y
Poslední vynález
Dům Hrnčířových se odlišuje od všech ostatních překrásnou stříbrnou jedličkou, která je před domem v zahrádce se zelenou drátěnou ohradou. Pořádek a čistota je tu všude. V pokoji, kuchyni, v komoře i na dvoře. Kdysi býval pořádek i na chodbě. Ale to bylo ještě tehdy, když neměli u Hrnčířů vynálezce. Dnes ho mají, proto to u nich na té chodbě i tak vypadá.
Lépe řečeno, vlastně to ani není chodba, ale dílna. Zde se rodí vynálezy, používané a obdivované dětmi z celé ulice. V rohu chodby stojí stůl, při něm stolička a bednička, plná nejpotřebnějšího materiálu. Dílna je teď prázdná, protože vynálezce je zabraný do zkoušení své nejnovější konstrukce. Nu ale pojďmě za křikem, zajisté se s vynálezy nejlépe seznámíme při jejich zkoušení.
Na dvoře je dětí jako před školou. Ten světlovlasý, to je on, vynálezce – Standa. … „To je autíčko. Oktávie.“ názorně vysvětluje Standa dětem. A už si taky sedá na kožené sedátko, zmáčkne spojku a pozor! Nestůjte v cestě nebo může dojít k srážce. „Ale vždyť je to trojkolka. Ha-ha. A prý že autíčko“, směje se Věrka.
Ale to však neměla dělat. Standa zabrzdil a jako dobrý řidič zastavil na místě. „Tak ty teda tvrdíš, že to není auto?“ „Opravdu není“ nedá se Věrka. „Auto má přece čtyři kola. A ty máš jenom tři.“ Jenže Standa si svůj vynález nechává až na konec. „A nevidíš, že má světlo? Jako opravdové auto!“ Až teď si děti všimly, že Standa přivázal na trojkolku kapesní svítilnu, která mu svítí jako Oktávie.
Třebaže se Věrce takovéto auto nepozdává, to ani trochu neodradí Standu od předvádění dalších vynálezů. „...Děti! Děti! Viděly jste už vzducholoď?“ Standa nechal trojkolku na dvoře a odběhl do své dílny, ze které za malou chvíli vyšel, držíc v ruce svůj další vynález.
Ale kamarádi se pustili do hlasitého smíchu. „Toto že je vzducholoď?“ smály se všechny děti. „Vždyť je to obyčejný drak!“ „Žádný drak,“ trvá na svém Standa. „Jen pojďte se mnou, uvidíte.“ A následovaný chumlem dětí zamíří na louku.
„Jen vydržte... hned to bude...“, uklidňuje děti Standa. Z kapsy vytahuje tři balónky, nafoukne je, zaváže, jeden přiváže na ocas a dva na hlavu draka.
„Tak prosím, vzducholoď může vzlétnout. Vše je připraveno ke startu.“ Standa úplně roste radostí, když vidí, jak červený, modrý a žlutý balón zvedá draka ze země. To teda skutečně dobře vymyslel.
Vynález nezklamal. Standa se rozběhl proti větru. Drak-vzducholoď se vznesl a teď už stačilo jen odmotávat nit, aby vzlétl co nejvýš. Děti ještě nikdy neviděly létat draka tak vysoko. „Senzační! Ten létá vysoko jako letadlo. Ale co když havaruje?“ „Moje vzducholoď nehavaruje,“ protestuje Standa.
Ale cestou domů to už nedá Standovi pokoj. Co kdyby jeho vzducholoď opravdu havarovala? Nu, i to by se mohlo stát. V každém případě je třeba posádku zachránit!
Mladý vynálezce dlouho neotálel. Draka - vzducholoď pohodil na chodbě na zem a zamířil do pokoje. Zde si starší sestra Julka právě psala úlohy. Byla tak zaujatá prací, že ani nezpozorovala, jak se Standa kolem ní prosmýkl do předního pokoje, z něhož za chvíli vynesl dva velké deštníky.
„Jak mají havarovat, musí se zachránit vyskočením.“ uvažoval Standa o svých cestujících ve vzducholodi. „No a jak se mají bezpečně dostat na zem, musí mít dobrý padák.“ Potom vítězoslavně roztáhl oba deštníky. „To budou padáčky!“
„Jestli to vůbec bude vynález“, uvažoval, „vždyť padáky se používají dlouho. Ale ať, takovéto padáky to určitě nejsou. Tyto je třeba vyzkoušet. A to co nejdřív, protože se za chvíli vrátí maminka a ona nemá ráda takovéto vynálezy.“ Standa přistavil k plotu žebřík, vylezl na něj, rozevřel padáky a když už se chystal skočit, rozhodl se, že tento svůj skok musí i nějakým vhodným způsobem oznámit.
S otevřenými padáky, sedíc na sloupku, začal oznamovat celému světu: „Nejnovější vynález! Nejnovější vynález!“ Jaká škoda, že široko - daleko nikoho není. Standa se vytáhl na špičky a s potěšením pozoroval, že přece jen někdo jde ulicí. Tak přece jen bude aspoň jeden svědek jeho velkého skoku. Avšak v tu samou chvíli ztratil rovnováhu a šup! Už letěl z plotu.
Stalo se to právě ve chvíli, kdy se ve vrátkách, vedoucích z ulice, zastavil jediný svědek, maminka, která se vracela z práce. Lekla se a zůstala stát jako přibitá. Nevěděla, co dřív. Zda má křičet, nebo běžet pro pomoc.
Seskok skončil velice rychle. Standa zapomněl i na padáky. Padajíc dolů, zachytil se kalhotami na desce plotu a takto zavěšený zůstal viset. Jeho pláč se rozléhal dvorem. Jaké štěstí, že tu byla maminka, která ho vysvobodila z této nepříjemné polohy.
Standa slíbil, že už nikdy víc nebude vymýšlet a zkoušet takové vynálezy, při kterých by si mohl ublížit na zdraví. „Raději bys mohl dávat do pořádku svoje nástroje a hračky. Stále je tu všechno rozházené po celém domě“, domlouvala Standovi sestřička. „Podívej se, jak to tam teď vypadá.“
Ale to už Standa slyšet nechtěl. Má dost jiných starostí. Po večeři, když už umytý ležel v posteli, za nic na světě nemohl usnout. Kdyby se tak na koloběžku daly přimontovat pedály. To by bylo. Hm, … a opravdu, co to ta sestřička vlastně měla s tou čistotou a pořádkem. Vždyť i když nechá všechno rozházené, ráno to najde vždy vše pěkně uložené na svém místě. Vtom zaslechl z kuchyně celkem zřetelně své jméno.
Standa vyskočil, natáhl si papuče a potichounku pootevřel dveře do kuchyně. Nemýlil se. Maminka s tatínkem mluvili zrovna o něm. Tatínek pravil: „Opravdu, mohlo to zle dopadnout. Ale jak Standa slíbil, že už to víckrát neudělá, určitě to i dodrží. Jenom ještě ten nepořádek. Každý večer musíš po něm všecko čistit, uklízet...“ Standa ani nezavřel dveře. Jen si potichoučku lehl a dlouho přemýšlel. A dřív než usnul, připravil si plán, užitečnější, než byly dosud všechny jeho vynálezy.
Opět přešel den. Standa si hrál jako obyčejně. Z koloběžky udělal motocykl, z kostek postavil Vysoké Tatry, medvídka převychovával na kosmonauta. Ale sotva se setmělo, chodba byla v pořádku, jako by se na ní celý den vůbec nic nedělo. Maminka vracející se z práce byla překvapená. Nejdřív se lekla, zda snad není Standa nemocný, když si celý den nehrál? Ale jen co si lépe prohlédla dílnu, viděla, že věci jsou uložené jinak, než je včera večer uložila sama. A tehdy se maminka usmála.
Plynuly dny a Standa čím dál, tím víc používal svůj poslední vynález, kterým pomáhal udržovat v domě čistotu a pořádek. Těšil se z tohoto svého vynálezu hlavně proto, že maminka měla odteďka méně práce. Dávali ho za příklad jiným dětem, které se chodily dívat na pořádek v jeho dílně. A Standa měl z toho velkou radost.
Ano, takto to má vypadat v každé pořádné dílně!
