y
Divotvorné dudy
Kdysi žil v polorozbořené chatrči chudý vdovec se šesti malými dětmi. Nejstarší chlapec chodíval s ním do březin na proutí, pomáhal mu dělat pometla a prodával je s ním po kraji.
Ale časy byly zlé, lidé neměli peníze. Často se otec vracel domů s košťaty a bez groše. Děti ho čekávaly před chalupou a bědovaly, že jim otec nic nepřinesl. Mívaly takový hlad, že ohryzávaly kůru ze stromů.
Otec už nemohl slyšet jejich pláč; řekl si, že se oběsí. Šel do hlubokého lesa, kde rostly tlusté břízy a vysoké duby, a rozhlížel se po větvích. „Chudák nemá nic na světě, a proto ho tu není zapotřebí,“ povídal si a plakal pro svoje děti.
Znenadání se před ním ocitl jakýsi dědoušek s holí. Vlasy měl bělounké jako sníh. Pravil: „Copak tu děláš a proč naříkáš?“ „Inu, mám šest dětí a nemohu je uživit. Proto jsem šel do lesa, abych se tu oběsil.“
„Proto? Ty blázínku!“ usmál se dědoušek. Sáhl pod svůj dlouhý kabát a vytáhl dudy. „Na, vezmi si je. Když se dětem a tobě bude chtít jíst, zahrej na dudy a uvidíš, že bude po hladu. A na oběšení podruhé nepomýšlej!“ řekl dědoušek a byl pryč, jen po něm v březovém houští zašustilo.
Až po chvíli se pometlář vzpamatoval. Kdyby nedržel v rukou dudy, nevěřil by, že mluvil s jakýmsi stařečkem. Nerozmýšlel se a běžel domů. A byl rád, když uviděl svoje děti.
„Už je po hladu,“ zavolal na ně. Sotva začal hrát na dudy, vyběhl z nich klučík a vynášel nejrozmanitější jídla.
Děti jedly hltavě; tři dny neměly v ústech. Jejich otec už nechodil na proutí, nepletl košťata a neroznášel je s nejstarším synkem po kraji. Jen litoval, že jeho žena nežije; zakusila na světě málo dobrého.
Lidé si všimli, že pometlář už nedělá košťata. Všelicos si o tom povídali. A děti se samy chlubily, že tatík přinesl z lesa dudy. Když na ně zadudá, vyběhne z nich kluk a rozdává jídla, co jen hrdlo ráčí.
Mnozí lidé nepřáli chudákům dobré časy. Čísi ošemetný jazyk pověděl o zázračných dudách králi. Chytrák král si pro milého pometláře poslal; poručil, aby dudy vzal s sebou.
Když přišel pometlář na zámek, král si dudy prohlédl a podával mu za ně tři sta tolarů. Chtěj nechtěj musel je chudák dát, aby si krále nerozhněval. Myslel si: Král si mne bude dobře pamatovat a pomůže nám. Ale přepočítal se.
Stříbrňáků ubývalo a brzy se rozkutálely. V chalupě se zas usadila stará bída. Děti plakaly, že tatík prodal dudy králi, a zase hlady hryzaly kůru ze stromů.
„Hlupák jsem, že jsme neodešli jinam, kde by se o nás král nedověděl,“ naříkal pometlář a šel do zámku ke králi. Ale ani do brány ho nepustili; takový otrhanec nemá přece na zámku co dělat.
Pustil se rovnou do lesa. Zas do té houštiny tlustých bříz a vysokých dubů. Dědeček už tam čekal; seděl na mechu a usmíval se: „Ty jsi tu zas? Kdepak máš dudy?“
Pometlář mu vyprávěl o králi. „A dobře, že jsi přišel. Dám ti jiné dudy, tyhle,“ povídá dědoušek a vytáhl zpod kabátu nové dudy, navlas podobné těm prvním. „Zas na ně hrej a uvidíš, že se ti dobře povede. Ale musíš být chytrý, chytřejší než ten král lakomec. Po třetí bych ti už nepomohl.“ A dědeček byl zase pryč, jen po něm v březovém houští zašustilo.
Pometlář pospíchal domů. Děti mu úprkem běžely naproti; radovaly se, že tatík zase nese dudy. Zahrál na ně a zas z nich vyběhl klučík. Jenže neroznášel jídlo, ale řemínkovým bičíkem šlehal děti, až se rozutekly, kam jen mohly.
Tatík rozmrzele hodil dudy do trávy. Zlobil se, že si z něho dědoušek udělal smích. Pak si sedl na práh chalupy a přemýšlel, co dělat. A tu ho napadlo, co dědoušek řekl: „Buď chytřejší než ten král lakomec!“
Vstal, zvedl dudy, opatrně je schoval pod kabát a šel do zámku. Dětem řekl, že přijde brzo a že jim přinese jíst.
V zámku se chystali k veliké hostině. Král sezval hosty ze všech stran a služebnictvo nevědělo, kde dřív čistit a uklízet. Hodovní síň i komnaty byly dokořán.
V tom spěchu si nikdo chudého muže ani nevšiml. Vkradl se až do nejposlednějších pokojů, které obýval král, a kde na pozlaceném hřebíčku visely dudy. A nikde nikoho. Král s dvořany a komorníky si vyjel do lesů na jeleny.
Pometlář si rychle vzal svoje první dudy a na pozlacený hřebíček pověsil ty druhé. A zas se nepozorovaně vyplížil ze zámku.
Třetí den už bylo v královském sídle plno panstva a ještě přijížděli do dvora noví a noví hosté, takže už nebylo místa pro jejich kočáry. Král vítal všechny s vlídnou tváří. Když zasedli ke stolům se stříbrnými a zlatými talíři, zašel do své komnaty pro dudy; chtěl hosty překvapit.
Začal hrát – a z dud vyběhl klučík, ale neroznášel vzácná jídla. Jen se kmital po stole a šlehal velmože do tváří a přes ruce. Všichni utíkali z hodovní síně do dvora a poroučeli kočím zapřahat. A spílali králi, že je podvedl a vydal posměchu.
Král mrštil dudami o mramorovou podlahu, až se rozletěly na kusy. Zle se měli sluhové v zámku. I pro pometláře král poslal. Zbytečně. Odstěhoval se hluboko do lesů i s dětmi a bídu už po celý život nezakusili. Panstvo si zvolilo jiného panovníka a krále lakomce ze zámku vyhnalo.
