y
O Červené Karkuličce
, pohádka vám, děti poví, i o hodném myslivečku, o babičce, o vlkovi…
– Co v tom koši voní, mami? – To je košík s dobrotami. Zanes ten koš, plný vůně, babičce, – víš, ona stůně.
Karkulko, běž rovnou, – v lese nemluv s nikým, netoulej se. – Za jedlí vlk! I kdo jiný hned si dělá laskominy?
Běžel zlý vlk černým lesem. Pak se skryl… teď loudá se sem. Kam jdeš?– vrčí na Karkulku – K babičce jdu, šedý vlku. -
Do domku vlk vstoupil tiše, Chňap! A babičku má v břiše, vzal si čepec, na nos brýle, že nám usne, děti milé?
Karkulka se kouká – vidí: Vlk! – Ó, ten mne neošidí. Poznám jej i v přestrojení. Babička to přece není.
Kykyryký, co se děje? – Kohoutku, zmiz, zle je, zle je! Kokokodák, proč tak hbitě? – Slepičko, mlč! Sic vlk sní tě.
Karkulka hned cupy dupy pro hajného do chalupy, ten vzal pejska, nůž a pušku na vlka, co usnul v lůžku.
Hajný dělá řízy, řízy, – vlku z břicha sousto zmizí: babička je zdravá, čilá, s Karkulkou se veselila
– Abys, vlku, nevyl hlady, – kamení je spousta tady, a že spíš tak tiše, tiše, zašijeme ti je v břiše.
Vlka v břichu kámen bolí, jako by jej bili holí. Žízeň vlka tuze trápí, k studánce jde ťapy, ťapy.
Ze studně pít není radno, vlk tam šel … žbluňk!– padá na dno. Utopil ses, nenasyto, nikomu tě není líto.
