y
Zlatý vrch
V jedné královské zahradě pracoval Libor, mladý pomocník. V poledne odpočíval u rybníčku a tu mu najednou zašumělo nad hlavou a hned na to se ozvalo žbluňknutí do vody. Potichu rozhrnul křoví a uviděl v rybníku tři dívky, dvě byly krásné, třetí byla překrásná. Vykoupaly se, oblékly bílé šaty a když si přehodily závoje přes hlavy, proměnily se v labutě a odletěly.
Druhý den se Libor schoval do křoví u rybníčka a čekal na labutě. Přiletěly, proměnily se v dívky a šly se koupat. Libor vzal té nejkrásnější závoj. Dvě odletěly pryč, ona však nemohla, chodila po břehu a naříkala. „Já mám tvůj závoj,“ řekl Libor, „ale nedám ti ho, protože chci, abys zůstala se mnou.“ Čekanka, tak se dívka jmenovala, řekla, že zůstane.
Libor ji zavedl ke své mamince a spěchal opět do práce. V pokoji svěřil matce závoj, který vzal Čekance a přikázal jí, aby jej nikomu nedávala. Jen co Libor odešel, půjčila jej na chvíli Čekance, aby prý viděla, jak jí sluší. Čekanka otevřela okno a řekla: „Ať si Libor pro mě přijde na Zlatý vrch, když mě chce za ženu.“ Potom si přehodila závoj přes hlavu a proměníc se v labuť odletěla oknem.
Libor šel Čekanku hledat. V hlubokém lese našel chaloupku a v ní starého hajného. Hajný mu dal najíst a napít a když se ho Libor ptal na Zlatý vrch, otevřel okno a zapískal. Přiletělo sto vran, ale o Zlatém vrchu nevěděly. Až u třetího bratra hajného to jedna stará kulhavá vrána věděla a Libora přenesla přes moře na vysokánskou horu. Dále s tebou nepoletím, nechce, aby mi čarodějnice zlomila nohu,“ řekla a odletěla.
Libor seděl na neznámé hoře sám a sám. Najednou uslyšel hrozný křik, dva obři se bili o čarovné sedlo. Kdo si na toto sedlo sedl, zaneslo ho tam, kde si přál být. Libor řekl obrům, že je rozsoudí. Přistoupil tedy k sedlu, náhle si na ně sedl a vykřikl: „Ať jsem na Zlatém vrchu!“ A v té chvíli zmizel obrům z očí.
Ocitl se před zlatým zámkem, sedlo skutálel dolů a zaklepal na bránu. Ze zámku vyšla čarodějnice. Když řekl, že si jde pro svoji nevěstu Čekanku, odpověděla: „Jen ne tak rychle, mladý pane! Tak lehce ji nedostaneš!“ Nechala ho v krásné komnatě. Za chvíli přišla Čekanku. Radostně se přivítali a Čekanka mu řekla: „Pomohu ti ve všem, co ti matka uloží.“
Ráno dala čarodějnice Liborovi dřevěnou sekeru a pilu, zavedla ho do lesa a nařídila: „Do večera vykácíš celý les a dřevo pěkně urovnáš!“ Libor vzal sekeru, uhodil ní do stromu a sekera se hned zlomila, s pilou se stalo stejně. Nechal tedy všechno tak, lehl si do mechu a myslel na Čekanku. Přišla za ním s obědem a zatím co on jedl, otočila prstenem na ruce a rozkázala, co se má stát. I stalo se. Když to večer čarodějnice uviděla, celá zrudla vztekem.
Druhý den dala Liborovi dvě vědra, zavedla ho k velkému rybníku a přikázala: „Do večera přeliješ vodu z rybníka na kopec!“ Libor si sedl a očekával poledne. Přišla Čekanka s obědem, opět otočila prstenem, voda z rybníka se ztratila a zatopila kopec. Čarodějnice mohla jen skřípat zuby, že Libor zase vyhrál.
Třetí den ho zavedla na zelenou louku.. Zapískala a na louku se vyřítilo tři sta zajíců. „Ty zajíce budeš pást, avšak běda, jak se ti některý ztratí!“ Jakmile se obrátila, po zajících nezůstala ani stopa. V poledne Čekanka otočila prstenem a zajíci byli opět na louce. „Zítra si tedy můžeš vzít Čekanku domů,“ zlostně řekla čarodějnice Liborovi.
Večer se ozvalo za Liborovým oknem: „Vrkú, vrkú ,“ otevřel okno a holubička, Čekanka, si mu sedla na rameno. „Zítra musíš ukázat na tu dívku, která na tebe mrkne pravým okem. To budu já.“ Ráno zavedla čarodějnice Libora do překrásné komnaty, ve které dlaždice byly ze zlata a stříbra, strop byl plný diamantových hvězd. V komnatě byly tři stovky dívek ve stříbrem protkávaných šatech. „Tato je moje,“ ukázal Libor na poslední, která na něj zamrkala.
Ale s Čekankou mohl odejít až následující den. O půlnoci přišla labuť, Čekanka. „Musíme utéci, matka tě chce ráno usmrtit.“ Přehodila svůj závoj i přes Liborovu hlavu a už dvě labutě letěly spolu. Pod Zlatým vrchem ležely dvoje dvanáctimílové boty a skříňka s klenoty. Obuli si boty, ale baba čarodějnice běžela za nimi ve čtyřiadvacetimílových botách.
Slunce vycházelo a Čekanka řekla: „Obrať se, Libore, jestli za námi někdo jde.“ Vidím něco černého.“ „To je moje matka,“ řekla Čekanka, otočila prstenem a v tom okamžiku se Libor změnil v keř a ona v růži. Za chvíli se kolem přehnala baba čarodějnice, ale nevšimla si ani keře, ani růže na něm.
Utíkali dále, ale baba už byla opět blízko. „Obrať se, Libore, kdo je za námi?“ „Nevidím nic, slyším jen šumění,“ říká Libor. „To je moje matka,“ řekla Čekanka, otočila prstenem a Libor se proměnil v kostelík a ona v kazatelnu. Baba čarodějnice je zase nepoznala.
A potom běželi opět dále. Baba hledala, ucítila je a vrátila se za nimi. „Obrať se, Libore, kdo je za námi?“ povídala Čekanka, když byli na velké zelené louce. „Vidím něco černého.“ To je moje matka,“ odpověděla Čekanka, pootočila prstenem a proměnila Libora na rybník a sebe v labuť.
Baba však byla blízko a všechno viděla. Přiběhla k rybníku, proměnila se ve vola a začala pít vodu z rybníka. Rybník se zmenšoval stále více, labuť plavala v poslední trošce vody a už si myslela, že ji baba čarodějnice spolkne. Ale vůl se vodou tak nafoukl, až praskl, voda zase natekla zpět do rybníka, labuť zatřepetala křídly a už zde byli zase Čekanka a Libor.
Už se nemuseli čarodějnice bát. Odpočinuli si a vydali se na cestu domů. Po cestě si za klenoty, které si Čekanka odnesla, koupili krásný zámek a před chaloupku Liborovy matky přijeli kočárem, do kterého byli zapřáhnuti čtyři koně. Maminka je radostně přivítala a odešla s nimi na zámek, kde žili šťastně až do smrti.
