y
O dvanácti měsíčkách
Jedna matka měla dvě dcery: pilnou, pracovitou, poslušnou, pěknou nevlastní dceru Marušku a vlastní, línou, pyšnou a škaredou Holenu. Svoji milovala, ale na nevlastní ani pěkně nepodívala.
Jednoho mrazivého zimního dne Holena přikázala Marušce: „Běž a přines mi fialky!“
„Ale milá sestro, kde je v takové zimě nasbírám?“ Bránila se Maruška.
Nic nepomohlo. Hořce plačíc brodí se Maruška hlubokým sněhem do lesa. Dlouho bloudila, až uviděla v dálce světlo. Vydala se k němu.
Kolem ohně sedělo dvanáct měsíčků. „Proč jsi přišla, Maruško?“ zeptal se jí Leden, který právě vládl přírodě. „Sestra mě poslala fialky natrhat,“ odvětila Maruška.
Leden vstal a odevzdal moc teplejšímu Březnu. Ten zamával nad ohněm palašem a na louce rozkvetly krásné fialky – bylo jaro.
Holenu s macechou vztekem div o zem nepraštilo, když jim Maruška kytičku odevzdávala.
Druhý den se Holeně zachtělo jahod. „Jdi a přines mi jich plnou zástěru!“ přikázala Marušce. Ta jen zavzlykala: „Kdepak je v tuhé zimě nasbírám, sestro milá?“
Nic nepomohlo. Už se zase brodí hlubokým sněhem a nohy ji samy nesou k měsíčkům.
Proč jsi přišla, Maruško?“ ptá se jí vlídně Leden. „Sestra mě poslala, abych jí skoro plnou zástěru jahod nasbírala,“ odvětila Maruška.
Leden odevzdal vládu Červnu. Ten vstal, zamával nad ohněm palašem, sníh začal tát a za chvíli se celá louka červenala jahodami – bylo léto.
Holena s macechou se úžasem div nesvalily, když Maruška před nimi rozprostřela plnou zástěru jahod.
Třetího dne se Holeně zachtělo jablek. „Jdi a přines mi je!“ přikázala Marušce. Ta jenom zavzdychala: „Sestro milá, kde bych je v takové zimě najdu?“
Nepomohly prosby ani pláč. Už se zase brodí sněhem, zimou se třese a k měsíčkům se ubírá.
„Proč jsi přišla, Maruško?“ ptá se Leden. „Sestra mě poslala, abych jí přinesla červená jablka.“ Leden podal vladařský palaš měsíci Září.
Ten jím mocně zamával nad ohněm a za chvíli byl podzim. Maruška rychle zvedla dvě jablíčka, co spadly z nedaleké jabloně a pěkně měsíčkům poděkovala.
Holeně nedalo pokoj, jakým zázrakem se to všechno Marušce podařilo. Ta jí všechno popravdě vypověděla.
Mlsná Holena nelenila, oblekla si kožich a chystá se sama si jablek nasbírat. Přinese jich ne dvě, ale jistě plné pytle.
Nohy ji tak jako Marušku dovedly ke dvanácti měsíčkům.
„Proč jsi přišla, Holeno?“ ptá se jí Leden. „A co ti je do toho, dědku starý,“ odsekla zlostně Holena a když neviděla na stromech žádná jablka, odebrala se domů.
Leden se převelice rozhněval. Zamával palašem a venku se rozpoutala silná vánice. Těžko se jde Holeně, na krok nevidí, cesta se jí ztratila.
Bloudí. A bloudí i macecha, co jí šla hledat. Jistě bloudí dodnes, protože do domečku kde bydlí šťastná Maruška, se už nikdy nevrátily.
