Nebudeme se ustavičně potulovat jen po venku. Mráz štípe čím dál víc, snadno bychom mohli i prochladnout.Vlezme raději potichoučku dovnitř a ohřejme se. Doma je jen jediná Čubova dcera Oxana. Je krásná, že? I Oxana si je toho vědomá. Teď stojí před zrcadlem a obdivuje se. Nic nevidí, neslyší. Nevšimla si ani, že do chalupy vešel kovář Vakula, který Oxanu sleduje jako stín. Je do ní strašně zamilovaný. Oxana se pořád vrtí před zrcadlem. Teď se otočila trošku víc a uviděla Vakulu. „Jéj!“ vykřikla překvapeně. Jak se vzpamatovala začala Vakulovi nadávat, co tam chce a proč přišel. „A tu truhlici už jsi mi udělal?“ zeptala se nakonec. „Udělal, udělal, ani popova žena nebude mít takovou parádní.“ Kovář si myslel, že za tu truhlici mu dá Oxana polibek. Ale kdepak, Oxana je nepřístupná. Odtahuje se od kováře, posměšně se ho ptá, zda je pravda, že jeho matka je čarodějnice. „Co je mně po matce,“ odfrkne kovář, „na nikom mi nezáleží, nechci nikoho, jen tebe.“
Nechme Oxanu s kovářem trošku o samotě, ať si ještě popovídají a podívejme se, co dělají ti, co ukradli hvězdy a měsíc. Už je omrzelo létat v mrazivém povětří. Solocha se spustila nad svůj dům a vletěla komínem dolů do jizby. Setřásla ze sebe saze a čarodějnický vzhled a dala se do úklidu. Pytlů, co stály v koutě, se ani nedotkla. „Když si je Vakula sem donesl,“ brblala, „ať si je taky odnese.“
Čarodějničin společník ze vzduchu, čert, chtěl následovat Solochu a spustil se za ní dolů komínem. Když už byl až po uši v komíně, zahlédl dalšího nápadníka Solochiny, Čuba, mířit k Solochině chalupě. „To nikdy nedovolím!“ zabručel rozlobeně čert a vyskočil z komína. Skočil na cestu vedoucí k Solochině chalupě a hybaj, ze všech stran začal rozhazovat kopce zmrzlého sněhu. Nastala čertovská metelice. Čert se zaradoval, když uviděl, že se Čub s kmotrem vracejí. Teď přijde Čub domů a přistihne kováře. Ej, ten mu panečku, vyčiní! Zapomněli jsme vám říct, proč se čert na kováře hněvá. Má proč. Kovář, který kromě svého řemesla maluje misky, natírá ploty, namaloval i jeho, čerta. A jak škaredého ho namaloval! Za to se čert mstí kovářovi, kde jen může. Proto se teď čert těší, jak Čub vyplatí kováře i za něho.
„V takové čertovské metelici,“ radí kmotrovi Čub, „nikam nedojdeme. Už jsme i cestu ztratili. Otoč se, kmotře, trošku stranou, možná se ti podaří cestu najít. A já ji zatím pohledám tady.“ Kmotr jde, jde, sníh okolo něho fouká, až nakonec přijde k hospodě. Jejda, panečku, jakou z ní měl radost! Čub se konečně doštrachal k vlastní chalupě. Ale nebyl si jistý, zda je to opravdu jeho chalupa. Sníh ji totiž dopoloviny zavál, vypadala nějak podivně. Zabouchal na dveře. Když mu nepřišla otevřít Oxana, ale kovář, Čub byl svatosvatě přesvědčený, že zabloudil. To je určitě chalupa kulhavého Levčenka, co se nedávno oženil a vzal si docela mladou ženu. „Co tu chceš?“ rozlobeně zakřičel kovář a milého Čuba vyhnal. A na cestu mu ještě pár přidal na záda. A tak milý Čub dál bloudil po dědině.
Jen co Čub odešel, nahrnula se do jeho chalupy kupa děvčat. Přišla se Oxaně pochválit, co při koledování dostala. Měla plné měšce dobrot: chlebových placek, klobás, plněných vdolečků. Ale pyšná Oxana se ani nepodívala na vykoledované věci. Zahleděla se na krásné střevíčky, které mělo na nohou jedno z děvčat. Velice se jí líbily. „Ach, Odarko,“ zavzdychala závistivě, „ty máš moc pěkné střevíčky. A já nemám nikoho, kdo by mi takové koupil.“ „Oxano,“ kovář spěchal potěšit pyšnou krasavici, „já ti obstarám střevíčky ještě krásnější. I paničky ti je budou závidět.“ „Ty?“ podívala se na Vakulu opovržlivě Oxana. „Kde ty bys mohl sehnat takové střevíčky, které by byly důstojné mých nožek? Jedině snad kdybys mi donesl střevíčky od carevny.“
Když čert viděl, že Čub s kmotrem se vzdali úmyslu navštívit Solochu, pospíchal k ní sám, a to starou osvědčenou cestou, dolů komínem. Tak pospíchal, že si vůbec nevšiml, že se mu při vchodu do komína otevřela kapsa a vykutálel se z ní měsíc. Za chvíli byl měsíc na starém místě, na obloze a svítil jedna radost. Čert se teď staral jen o Solochu. Klaněl se jí, líbal jí ruku, vyznával jí lásku. Kdo ví, dokdy by se okolo ní motal, kdyby ho nebylo nevyrušilo bouchání na dveře. Za dveřmi bylo slyšet rychtářův hlas. „Tamhle v koutě jsou pytle,“ poradila čertovi Solocha, „vlez si do jednoho.“ Potom šla dveře otevřít.
Solocha přivítala rychtáře, jako by byl jediný na světě. I vodku mu nabídla. Rychtář se právě chystal Sološe říci, co ho tíží na srdci, když se dveře zatřásly pod dalším boucháním. I rychtářovi Solocha poradila, aby se ukryl v pytli. Za rychtářem přišel na návštěvu ďáček. Ale ani on se nemohl dlouho těšit z pohledu na Solochu. Bouchání na dveře nahnalo do pytle i jeho.
Když znovu otevřela Solocha dveře, vřítil se do chalupy Čub. Ej, ten byl ale rád, že je konečně v teple. I tomu byl rád, že vidí Solochu. Solocha je přece vdova a on vdovec v nejlepších letech. U Solochy se cítil jako doma. I vodku si od ní vyprosil. Ještě mu vodka nesběhla dolů chřtánem když na dvoře znovu někdo zabouchal. Hubenému čertovi se lezlo do pytle dobře, hůř už se do pytle lezlo mohutnému Čubovi.
Do chalupy vešel kovář Vachula, Solochin syn. Měl psovskou náladu. Pyšná Oxana, která si z něho tropí posměch, mu stále ležela v hlavě. S matkou téměř nemluvil. Chvilku poslouchal koledníky, kteří byli nedaleko a potom jeho zrak zavadil o pytle.
„Nač jsou ty měchy?“ ptal se sám sebe, zítra je svátek a ve světnici je všelijaké haraburdí. Odnesu ty měchy do výhně, ať tady nepřekážejí.“
Jen co vyšel kovář s pytli z chalupy, zaslechl mládence a děvčata, jak se baví. Byli nedaleko a byla mezi nimi i Oxana. Když Vakula zaslechl její hlas, rozlobeně hodil měchy na zem. nechal si na zádech jen ten nejmenší, v němž byl čert. „A kde máš slíbené střevíčky?“ rýpla Oxana do Vakuly, sotva ho spatřila. Vakula jen smutně mávl rukou a odpověděl: „Ze mě si víc posměch dělat nebudeš. Nashledanou na jiném světě!“ Potom se otočil a utíkal s pytlem na zádech. Kvůli Oxaně byl ochotný jít třeba do pekla.
Ale namísto pekla zamířil zatím k Záporožci, Bachratému Peciukovi, který měl zázračnou moc. Říkalo se o něm, že má styky s rohatými. Když Vakula vešel do Záporožcovy chalupy, našel ho sedět po turecku na zemi. Jedl halušky. Vakula mu řekl, co ho trápí, a připomněl i to, že kvůli Oxaně by byl ochotný i čertu se upsat. „Nemusí čerta hledat ten, kdo ho má za zády,“ moudře odpověděl Bachratý Peciuk. Vakula se ulekl a horempádem utíkal ze Záporožcovy chalupy.
Pytel, který Vakula stále nosil s sebou, žuchl venku na zem a čert, který v něm byl zkroucený jako vařený rak, vyskočil ven. „Kovář Vakula se mně sám nabízí,“ mnul si čert ruce, protože slyšel všechno, co Vakula říkal Záporožcovi. „Dám ti všechno, co jen chceš,“ zašeptal kovářovi do ucha; „i krásná Oxana může být ještě dnes tvoje. Potřebuju jen tvůj podpis. Podepsat se musíš, to přece víš, jak se lidé čertům upisují, vlastní krví.“ „Podepíšu, podepíšu,“ sliboval Vakula a čert radostí poskočil. Poskočil, ale hned taky doskákal, neboť Vakula nad ním udělal znamení kříže, z čehož čert ztratil svou moc. Vakula ho potom chytil za ocas a rozkázal mu: „Odnes mě do Petrohradu! Rovnou k carevně!“ Na to vyskočil na čerta, který se s ním vznesl do vzduchu a zamířil nejkratší cestou do Petrohradu.
Pytle, které Vakula hodil na zem, našli koledníci. Mysleli, že v nich jsou nakoledované věci. Vláčeli je tedy s sebou po dědině. Když už je nedokázali unést na zádech, položili je na sáně a vozili je s sebou. Po dlouhém trmácení se dostali tři naši záletníci, otlučení a promrzlí, z měchů. Zklidili pořádný posměch, ale i ten snesli, nejdůležitější bylo, že už byli venku. Kovář na čertovi se dostal do Petrohradu rychle a bezpečně. V Petrohradě proměnil čerta na koně a dojel na něm až doprostřed města. Ale tady by měl s koněm jen potíže. proměnil ho tedy znovu na čerta a přikázal mu, aby se co nejvíc zmenšil a takového, úplně maličkého, si ho schoval v kapse.
Ale i tak musel čert dál sloužit Vakulovi. Dovedl ho ke krajanům Záporožcům a s nimi se dostal Vakula do carského paláce.
V carském paláci hýřícím nevídanou krásou bylo panstva habaděj. Když se objevila carevna, všichni poklekli. Carevna se vyptávala na novinky v celém kraji. Záporožců se zeptala, zda jsou spokojeni s proviantem, pohovořila s nimi o Tatarech i o Turcích. Když carevna došla k Vakulovi, odvážil se ten nešťastně zamilovaný dikaňský kovář, a řekl, co ho k ní dovedlo: „Vaše carské veličenstvo, takové krásné střevíčky, nech mi to Vaše milost nemá za zlé, že o nich mluvíme, neušije žádný švec na světě. Ach, kdyby moje žena mohla nosit takové střevíčky!“ „Vstaň!“ řekla kovářovi panovnice, „tvou žádost není těžké splnit. Přineste mi hned nejkrásnější střevíce zlatem zdobené!“ Carevna potom ještě dlouho besedovala s přítomnými, ale kovář už v paláci nevydržel. Pošeptal čertovi: „Vynes mě odtud!“ a vmžiku byl za mýtnými závorami.
Nu a z Petrohradu se dostal Vakula tak, jako do Petrohradu. Nevěděl, že jeho náhlé zmizení si polovina Dikaňky vysvětlovala podle jeho slov, kterými se loučil s Oxanou. Lidé povídali, že přes hráz vlezl do vody a utopil se. I Oxana byla jakási nesvá. Řečem o utopení příliš nevěřila, myslela si však, že Vakula, z kterého si dost často dělala posměch, odešel z vesnice. A ten posměch si Vakula vůbec nezasloužil. Byl to mládenec docela k světu. Když si tu noc Oxana lehla do postele, ani usnout nemohla. Stále měla Vakulu před očima.
Ráno byl Vakula zase doma. Ale mezi lidi hned nešel. Zalezl do sena v kůlně a spal tak až do samého poledne. Když se probudil, zamířil rovnou do Čubovy chalupy. Čub byl doma sám a náramně se podivil, když uviděl živého kováře. Ještě víc se podivil, když kovář vytáhl střevíčky od carevny. Kovář nezapomněl ani na Čuba, daroval mu novou čepici a opasek. „Dej mi Oxanu za ženu, taťko,“ poprosil kovář Čuba. „Dám,“ odpověděl Čub a Oxana, která se v tu chvíli vrátila domů, radostí a překvapením vykřikla: „Jéje!“ „Mám pro tebe střevíčky od carevny,“ povídá Oxaně kovář. „Co je mi po střevíčkách,“ odpověděla Oxana, „já tě chci, Vakulo, i bez nich!“
y
