„Vypadá tak obyčejně,“ podivil se hofmistr. „Jistě vybledl, když kolem sebe uviděl tolik panstva.“ „Slavíčku,“ zavolala kuchtička, „náš nejmilostivější císař si přeje, abys mu zazpíval.“ „S největším potěšením,“ odpověděl slavík a zpíval, až byla radost poslouchat.
„Můj nejznamenitější slavíčku,“ uklonil se hofmistr, „ s velkou radostí vás zvu na dnešní dvorní slavnost. Svým překrásným zpěvem jistě okouzlíte Jeho císařskou Milost.“ Slavík mínil, že jeho hlas se nejlíp vyjímá v přírodě. Avšak šel s dvořany, když slyšel, že si to císař přeje.
Stěny a podlahy zámku se leskly ve světle tisíců zlatých lamp a nejkrásnější květiny, ty se stříbrnými zvonky, byly rozestaveny po chodbách a hlasitě zvonily. V sále u císařova křesla připravili pro slavíka zlaté bidélko. Celý dvůr se shromáždil; kuchařka, bývalá služtička, směla stát vzadu u dveří.
Slavík zpíval tak krásně, až císařovi po tvářích stékaly slzy. Měl velkou radost. Vyznamenal slavíka Zlatým pantoflem, který měl nosit kolem krku. Ale slavík císaři poděkoval; řekl, že je bohatě odměněn jeho slzami.
Slavík měl dostat vlastní klec. Projít se směl dvakrát za den a jednou v noci. Doprovázelo ho dvanáct sluhů; měli kolem jeho nožky stuhu a pevně ho drželi. Pro slavíka nebyla takováto procházka žádným potěšením.
Jednoho dne dostal císař balík s nápisem: Slavík. Myslil, že je v něm nová kniha o slavíkovi. Avšak uvnitř byl ptáček posázený drahokamy. Když v něm natáhli péro, zpíval jednu ze slavíkových písní. Na stužce kolem krku měl napsáno: „Slavík japonského císaře je ubohý proti slavíku čínského císaře.“
Všichni krásnou hračku obdivovali a chtěli, aby oba slavíci zpívali společně. Nešlo to však, skutečný slavík zpíval po svém a umělý podle válečků. Umělý pták zpíval tedy sám a všem se líbil, protože na něho byla lepší podívaná. „Teď by měl zazpívat živý slavík,“ přál si císař. Ale slavíka nebylo, uletěl otevřeným oknem do lesů.
„Je to nevděčník! Ale lepší z nich nám zůstal,“ říkali dvořané. Umělý slavík musil zpívat znovu a znovu. Dvorní hudebník ho velmi chválil a nejen pro jeho třpytivý vzhled. Tvrdil: „U skutečného slavíka nikdy nemůžeme vědět, co zazpívá, kdežto u umělého vždycky uslyšíme to, co očekáváme.“ Císař dovolil, aby umělého ptáka slyšel i lid.
Chudí rybáři, kteří slýchali zpěv skutečného slavíka, říkali: „Zní to hezky, ale něco tomu chybí.“ Skutečného slavíka vyhostili ze země, zato umělému ustlali na hedvábné podušce u císařova lůžka. Kolem něho ležely dary, zlato a drahé kamení. Císař mu udělil titul Vysoký císařský pěvec z nočního stolku. A dvorní hudebník napsal o něm pětadvacet učených svazků.
Císař, jeho dvůr i všichni Číňané nazpaměť znali zpěv umělého ptáka, a proto se jim tak líbil. Ale jednou večer, když císař v posteli slavíka poslouchal, něco v ptákovi ruplo, kolečka se v něm rozdrnčela a hudba zmlkla. Císařův osobní lékař mu nemohl pomoci. Hodinář jakž takž ho dal do pořádku. Řekl však: „Pták smí zpívat jen jednou do roka, strojek v něm je už opotřebovaný.“
Císař se pro to rmoutil a po pěti letech se rozstonal; říkalo se, že nebude živ. V zemi si zvolili nového vladaře a dvořané se mu běželi poklonit; myslili, že císař je už mrtev. V celém zámku vládlo nesmírné ticho; nebylo slyšet ani krok, protože podlahy chodeb a sálů pokrývaly nyní koberce.
Avšak císař nebyl mrtev. Ve svitu měsíce ležel bledý a strnulý ve své nádherné posteli a cítil, že ho něco tíží na prsou. Byla to smrt; na hlavu si posadila jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela jeho šavli, v druhé jeho korouhev. A ze záhybů záclon kolem postele vykukovaly podivné hlavy, přívětivé i ohyzdné; byly to císařovy skutky, dobré i zlé.
„Pamatuješ si?“ ptaly se ho jeden po druhém, až císařovi vyrazil na čele pot. „To jsem nikdy nevěděl!“ naříkal. „Hudbu, chci hudbu, ať neslyším, co říkají. Můj zlatý ptáčku, zpívej, dal jsem ti poklady a svůj zlatý pantofel ti zavěsil kolem krku! Zpívej přece!“ Ale pták mlčel; nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl.
Vtom venku na větvi zazněl překrásný zpěv. Živý slavíček se dověděl o císařově trápení a přiletěl. Zpíval a přízraky kolem postele bledly a císaři probudila krev v těle rychleji. I smrt slavíčka poslouchala a pobízela ho: „Zpívej, zpívej!“ „Ano, ale musíš mi dát císařovu korouhev, šavli i korunu!“
Smrt mu všechno dala a jako chladná bílá mlha vyvanula oknem. „Děkuji ti, nebeský malý ptáčku,“ řekl císař. „Jak se ti za všechno odměním?“ „Odměnil jsi mne, když jsem ti zpíval poprvé; nikdy nezapomenu na tvé slzy. Ale teď spi, abys byl zase zdráv a svěží. Zazpívám ti.“
Ráno svítilo do oken slunce a císař se cítil zdravý a silný. Slavík seděl u něho a zpíval. Císař ho prosil, aby u něho zůstal navždy, že umělého ptáka rozbije na tisíc kousků. „To nedělej, sloužil ti, jak mohl,“ řekl slavík. „A bydlit u tebe nemohu, přiletím však a budu ti zpívat o dobru a zlu, o kterém ti v zámku nikdo nepoví. Lítám daleko, mnoho se dovím. Ale něco mi musíš slíbit.“
„Všecko, co chceš!“ zvolal císař. Stál tu ve svých císařských šatech, které si sám oblékl, a zlatou šavli držel na srdci. „Nikomu neříkej, že máš ptáčka, který ti o všem poví; tak to bude líp,“ řekl slavík a odletěl. Služebníci se přišli podívat na mrtvého císaře a stáli vyjeveně. „Dobré jitro!“ popřál jim císař.
Některé knihy se dostaly až k čínskému císaři. Seděl ve svém zlatém křesle a najednou se podivil: „Slavík? Vůbec ho neznám! Proč jste mi neřekli, že žije v mé zahradě?“ ptal se hofmistra a poručil mu: „Chci, aby dnes večer přišel a zazpíval mi!“
Hofmistr nevěděl, kde slavíka hledat. Běhal po schodech nahoru dolů, chodbami a sály, ale nikdo o slavíkovi nikdy neslyšel. Šel k císaři: „Vaše císařské Veličenstvo, jistě je to jen nějaký výmysl.“ „Knihu mi poslal všemocný japonský císař, nemůže to být nepravda,“ prohlásil císař a dodal: „Nedostaví-li se slavík dnes večer, dám všem lidem u dvora po večeři pošlapat břicha.“
Hofmistr znovu běhal palácem a půl dvora s ním; nepřáli si, aby jim navečer pošlapali břicha. Konečně chudá služtička z kuchyně o slavíkovi věděla: „Dobře ho znám! Když smím večer zanést své chudé mamince trochu zbytků ze stolu, slýchám ho v lese zpívat. Tak krásně, až mi slzy vhrknou do očí.“
y
