A hned se první mládenec začal vypravovat na cestu. Dlouho přemýšlel, jak by nasbíral co nejvíc sil. Zavřel se na mnoho týdnů do místnosti, aby na něho nemohl foukat větřík a aby ho ani sluníčko, ani déšť nezasáhly a nemohly ho oslabit.
Po několika týdnech se vydal na cestu. Jde tou Smutnou krajinou, jde dlouho, až přijde do tmavého hlubokého lesa. Sotva vkročil do houštiny, začal foukat silný vítr a spustil se takový liják, že mládenec mohl jen stěží pokračovat v cestě. Ale nepoddával se, zápasil s nepřízní počasí a brzy se dostal na mýtinu. Kde se vzala, tu se vzala, stála najednou před ním stařenka a prosila ho, aby jí pomohl najít ovečku, která se jí tady někde v lese při bouřce zatoulala. Mládenec se nechtěl na cestě zdržovat, tak se raději na stařenku ani nepodíval a šel rychle dál, k vysoké skále.
Vyčerpán strastiplnou cestou se pod skálu uchýlil ke krátkému odpočinku. Vtom však bum! Třesk! - lesem zaburácel blesk! Skála se roztrhla a mládenec spatřil pohádkově kouzelný palác. Před palácem stála krásná paní a mile k němu promluvila: „Nechtěl bys, švarný mládenče vstoupit do mých služeb? Budeš se mít opravdu dobře. Nemusíš nic dělat, můžeš jen stále sedět v teplých komnatách, kam na tebe ani nejslabší závan větru nezafouká!“ Unavený mládenec se nerozmýšlel a ochotně lákavou službu přijal. Vůbec ho nenapadlo, co je to za službu, kde se nemusí ani trochu pracovat a přece se tam má člověk dobře.
Když se první mládenec dlouho nevracel, začal se na cestu k čarovnému květu zdraví vypravovat druhý. Pečlivě si promyslel plán k získání dostatečného množství sil. I on se zavřel na mnoho týdnů do světnice, ulehl na měkkou pohovku a celé týdny se jen krmil těmi nejvybranějšími jídly. Když zrovna nejedl, tak docela určitě spal. Zanedlouho byl tak tlustý, že mu maličká očka z baculatých tváří sotva vykukovala.
To je to, co jsem potřeboval. Jsem silný, nic mě nezlomí!“ řekl, zálibně si přitom prohlížeje kulaté bříško. Přípravy na cestu byly skončeny, síly načerpány, mohl tedy jít. Šel dlouho šel Smutnou krajinou, až přišel do hlubokého temného lesa. I jemu se vedlo stejně, jako prvnímu mládenci. Babičky, prosící o pomoc při hledání ovečky, si nevšiml, zato se mu náramně zalíbila služba, kterou mu nabídla krásná paní. Ani on neměl potuchy, že krásná paní je zlá čarodějka, které dělá potěšení, zbavit lidi jejich jediného pokladu – dobrého zdraví. Mládenec se jen radoval, že nebude muset nic dělat a že bude ležet na měkoučkých pohovkách, obložen mísami, plnými nejrozmanitějších lahůdek.
Čarovný květ zdraví lákal i třetího mládence. Od prvého dne se začal připravovat na dalekou a obtížnou cestu. Vstával brzy po východu slunka, přátelil se se svěžím ranním vzduchem, a vlnkami potůčku, s hřejivými paprsky sluníčka. Nebál se ani chladného větru a v zimě směle natahoval tváře i ruce sněhovým vločkám a štiplavému mrazu.
„Už se přichystejte. Nebojte se ani motyky ani pilky, nebojte se silných kmenů stromů, naučte se vzít pořádně za každou sebetěžší práci!“ - povídal svým rukám.
A podobně promlouval k svým nohám: „Už se přichystejte! Nebojte se písku ani kamení. Nelekejte se žádných kopců, skal ani těch největších vrcholků hor!“
Protože o prvních dvou mládencích nebylo už dlouho ani vidu ani slechu, vydal se tedy ten třetí na cestu za nimi. Příliš nespěchal, cítil se dost zdravý, silný a spokojený. Jen se mu po přátelích trochu zastesklo.
Šel třetí mládenec Smutnou krajinou, až přišel do hlubokého, tmavého lesa. I on zažil příhodu navlas podobnou té, kterou tu před ním zažili jeho kamarádi. Třetí mládenec se však nezalekl ani deště, ani větru. Když potkal stařenku, žádající jej o pomoc při hledání zatoulané ovečky, ochotně se prodíral houštinami tak dlouho, dokud zvířátko nenašel. Promoklou a zkřehlou ovečku si přehodil přes ramena a odnesl ji stařence do její chaloupky.
Stařenka ho za pomoc pohostila chlebem a mlékem. „Vím dobře, milý mládenče, kam jsi se vypravil!“ říkala mu, když kladla na stůl občerstvení. „Ale poslouchej! Poradím ti! Nevybírej si rovnou cestu po lučině. Jdi raději přes pichlavé keříky nahoru tou nejstrmější cestou. A nezalekni se žádné překážky. Nepůjde se ti dobře, ale když bude nejhůře, vždy si řekni: „Ať se děje, co se děje, od mého cíle mě nic neodradí! - a uvidíš, hned ti bude lépe!“
Mládenec za pohoštění a dobré rady pěkně poděkoval a vykročil tudy, kudy mu stařenka poradila. Škrábal se po strmých skaliskách a slunce ho nemilosrdně pálilo. Ale on se jen smál a dodával si odvahy: „Jen ty si sluníčko hřej! Budu aspoň krásně opálený.“ přehodil si kabát přes ruku a ještě čiperněji a rychleji stoupal nahoru.
Už se mu zdálo, že se cesta zlepšila, a že si teď do kroku bude moci zanotovat pěknou písničku. Zčistajasna se spustil takový liják, že si sotva stačil obléknout kabát. Kdepak si v tomhle nečase ještě zpívat! Vyhrnul si límec, oči a tvář si zaclonil rukama a jen tak pro sebe si řekl: „Jen si dešti švihej, mne od mého cíle neodradíš!“
Ještě nepřestalo pršet a už se začal z temných mračen sypat sníh. Vrcholek hory se mu úplně ztratil z dohledu. Rozdivočelé živly ho chtěly přemoci, ale on se jim nepoddal. Pomohli mu i lyže, které našel v úkrytu, na nějž ho stařenka upozornila. Nasadil si je, zaťal zuby a procedil skrz ně: „Jen si živly vyvádějte, mne od mého cíle stejně neodradíte!“
Jen to dořekl, spatřil, že se mračna trhají. Před sebou uviděl svěží zelenou louku a na ní zvířátka a ptáčky. A tam vzadu, jako nejkrásnější drahokam, zářil a vábil čarovný květ zdraví.
Mládenec se k němu rozběhl s blaženým úsměvem na rtech. Sklonil se nad vysněný květ, který ho okouzloval svou nádhernou barvou a podivuhodnou vůní. „Tak toto je ten čarovný květ zdraví!“ vydechl pln vzrušení. „Utrhnu ho a napiji se jeho odvaru. Získám trvalé zdraví, sílu a krásu!“ A hned se vrhl ke květu na kolena, aby se ho zmocnil.
Vtom však mu jako blesk proletěla hlavou myšlenka: „Opravdu ho potřebuji?“ Zastavil se, ruce mu klesly. Přivoněl ke kvítku a říkal mu: „Ne, ne, neutrhnu tě. Byla by tě škoda. Já jsem přece zdravý a spokojený. Možná, že tě někdo bude potřebovat mnohem víc než já!“ Nějaký tajemný hlas jako by mu však radil: „Utrhni si aspoň lísteček, bude se ti v paláci hodit!“
Opatrně, aby květu neuškodil, si utrhl jediný lupínek. Schoval si ho za košili a spokojeně opustil Sluneční horu. Po obloze pluly bělostné obláčky, ptáčci mu na cestu vesele prozpěvovali a švitořili a na louce se pásly hnědooké srnky. Všude vládl mír a pohoda.
Pod vrchem ho ale znovu překvapila bouřka. Uchýlil se před ní pod skálu a tu třesk! Skála se roztrhla a mládenec se nestačil divit, kde se tu vzal ten krásný palác a ještě krásnější paní, která k němu sladce hovořila: „nechtěl bys, švarný mládenče, vstoupit do mých služeb?“ Mladík se poškrábal za uchem a řekl: „Velice rád, krásná paní, ale mám kdesi ve světě dva kamarády, nejraději bych sloužil s nimi.“ „Tvoji přátelé jsou už dávno v mých službách, pojď mezi ně, nemusíš mít strach, o pohodlí budeš mít postaráno.“ Je to lákavé, ale třetí mládenec s rozhodnutím tak rychle jako jeho kamarádi nepospíchá. Tuší, že tu něco není v pořádku. Požádá tedy krásnou paní, aby mohl své přátele nejdříve vidět a promluvit s nimi.
Té krasavici se to moc nelíbilo, ale nakonec na jeho návrh přece jen musela přistoupit. Zvala mládence dál do paláce, ale ten byl chytrý, dovnitř nechtěl. Paní tedy musela zavolat jeho přátele k bráně. A tu se náš junák div nerozplakal. První kamarád byl slaboučký, jako nitka a jen slabě zafoukal větřík, už křičel, že je mu zima. Druhý přítel nepřišel, přinesli ho na pohovce. Byl tak tlustý, že jen funěl a vůbec se nemohl postavit na nohy. Všichni tři si od srdce popovídali. Ti dva, kteří neodolali pohodlné službě u zlomyslné paní, ti jen tomu třetímu záviděli jeho sílu a kvetoucí zdraví. Na kolenou ho prosili, aby jim pomohl zbavit se prokletých nemocí. „To víte, že vám pomohu, a rád,“ pošeptal jim třetí mládenec, „ale musíte navždycky vystoupit ze služeb té zlé čarodějky!“
Strašlivý blesk byl odvetou na souhlas dvou mládenců. Třetí nelenil a rychle své kamarády obdaroval lístkem čarovného květu. A tu div- divoucí: skála se s příšerným rachotem uzavřela a zlá paní tak nad nimi ztratila moc. Tři přátelé se teprve teď jak se patří mezi sebou rozhovořili. Nejvíc však musil vyprávět ten třetí, o zázračném květu zdraví a o tom, jak se k němu dostal. Hubený i tlustý by byli nejraději hned květ utrhli. Hrdina Sluneční hory je ale upozornil, že to nebude tak lehké. Chtějí-li získat květ zdraví, musí se na to pečlivě a trpělivě připravit. Zvykat čistému vzduchu, vodě, slunci, mrazu, práci a odříkání. Nebude to hned, nebude to dnes ani zítra, nebude to za týden, ale možná že za měsíc... Když se dobře připraví, docela jistě najdou brzy ten čarovný květ.
„Připravíme se, věř nám,“ a opakovali po něm tajemnou větu. „Ať se děje, co se děje, nic nás neodradí od našeho cíle, čarovného květu zdraví.“ Kráčeli cestou, na jedné straně jako peříčko poletoval hubený mládenec, na druhé straně se nemotorně kolébal druhý. Zdravý mládenec šel uprostřed a oběma pomáhal. Měl co dělat, protože pomoc přátelům ho pořádně vyčerpávala. Tlustého podpíral a hubeného chytal, aby ho snad větřík neodnesl. Ale šel statečně, povídal si s kamarády a mezi řečí si vždycky jen tak pro sebe potichoučku zabručel: „Ať se děje, co se děje, nic mě neodradí od mého cíle, abych i svým přátelům pomohl k čarovnému květu zdraví!“
Konec.
y
