y
O stříbrné studánce
V jedné chaloupce žila stará matička se dvěma syny. Jednou se staruška roznemohla a žádný lékař ji nemohl pomoci.
Radili se synové, co dělat. Tu najednou nad hlavami, šust! A na stromě sedí zlatý pták. „Hej, zlatoušku,“ zvolali synové, „nevíš, co by pomohlo naší mateři?“ „Voda ze stříbrné studánky,“ odpověděl zlatý pták a odletěl.
Bratři se umluvili, že starší Květoň se vydá na cestu a zázračnou studánku najde, kdyby kraj světa byla. Než se rozloučili, zasadil pod košatým stromem lipový prut a řekl: „Dokud tento prut se bude zelenat, dotud věz, že jsem živ. Kdyby však uschl a lístky na něm povadly, bude to znamenat, že je se mnou zle.“
Šel Květoň tři dni a tři noci, až uprostřed hlubokého lesa potkal starce poustevníka. „Aj, mládenče, proč jsi tak smuten?“ ptal se ho stařec. Květoň mu všechno vypověděl a zeptal se ho, neví-li o divotvorné studánce. „Dám ti zlatý ořech,“ zahovořil kmet, „ten tě dovede do čarokrásné zahrady. Uprostřed ní je studánka s divotvornou vodou. Chceš-li však dobře pořídit, nesmíš kromě vody nic ze zahrady vzít.“ Květoň s radostí slíbil, že se zachová podle této rady a pustil se za ořechem, který se rozkutálel vpřed.
Za chvíli se ocitl v překrásné zahradě, plné pestrých květů, krásného ovoce, s ptáky duhových perutí. Ale Květoň si ničeho nevšímal, jen nemocnou matku měl na paměti. Nabral ve studánce vody a s radostnou duší se vracel domů.
Ale jabloň se zlatými jablky se shýbal k němu se svými plody, jako by jej vybízela, aby si vybral jablko nejkrásnější. Květoň neodolal, vztáhl ruku po zlatém jablku. Ale sotva se ho dotkl – zkameněl.
A jak zkameněl, doma před chaloupkou uvadl lipový prut a mladší bratr Jasoň se zarmoutil. Tu přiletěl zlatý pták a těšil ho: „Vyjdi, Jasoni, hledat stříbrnou studánku a buď o matičku bez starosti! Sám se o ni postarám.“
Jasoň vzal s sebou suchý prut Květoňův a vydal se za studánkou. Třetího dne se setkal v hlubokém lese se starcem bílých vlasů a vousů: „Stařečku milý, nevíš, kde najdu stříbrnou studánku?“ „Vím, hochu. Ale i tvůj bratr studánky došel, avšak lakota připravila jej o život. Nebylo mu dosti, že matce mohl navrátit zdraví, zatoužil i po bohatství.“ Jasoň slíbil ,že kromě vody ze zahrady ničeho nevezme a stařec mu dal též zlatý ořech, aby ho dovedl ke studánce. „Ničeho se nedotýkej, jenom uzříš-li kámen lidské podoby, dotkni se ho prutem, který neseš!“
Jasoň poděkoval starci za radu i za ořech a brzy přišel do krásné zahrady. Nabral ve stříbrné studánce vody a vracel se k domovu. Kouzelné ovoce jej vábilo ještě víc než Květoně, ale Jasoň po něm nezatoužil. Když vycházel ze zahrady, spatřil pod jabloní kámen lidské podoby. I dotkl se ho lipovým proutkem, a hle! Kámen oživl a před Jasoněm stál jeho bratr Květoň.
Jakou radost měli bratři ze šťastného shledání i z léčivé vody! Neohlíželi se napravo nalevo a spěchali domů. A doma, sotva matička okusila vody ze stříbrné studánky, hned se uzdravila. I přistěhovalo se štěstí opět do lesní chaty a radost do srdcí jejich obyvatelů.
