y
O dvanácti měsíčkách
Byla jedna matka a měla dvě dcery. Vlastní Holenu velice milovala, ale nevlastní Marušku nemohla ani vidět, protože byla krásnější než její Holena.
Maruška nevěděla, proč se na ni matka tak hněvá; neznala svou krásu. Musela zastat všechnu práci. Uklízela, vařila, prala, šila, předla, o krávu se starala a Holena se jen strojila. Ale Maruška pracovala ráda a trpělivě snášela nadávky matky a sestry.
Byly na ni den ode dne horší, protože Maruška byla stále krásnější a Holena škaredější. Matka si řekla: „Když přijdou chlapci na námluvy, zamilují si Marušku.“ Od té chvíle obě dvě Marušku bily, mořily ji hladem a vymýšlely, jak by se jí zbavily.
Jednoho den v lednu jí Holena rozkázala: „Dones mi z lesa kytici fialek!“ „Kdo to kdy slyšel, milá sesto, aby pod sněhem rostly fialky?“ pravila ubohá Maruška. „Neslyšelas, co jsem ti poručila? Jdi! Jak fialky nedoneseš, zabiju tě!“ Macecha vystrčila Marušku ven a dveře za ní pevně zavřela.
Maruška šla plačky. Dlouho bloudila vysokým sněhem, měla hlad a třásla se zimou. Tu zahlédne nějaké světlo. Jde po záři a přijde na vrch hory k velkému ohni. Kolem ohně mlčky sedí na kamenech dvanáct mužů-měsíčků. Tři jsou bělovlasí, tři mladší, tři ještě mladší a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější.
Leden s bílými vlasy a vousy seděl nejvýše a v ruce držel kyj. Maruška poprosila: „Dobří lidé nechejte mě trochu se ohřát.“ Leden pokývl a zeptal se jí, co tu hledá. Pověděla. „Já vím, že teď fialky nerostou, ale Holena s macechou mě zabiljí, když je nedonesu. Pěkně vás prosím, povězte mi, kde je najdu?“
Leden se zvedl, popošel k měsíci březnu a předal mu kyj. Březen usedl na nejvyšší místo a kyjem máchl nad ohněm. Ihned vysoko vzplanul a sníh roztál, stromy pučely, tráva se zelenala a pod křovím rozkvétaly fialky.
„Rychle trhej!“ přikázal březen. Maruška natrhala velikou kytici fialek, pěkně měsíčkům poděkovala a vesele pospíchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha; fialky zavoněly po celé chýši. „Kdes je natrhala?“ urputně se ptala Holena. „Vysoko v lese; pod křovím je jich dost.“ Holena si dala fialky za pas, voněla k nim, matce dala přivonět, ale sestře neřekla: Přivoň si!
Druhý den si Holena hověla u pece a Marušce poručila, aby jí donesla z lesa jahody. A pohrozila jí: „Jak nepřineseš, zabiju tě!“ Macecha zas Marušku vystrčila a dveře za ní pevně zavřela.
Maruška šla do zasněženého lesa plačky. Dlouho bloudila, mořil ji hlad a třásla se zimou. Zas uviděla světlo a s radostí se k němu pustila. Poprosila měsíčky, aby jí dovolily trochu se ohřát. Leden pokývl a zeptal se jí, proč zase přišla. Řekla a poprosila: „Povězte mi, kde najdu jahody?“
Leden se zvedl a popošel k měsíci, který mu seděl naproti, a dal mu kyj. Měsíc červen usedl nahoru. Jak máchl kyjem, oheň vysoko vyšlehl, sníh roztál a země se zazelenala. Bílé hvězdičky pod buky se vůčihledně měnily v jahody, které skokem zrály.
Červen rozkázal: „Honem sbírej!“ Maruška nasbírala jahod plnou zástěrku, pěkně poděkovala a pospíchala domů. Podivila se Holena i macecha se najedly jahod dosyta, ale Marušce neřekly: „Vezmi si jednu!“
Třetího dne vyhnala Holena Marušku do lesa pro červená jablka. Maruška plačky pospíchala přímo na vrch hory k měsíčkům. Poprosila je, aby se mohla ohřát a smutně pověděla, že musí donést červená jablka. „Pěkně vás prosím, povězte mi, kde je mám hledat.“
Leden se zvedl a popošel k jednomu ze starších měsíčků a dal mu kyj. Měsíc září si sedl na nejvyšší kámen. Jak máchl kyjem, oheň rudě zahořel, sníh se ztrácel a chladný větřík roznášel listí stromů. Vysoko na jabloni se červenala jablka.
„Zatřes jabloní, Maruško!“ poručil měsíc září. Maruška zatřásla; spadlo jedno jablko. Zatřásla podruhé, spadlo druhé. „Rychle pospíchej domů!“ Maruška hned poslechla. Sebrala spadlá dvě jablka, pěkně poděkovala a šla.
„Proč jsi jich nedonesla víc? Nebo si je snědla cestou?“ osopila se na ni Holena. „Milá sestro, nesnědla jsem ani jedno. Dovolili mi dvakrát zatřást. Pokaždé spadlo jedno jablko. Potom na mě volali, abych šla domů.“
Holena klela a chtěla Marušku bít. Maruška plakala a utekla do kuchyně. Mlsná Holena začala jíst jablko. Zdálo se jí, že takovou dobrotu jakživ neokusila. I maceše zachutnalo. Snědly obě a ještě se jim jablek zachtělo.
„Dej mi mámo, kožíšek, půjdu do lesa sama. Setřesu všecka jablka, ať si na mě volají jak chtějí.“ Marně jí matka domouvala. Holena vzala kožíšek, na hlavu šátek a šla. Matka stála na prahu a dívala se za Holenou.
Ve vysokém sněhu nebylo jediné stopy. Holena bloudila, ale mlsný jazyk ji poháněl dál a dál. Uviděla světlo a pustila se k němu. Neptala se měsíčků, smí-li se ohřát. Ani na ně nepromluvila; přistoupila k ohni a ohřívala si ruce.
„Co tu hledáš?“ mrzutě se jí zeptal leden. „Nepotřebuješ to vědět, ty starý blázne!“ odsekla Holena. Leden svraštil čelo a máchl kyjem. V okamžiu se nebe zachmuřilo, začal se sypat sníh a foukat ledový vítr. Holena nevidí na krok, bloudí a padá a sníh se sype ustavičně a duje ledový vítr.
Matka čeká, vyhlíží ode dveří – Holena nepřichází. „Jablka jí tak zachutnala, že se jí od nich nechce či co? Musím se podívat, kde je!“ Vzala kožíšek, na hlavu šátek a pustila se za Holenou. Volala a nikdo se jí neozýval. Dlouho bloudila; sníh se sypal a ledový vítr dul lesem.
Maruška uvařila oběd. - Holena ani macecha nepřichází. Usedla k přeslici; vřetánko už má plné a v jizbě se setmělo. Hledí okénkem. Nebe se třpytí, země se svítí a člověka nevidět. Ráno čeká se snídaní, čeká s obědem, ale nedočká se ani Holeny ani macechy. Obě v lese zmrzly.
Dobré Marušce zůstala chýše i kravička a kousek pole. Našel se i hospodář, a dobře se jim žilo v pokoji. Konec.
