y
Broučci III.
Tatínek s Broučkem přistavovali do dvora pěknou světničku a kmotříček jim pomáhal. „Tam budeme bývat s tatínkem,“ řekla maminka. „A ty, Broučku, už nesmíš ženění odkládat. Vidíš, jak jsem zesláblá.“ Ale Brouček – že nikoho nezná. „I znáš, však Janinka ti poví.“
Pověděla mu o Berušce. „Beruška? Ta se mi vždycky jen smála. Nemá mě ráda.“ „Jakpak by neměla. A je hodná a poslušná. Všichni bychom byli rádi, kdyby sis ji vzal.“ Brouček tedy druhý den přiletěl dřív, pěkně se umyl a vykoupal a letěl na námluvy.
Kmotříček ho viděl oknem a šel mu naproti. I kmotřička ho pěkně přivítala. Kmotříček však řekl: „Přijď za týden. Musíme si to rozmyslet.“ Za týden Brouček slyšel: „Bojíme se, že budeš neposlušný a že by se Beruška měla s tebou zle. Nemůžeme ti ji dát.“
Brouček u Janinky plakal: „Oni mi ji nedají!“ „Neplač. Však já si s kmotříčkem promluvím. Janinka si jednou počkala na kmotříčka u cesty: „Jestli vy jste byl vždycky poslušný, podívejte se mi do očí.“ Kmotříček se díval na zem. Broučkovi vzkázal, aby se k nim přišel zítra podívat.
Vyšel mu naproti: „ Vítám tě, Broučku. Zeptej se Berušky, chce-li si tě vzít.“ Beruška vařila v kuchyňce. Byla taková silná a krásná. „Rozmyslím si to. Přijď zítra.“ Brouček odešel a kmotříček jí tak vyhuboval, že celou noc plakala. Druhý den vzala Broučka kolem krku: „Odpusť že jsem se chtěla rozmýšlet.“
Svatbu neodkládali. Napekli koláčů, že se na prkna v komoře nevešly. Od Janinky přivezl na kolečkách černý brouk kovařík tři zrnka vína, krásná modrá až do červena. Janinka mu zaplatila a kmotřička mu ještě dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně velké koláče.
A byla svatba. Venku pod dubem si Brouček s Beruškou podali ruce a slíbili si, že se budou mít vždycky rádi. Všichni potom v chaloupce jedli, pili a zpívali. Brouček uviděl oknem na mezi zlatohlávka. Vzal dva koláče a zanesl mu je. Zlatohlávek byl rád a utíkal domů.
Tatínek a maminka se odstěhovali do nové světničky. Brouček s tatínkem svítili, Beruška hospodařila a maminka jí pomáhala. Jednou při snídani maminka spadla se stoličky na zem a bylo po ní. Vykopali jí hrobeček u potoka pod olší. Třetí den tam kvetla chudobka bílá jako mléko.
Ta chudobka vedle ní je tatínkova. Moc si bral k srdci, že maminka umřela. Kmotříčkova chudobka vykvetla v lese pod dubem. Kmotříček se jednou nevrátil domů. Hledali ho, lítali, běhali, volali a plakali – a kmotříček nikde. Sežrala ho žluna.
Brouček svítil v zahradě. Elinka už byla velká a krásná. Mívala bílou zástěrku a pomáhala v kuchyni. Její maminka sedávala v pokoji u stolu a psávala dlouhá psaní. Pavlíčka Brouček neviděl, byl někde na školách.
Přišel podzim. Broučci se sešli u kmotřičky. Vzpomínali na maminku, na tatínka a na kmotříčka. Brouček s Beruškou potom pomohli kmotřičce i Janince. Doma si všecko snesli do kuchyňky, zavřeli dveře na petlici, dveře i okna ucpali mechem a lehli si a spali a spali a spali.
Přišlo jaro, ale kmotřička o něm nevěděla. Byla bez sebe. Brouček s Beruškou ji vynesli na sluníčko. Otevřela oči, podívala se na ně a bylo po ní. Plakali a zanesli ji do lesa pod dub. Třetí den vedle kmotříčkovy chudobky kvetla její. A do její chaloupky se nastěhovali broučci z roští.
V zahradě se procházel Fréda s maminkou. Měl červený vojenský kabát se zlatým límcem. Elinka se procházela s jiným krásným vojákem. Ať. Brouček si jich nevšímal. Doma se na Berušku mračil: „Ti z roští už mají dva broučky a my jsme pořád sami!“ Berušce se sypaly z očí slzy jako hrachy.
Jednou se Brouček vracel domů. Za potokem slyší: „Tatínku! tatínku!“ A malounký roztomilý brouček se mu batolil naproti. „ Já jsem váš Broučínek!“ Tatínek si sedl, vzal Broučínka na kolena: „I ty můj Broučínku!“ Beruška stála ve dveřích chaloupky a radostí se smála.
Dlouho to netrvalo – a Broučínek přiběhl naproti: „Tatínku, máme malinkého Broučinínka. Vidíte, jde vám naproti!“ Tatínek ho zvedl do povětří a Beruška stála ve dveřích chaloupky a srdce jí plesalo. Měli se rádi. Tatínek svítil, maminka hospodařila a broučci si hráli před chaloupkou.
A dlouho to netrvalo a tatínkovi běžel naproti Broučínek a Broučinínek: „Tatínku, máme berušku!“ Šla také naproti. „I ty má zlatá beruško! Musíme ti říkat Janinko, máš očka a nosíček a všecko navlas jako Janinka!“
A dlouho to netrvalo a zas měli malé broučky a berušky. Měli sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Broučci ji brali na ramena a pěkně ji nosili. Tatínek svítil, maminka hospodařila a všech deset broučků běhávalo pohromadě.
Broučci se učili lítat: se stříšky k palouku a přes palouk k dubu a zase zpátky. Berušky se dívaly, který dál. Všichni mívali veliký hlad. Malé hrnky na vaření mamince nestačily, musela koupit veliké. Berušky jí v kuchyni pomáhaly a když sekala dříví, pomáhali všichni.
Jednou viděli broučci na kapradí červeného broučka se sedmi puntíčky. „Vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní.“ „A kdo jsi ty?“ „Verunek a ještě máme Verunečku. Pojďte k nám.“ „Ty máš očka jako tatínek!“ Přiletěl Verunek-tatínek a řekl broučkům: „Pěkně doma pozdravujte!“
Broučci však zapomněli za fíky poděkovat. Janinka jim dala pro Verunku a Verunečku kousek medu: „Zaneste jim to, poděkujte a že je všichni pozdravujeme.“ Broučci to pěkně vyřídili. – A byl podzim. Broučci se ještě sešli u Janinky. Doma si všecko nachystali a potom spali a spali a spali.
Bylo jaro. Broučci neměli stání. Vznášeli se do povětří jeden výš než druhý. Maminka s Janinkou a beruškami letěly nízko a pomalu na vrch a za potok. Pak se vrátily domů a broučci letěli daleko do širého světa. Tatínek uprostřed a broučci kolem něho.
Celou noc krásně svítili a když kohouti kokrhali a nebe se červenalo, letěli domů. Však už na ně doma čekaly. „Vítáme vás! Jakpak jste se měli?“ „I dobře jsme se měli, maminko. Ale máme hlad!“ Navečeřeli se a šli si lehnout. Sotva ulehli, už spali a spali.
Janinka vzkázala, aby k ní všichni přišli. Dvanáct židlí stálo kolem lůžka. Na něm ležela Janinka a loučila se s broučky. Všem podala ruku a Berušce s chromou nožičkou odkázala svou chaloupku. Pak zavřela oči a už je neotevřela. Pochovali ji do mechu před okny. Třetí den tam kvetla chudobka s červeným okrajem.
Jednou byl v zahradě shon. „Elinka má svatbu,“ řekl broučkům zlatohlávek. Viděli tam Frédu i Pavlíka; byli velcí. – Přišla zlá zima. Potoky zamrzly do dna a ptáci padali z povětří. Na jaře tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobek, devět bílých a tři s červeným okrajem. Však tam kvetou podnes.
