y
Jak pejsek a kočička našli panenku
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a zima. Pejsek s kočičkou nemohli jít ven a neměli co dělat. „Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „i my bychom měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát. Ale znám děti, které mají tolik hraček, že ani nevědí, co s nimi. Ani se už potom s nimi nehrají a jen je rozhazují po všech koutech.“
A tak si pejsek a kočička povídali o nepořádných dětech, až z toho usnuli a spali až do rána.
Když se probudili, svítilo už krásně sluníčko a ani trochu už nepršelo. „Je pěkně,“ řekli pejsek s kočičkou, „to půjdeme ven.“ A jak tak venku chodili, slyšeli, jak někde něco tence pláče.
Nuže hledali a hledali a dívali se kolem, odkud to tak tence pláče.
A teď už viděli, co to plakalo tak jemně a teňounce. Úplně v koutě ve vysoké trávě – a ta tráva byla ještě po dešti mokrá – ležela pod kopřivami malá panenka.
„Proč tak pláčeš, malá panenko?“ ptali se pejsek a kočička. A panenka řekla: „Já pláču, neboť je mi líto, že mě moje holčička sem jen tak pohodila a že jsem hladová a že je mi smutno, když jsem tak sama.“
Pejsek a kočička vzali pohozenou panenku a opatrně si ji nesli domů. Panenka už neplakala a byla ráda, že se už nemusí bát sama v mokré trávě a kopřivách. „Tak,“ radovali se pejsek a kočička. „teď máme svou panenku, tu jsme si našli, to bude teď naše děťátko!“
Kočička svlékla panence mokré šatečky, vyprala je, neboť byly zašpiněné od bláta, a dala je usušit na sluníčko, aby zase byly čisté a suché.
Pejsek uložil panenku do postýlky, aby se zahřála, a přinesl jí rohlík a hrneček mléka. Panenka se najedla a pěkně usnula.
Pejsek a kočička chodili kolem po špičkách, aby panenku neprobudili, a těšili se z toho, že teď mají děťátko. A kočička řekla pejskovi: „Já ti něco povím, teď, když už máme to naše děťátko, tak se o něj musíme starat.“
Pejsek přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslel, jak by panence zaopatřili hračky: „Já budu hledat, zda ještě nenajdu někde nějakou hračku, kterou děti také ztratily nebo pohodily, a tu dáme naší panence.“
Pejsek šel, koukal, do všech koutů vlezl, všechno prošťáral, a to si děti, ani představit nedovedete, co on tam všecko našel! Tady v trávě našel míček.
Jinde zase našel ztracené formičky a mističky na písek.
Našel korálky, a barevné kostečky.
Našel pohozený sporáček a židličku z kuchyňky. Našel hodně obrázků, i jednu píšťalku našel, a taky lžičku a lopatku na písek. Našel poztrácené dřevěné domečky a stromečky, i nějaká dřevěná zvířátka našel. Přinesl to všechno domů.
Pak šla kočička, hledala, všechny kouty prolezla a prošťárala. Co vy jen, děti, těch hraček pohodíte, zapomenete a poztrácíte! Kdesi u plotu našla kyblíček a konvičku na zalévání.
Našla i jednu knížku s pohádkou a obrázky a kapesníček.
Našla jednu panenečku, úplně malinkou, panence na hraní.
Našla pohozené kostky ze stavebnice, v travičce našla botičky a punčošky. Jinde zase našla vyšívání a jehlu s tupým koncem, takovou nepíchavou, míček s pírky a kroužek na házení. Přinesla to všechno domů.
Bylo toho tolik, že by si byli mohli s pejskem zřídit obchod na prodávání hraček. A to všechno postavili té pohozené panence okolo postýlky. Panenka se probudila a velice se radovala, když viděla kolem sebe tolik hraček, a moc se jí u pejska a kočičky líbilo.
Hrála si a hrála, hrála si s kočičkou a pejskem a se všemi těmi hračkami a bylo jich tolik, že si ani se všemi dost vyhrát nemohla.
A na všechny ty hračky, které jí pejsek s kočičkou našli, dávala pěkně pozor a žádnou z nich nepokazila, ani jednu nezahodila. A tak to tedy bylo, že ubohá pohozená panenka měla ze všech dětí a panenek na světě nejvíc hraček.
