Až teprve plně obsazený autobus zabrzdil. Klokan Brejk byl na střeše autobusu raz dva, potom pomohl Filipovi a už se jelo. Moc pohodlné to nebylo, na střeše autobusu fičelo a občas se oba sportovci svalili mezi zavazadla a lyže. Filip zatnul zuby. Konečně se na obzoru rýsovaly hory. Vypadaly jako veliké kornouty, plné šlehačky.
Od konečné stanice autobusu nebylo daleko k lyžařskému vleku. Filip i Brejk si připnuli staré vypůjčené lyže. K botkám je měli přivázané provázkem. Hůlku měl každý jenom jednu a to hodně vysokou. Ve frontě na vlek budil Filip i Brejk svým vybavením pozornost.
A už byli na vleku. Brejkova hlava čněla nad ostatními. Vedle něho se krčil a křečovitě držel Filip. Konečně dojeli nahoru. Filipovi bylo úzko při pohledu na prudký sráz. Ale Brejk nařídil – jede se dolů, všichni jednou začínali.
První vyrazil Brejk. Neohroženě sjížděl mezi ostatními. Jel přímo, takže ostatní lyžaři museli uskakovat z cesty. Brejk se řítil hlava nehlava.
Horší to bylo s Filipem. Zavřel oči, rozjel se a už byl na zemi. Vstával, padal, dělal přemety, ale kdo mu měl na kopci při prudké jízdě něco vysvětlovat! Na to nebyl čas. Filip nevěděl, že na lyžích se každý musí nejdříve naučit chodit.
Nakonec se Filip uprostřed kopce zaryl do sněhu, zmizel a o kus dále vyletěl jako sněhová koule. Za koulí letěly zbytky polámaných lyží. Filip seděl uprostřed rozlámané výstroje – tak ho našel Brejk.
Brejk postavil Filipa na nohy a dodával mu odvahu – nevzdáme se přece! - Pak ho postavil, úplně vylekaného, za sebe na svoje lyže a teď si tu jízdu představte. Filip se držel Brejka za pas, ale bylo to spíše hodně dole pod pasem, a vůbec nic neviděl.
Jakmile se naši přátelé rozjeli, jakýsi muž k nim přiskočil a přehodil jim přes hlavy startovní číslo. Naše dvojice netušila, že se dostala mezi lyžařský závod ve slalomu. Pod nimi se objevily barevné třepetající se praporky.
Brejk pochopitelně na slalomovou dráhu nedbal a řídil se přímo dolů, čistým sjezdem. Filip hrůzou přivíral oči. Brejk se tak dostal úplně dopředu a nechal za sebou závodníky, kteří se snažili zdolat ostré slalomové oblouky. Kolem Filipa a Brejka se ozývaly výkřiky povzbuzování.
Brejk s Filipem se blížili k cíli. Diváci křičeli nadšením a ti, co stáli nejblíže, se divili neobvykle vypadajícímu závodníkovi. Byl mimořádně vysoký a za sebou měl nějaký zvláštní batoh. To byl totiž Filip.
Ale ouha! V osudné zatáčce těsně před cílem přiměl Brejk k poslušnosti pouze jednu lyži. Druhá opustila jeho nohu. Filip se v této chvíli takřka roztrhl ve dví. Ale zabalancoval v holubičce a na jedné lyži, která opustila Brejka, chytil rovnováhu.
Filip na jedné lyži rozpřáhl obě volné paže, protože byl bez hůlek. A od cíle se vzdaloval na druhou stranu. Vzduch mu prudce hvízdal kolem uší. Brejk byl ten tam.
Brejk zatím pokračoval také na jedné lyži. Lyže ho neúprosně nesla do blízkého lesa. A les Brejkův nápor nevydržel. Klokan porážel stromky jeden za druhým. Neuvědomil si, jakou pohromu způsobil. Nechal totiž za sebou uprostřed nízkého lesa úplně vymetenou cestičku.
Když Brejk vyjel z lesa, spatřil jak se na něj z protilehlé strany řítí na jedné lyži Filip. Dobře to dopadlo. Přátelům se povedlo spojit za jízdy obě lyže a pokračovat v těsném závěsu. Byl to náramný kousek – skoro jako v cirkuse. A už se dostali, ani nevěděli jak, k cíli, kolem kterého se tísnilo nespočetné množství jásajících diváků.
Lidé se nakupili kolem Brejka a Filipa. Pořadatel třímal v ruce pohár a věnec pro vítěze. Naši přátelé nemohli nejdříve pochopit, odmítali svoje podivné vítězství, ale než se stačilo všechno vysvětlit, ozvalo se silné láteření a hubování.
Ze zničeného lesa přijížděl na saních hajný a strašně silně křičel – kde mám tu holotu, která mi zničila les! - Jeho hlas se rozléhal na všechny strany. A jak se přibližoval k davu lidí, Brejk neotálel, chopil Filipa za ruku a rychle ho táhl stranou. Věděl, že je zle.
Oba přátelé prchali před hajným na lyžích seč jim síly stačily. Jenomže se jim do cesty připletla ochranná bariéra z balíků z dřevěné vlny, která je rozprostřena kolem každého závodní lyžařské tratě. Brejk s Filipem ji projeli skrz jako překážku. Filip sice při nárazu ztratil Brejka, ale následoval ho. Podařilo se mu totiž sednout si obkročmo na jeden ze slisovaných balíků a sjíždět kopce tímto neobvyklým způsobem.
Závodní trať nekončila na rovině. Ústila na cestě protínající celý kopec. A snad by býval všechno dobře dopadlo, kdyby se náhle neobjevil u cesty domek.
Vrata stodoly, stojící vedle domku, Brejka neodolatelně přitahovala. Už se nedalo nic dělat. Rána to byla jako z děla. Stodola povolila, vrata se pootevřela a naši sportovci, jeden po druhém, vlétli dovnitř než bys do pěti napočítal. Projeli stodolou jako blesk.
Za stodolou na naše provinilce číhal hajný. Nadjel si je a vyčkával. Brejk i Filip do hajného najeli v plné rychlosti a už se všichni váleli na jedné hromadě.
Brejk nevěděl, že se mu při jízdě stodolou dostala do jeho klokaní kapsy vajíčka. A tak teď po válející se hromadě našich přátel a hajného vylézala z rozbitých skořápek kuřata a ťapkala po stodole. Brejkovi, a hlavně Filipovi, dalo hodně práce než hajnému všechno vysvětlili a omluvili se. Slíbili, že v létě přijedou oba na brigádu a dají zničený kousek lesa do pořádku. Hajný pak oba provinilce propustil.
Hajný Brejkovi a Filipovi pomáhal na rovné cestě z místa. Byli oba příliš těžcí na jedny lyže. Brejk popojel sám k srázu a hajný přenesl lehkého Filipa až k němu. Sportovci se znovu rozjeli.
Brejk i Filip už byli hodně unaveni a pohmožděni. Filip měl oteklý nos, Brejka bolela noha. Jeli jenom setrvačností a ani jeden z nich nepozoroval před sebou další překážku. Filip ostatně přes vysokého klokana neviděl a Brejkovi vlála šála před obličejem.
Marně volal hajný z dálky na Brejka a Filipa, aby dávali pozor. Naši přátelé se řítili dál – přímo na nájezd skokanského můstku!
Brejk s Filipem najeli na můstek. Před nimi se rozevřel hrůzostrašný pohled. Filip vykoukl za Brejkovými zády. Zavřel oči a byl přesvědčen, že je to jeho poslední hodina. O klokanech je známo, že jsou náramně šikovní. Jenomže v této chvíli dostal strach i Brejk.
Brejk vylétl na konci můstku do vzduchu – rád by se býval vrátil, ale to ve vzduchu nešlo. Padal tedy dolů a přece jenom si vzpomněl na obsah své kapsy. Rychle z ní vytáhl deštník, který stále nosil sebou, rozevřel ho a nádherně plachtil dolů. Filip, který se zeshora blížil ke klokanovi volným pádem, se naštěstí ocitl nakonec v Brejkově kapse.
Filipovi vykukovaly z klokaní kapsy jenom nohy, když oba měkce přistáli na doskočišti. Brejk pokračoval na lžích a Filip raději už zůstal v jeho kapse. Řítili se dolů a oba byli nadšení svým skokanským uměním.
Ale ještě jedna svízel čekala na Brejka a Filipa. Do cesty se jim totiž připletla celá vesnice. Brejk už nemohl zastavit a tak jel dále po sedlových střechách jednotlivých domků. Byl to náramný let. A když přeskákali všechny střechy, objevila se před nimi konečně přistávací plocha. Ale ve skutečnosti to byl nepřetržitý pás aut, který se hlemýždím tempem pohyboval z hor do města.
Mezi auty byl na štěstí i autobus a tak naši slavní sportovci se opět dostali na jeho střeše domů. Oba toho měli zapotřebí. Hlavně Filip, který poprvé zažil radosti i strasti lyžování – díky svému zdatnému příteli Brejkovi.
Konec.
y
