šermoval pěstmi, ale nikoho nezasáhl.
Vyděšený Matěj se motal po světnici, chtěl se dostat ke stolu, kde ležely peníze. Avšak místo po kulatých zlaťácích hmátl po kocourovi. Škráb. To mu kocour Flíček dal okusit, jaké má ostré drápy. Au. Au. Au. Bědoval a hořekoval hloupý Matěj.
Kozel Bradáč už měl nechtěné návštěvy dost. Rozběhl se a drc. Milého Matěje nabral na rohy a vyhodil ho oknem ven. „Mé, mé, mé,“ mečel Bradáč, když za loupežníkem zavíral okenici.
Vyděšený Matěj doběhl ke svým druhům. „Bratři, o peníze jsme přišli, o chaloupku jsme přišli, nemáme nic, zhola nic,“ fňukal. „Ne jeden rohatý, ale na sto čertů se k nám nastěhovalo. Zlostně bečeli, až se mi hrůzou vlasy zježily, ty mi pak bolestivě trhali. Šaty ze mne chtěli ztrhat, aby mi pak holou kůži poštípali a podrápali. A když jsem si chtěl vzít, co jsme si poctivě nakradli, to největší čertisko mě nabralo na rohy a křiklo vše je mé.“
Lapkové viděli, jak nedobře Matěj pochodil, do chaloupky se nevrátili a loupežnické řemeslo pověsili na hřebíček. Raději se začnou živit poctivou prací.
Sluníčko už dávno svítilo, když se zvířátka probudila. Denní světlo jim ukázalo, jak neudržovaná je loupežnická chaloupka. Všude prach a špína, kamna rozbitá, střecha děravá. „Vrr, haf,“ začal pejsek Broček, „nevím jak vy, ale já se vracím domů.“ „Mňau, vrátíme se všichni,“ přitakal kocour. Ovečka, která viděla, jak kohout s husou dávají do měšců zlaťáky, dodala: „Bé, však s prázdnou domů nedojdeme.“
Pytlíky se zlaťáky pověsili kozlíkovi na rohy a všichni se pak šťastně vydali domů. Však už je staroušek a Aninka hledali. To bude radostí, až se spolu zase shledají.
