Druhý den ráno se znovu vypravili na lov, ale opět nic nezastřelili. Až na zpáteční cestě uviděli dva medvědy, zabrané spolu v nelítostný boj. I jim raději hodili po kousku slaniny a chleba a medvědi hned zkrotli a šli za nimi až k chalupě, kde je bratři zavřeli k vlkům do chléva.
Opakovalo se to i třetí den. Zase nic nezastřelili, ale podařilo se jim zkrotit a odvést domů dva lvy, kteří se spolu rvali na život a na smrt. Z pečeně nebylo nic a tak si bratři naplnili kapsy tím, co matka napekla, rozloučili se s ní, pak pustili svá zvířata na svobodu a odešli do světa.
Po třídenním společném putování došli na křižovatku dvou cest, kde stála veliká lípa. Vděčná zvířata šla s nimi až sem. „Bratře můj,“ — řekl starší z nich, „zde se musíme rozloučit. Půjdeme každý jinou cestou. Nejdříve však vyryjeme do lípy svá jména a do každého zasekneme nůž. Který z nás se sem dříve vrátí, vytáhne nůž z bratrova jména. Když bude ze zářezu prýštit krev, bude vědět, že bratr je živ, ale když vytryskne voda, bude to znamením, že bratr zemřel.“ Jak si řekli, tak také udělali. Potom se podělili o zvířata, podali si ruce a každý šel svou cestou.
Po dlouhém putování došel starší bratr k městu, které bylo celé potažené černým suknem. V hostinci se dozvěděl, proč je ve městě smutek. Maji tam je; jednu studni a tu hlídá dvanáctihlavý drak. Každý den mu musí být obětována jedna dívka, jinak by je ke studni nepustil a všichni by pomřeli žízni A právě dnes přišla řada na královu dceru, mladičkou princeznu. Proto je ve městě smutek a král dal vyhlásit, že dá půl království a princeznu za ženu tomu, kdo draka zabije.
To bylo to pravé dobrodružství pro silného šohaje! Hned vzkázal do královského paláce, že půjde zlé ho draka zabít. Králi se představil i se svými zvířaty, a nežádal víc, než dobrou šavli pro sebe a po dvou beranech pro každé zvíře. Ráno nasedla princezna do kočáru a šohaj se zvířaty ji doprovázel k jeskyni, kde přebýval dvanáctihlavý drak.
Když se k jeskyni přiblížil kočár s princeznou, drak ucítil kořist a vystrčil několik hlav. Vtom však při skočil šohaj a čtyři hlavy mu jednou ranou uťal. A teď teprve začala opravdová bitva. I zvířata si vrhla na draka a začala ho rvát, trhat a škubat. Šohaj už sotva držel těžký meč v rukou, vlk a medvěd už byli také unaveni, a drak měl stále ještě osm hlav. Tu najednou mu lev vyskočil na hřbet a silný mi drápy mu zbývajících osm hlav odtrhl. Šohaj vytáhl nůž a ze všech dvanácti dračích hlav vyřízl jedovaté jazyky. Osvobozená princezna ho objala. Potom rozlomila svůj prsten na dvě poloviny a jednu polovinu mu podala.
Šohaj i jeho zvířata byli po těžkém boji s dvanáctihlavým drakem velice unaveni. Není divu, že si chtěli trochu odpočinout a tak ulehli a brzy usnuli. Na tuto chvíli čekal ničema kočí. Přesvědčil se, že opravdu už všichni spí, chytil šavli a usekl šohajovi hlavu. Princeznu donutil hrozbami k přísaze, že jeho zlý čin neprozradí. Rychle posbíral všech dvanáct dračích hlav na důkaz, že tu obludu zabil sám, zapřáhl koně do kočáru a spěchal s princeznou ke králi.
Když se zvířata probudila a viděla, že jejich pán je mrtev, dala se do lítostného řevu a vytí. Lev si ale vzpomněl na zázračnou bylinku, která zhojí každou ránu. Hlídal ji jedovatý had. Lev pro ni poslal nejdříve vlka, ale toho povozníci na cestě zahnali. Potom šel medvěd a toho se povozníci polekali a tak se k hadovi přece jen dostal. Had nemínil bylinku vydat, syčel a snažil se medvěda uštknout. Medvěd byl šikovný, přitiskl hada tlapou k zemi a aspoň polovinu zázračné bylinky mu vyškubl. Zázračnou mocí této bylinky pak lev přivedl svého pána opět k životu. Přiložil mu ji na hlavu a hrdlo, rány se zacelily a hlava přirostla. Šohaj se probral a vzdychl: „Jak jsem se dobře vyspal ...“ A ani netušil, co se s ním předtím stalo.
Dlouho se nerozmýšlel a hned se vydal pěšky do královského města. Bylo slavnostně vyzdobeno, prapory vlály a domy byly potaženy rudým suknem. V hostinci se vyprávělo, že prý kočí zabil dvanáctihlavého draka a dnes si bere královu dceru za ženu.
Jak se to šohaj dozvěděl, vypůjčil si od hostinského košík, naplnil jej červenými jablky a mezi ně vložil do listu zabalenou polovinu princeznina prstenu. Pak poslal medvěda s košíkem do paláce. Medvěd se opravdu dostal až k princezně a košík jí odevzdal. Princezna se tomu daru nejprve podivovala, ale jak se zaradovala, když si přečetla list a v něm nalezla polovici prstenu. Rychle naplnila pohár vínem, do něho vhodila obě poloviny prstenu, pohár dala do košíku a poslala ho po medvědovi svému zachránci.
Šohaj vypil víno z poháru a na jeho dně našel celý prsten. Obě poloviny se spojily, a to bylo znamením, že dnes bude mít šťastný den. Ihned se odebral do paláce a to rovnou do hodovní síně. Jak ho princezna spatřila, rozběhla se k němu a před všemi hosty ho objala. A potom si vyprávěli, jak se to vlastně všechno přihodilo. Jako pádný důkaz předložil šohaj dračí jazyky. Král dal rád svoji dceru jejímu pravému osvoboditeli a s ničemou kočím u- dělal krátký proces. Nechal ho předhodit zvířatům, která ho na kusy roztrhala.
Šohaj žil se svou ženou v zámku spokojeně. Až jednoho dne ráno vyhlédl z okna na zalesněné hory a uviděl, že na jedné straně je les pěkně zelený, zatímco na druhé straně jsou stromy zažloutlé, smutné, jako na podzim. Zeptal se jednoho sloužícího, zda neví, co je toho příčinou. „To je zakletá hora. Mnoho lidí už tam zahynulo. Kdo se jednou do lesa na té hoře dostane, už se odtamtud nikdy nevrátí,“ odpověděl mládenec. Zakletá hora nedala šohajovi spát, neustále o ní přemýšlel. A jednoho rána řekl ženě, že jde na lov. Vzal s sebou svoje zvířata a odešel směrem k zakleté hoře. Sotva vešli do lesa, vyskočila proti nim liška. Marně ji on i zvířata honili, vždy se jim kdesi ukryla, pak se zase objevila a zase zmizela. Běželi za ní, běželi, až v hustém lese zabloudili. Už byli hladoví a unavení a tak šohaj rozdělal pod starým dubem ohýnek a začal opékat slaninu.
Tu se najednou z koruny starého dubu ozval hlas: „Zima je mi, zima!“ Šohaj se podíval nahoru a v koruně stromu spatřil sedět starou babu. Zavolal na ni, aby slezla a šla se k jeho ohni trochu ohřát. „Šla bych ráda, ale bojím se tvých zvířat. Tady máš proutek, šlehni je trochu a já pak se stromu slezu!“ Šohaj vzal proutek, lehce jím zvířata šlehl a ani si nevšiml, že hned po šlehnutí zkameněla. Baba čarodějnice slezla se stromu, odběhla stranou a vrátila se s prutem, na němž měla napíchnutou žábu. Sedla si k ohni a začala nad ním žábu opékat. A jak tak spolu seděli a každý si pekl své, zpozoroval šohaj, že tuk z té ošklivé žáby kape na jeho slaninu. Tuze se proto rozzlobil a chtěl babu od ohně odehnat. Poštval na ni svá zvířata, ale nadarmo, ta se ani nepohnula. Než však stačil vyskočit, šlehla po něm čarodějnice proutkem a on v tu chvíli také zkameněl. Potom ho odvlékla do jeskyně a postavila do řady k těm, které před ním postihl stejný osud. Marně čekali v královském zámku na mladého prince, čekali den, dva, týden, ale on se nevracel. Nakonec ho už oplakali, protože byli přesvědčeni, že zabloudil na zakletou horu a tam zahynul.
Mezitím se mladší bratr už vracel domů a podle úmluvy se zastavil na křižovatce cest u veliké lípy. Vytáhl z bratrova jména nůž a velice se podivil. Ze zářezu po zapíchnutém noži vytékaly dva praménky. Jeden byl rudý, to tekla krev, ale druhý byl čistý a průzračný jako pramenitá voda. Z toho usoudil, že bratr není ani živý ani mrtvý a tak ho šel hledat. Došel až do zámku, kde ho všichni radostně přivítali, protože ho pro jeho podobu s bratrem považovali za ztraceného prince. Mladší bratr tedy nic nevyzradil a jen opatrně vyzvídal, co se tu vlastně stalo. Sloužící ho upozornil na zakletou horu. Hned pochopil, že to bude právě to místo, kde jeho bratra stihlo neštěstí.
Druhý den ráno se vytratil z královského zámku. Spěchal i se svými zvířaty na zakletou horu, kde se mu přihodilo totéž, co jeho staršímu bratrovi. Objevila se před ním liška, lákala ho stále hlouběji a výš do lesa a nakonec zmizela. Pod stejným dubem si hladový mládenec opékal slaninu a také jemu se v koruně stromu objevila čarodějnice. Ale mladší šohaj byl opatrnější než bratr. Všiml si jeho zkamenělých zvířat a proto vytušil, co baba zamýšlí, když ho žádá, aby proutkem šlehl svá zvířata. Obelstil ji tak, že ani nepostřehla, že šlehl proutkem jen do země. Když si pak čarodějnice u jeho ohně opékala žábu, posmívala se mu a nechala tuk kapat na jeho slaninu, ohnal se a pořádně ji uhodil. Čarodějnice se na něho vrhla a chtěla ho zardousit, ale on křikl na zvířata a ta se do čarodějnice pustila. Baba čarodějnice prosila, aby ji nenechal roztrhat, že mu splní všechno, co jen bude chtít. Šohaj tedy žádal, aby vzkřísila bratrova zkamenělá zvířata. Čarodějnice mu dala zlatý proutek, šohaj jím rychle zvířata šlehl, a ta hned obživla. „Vrhněte se na ni!“ — vykřikl šohaj, „a drápejte do živého tak dlouho, dokud nepoví, kam se poděl můj bratr!“ Čarodějnice už tu bolest nemohla vydržet a tak raději dala šohajovi zázračnou mast a pověděla mu, kde svého zkamenělého bratra najde. Tou mastí ať jen hrdlo potře a bratr hned zase obživne. A tak se také stalo. Bratři se radostně přivítali, a hned spěchali k svým zvířatům. Ale ta se mezitím pustila do čarodějnice a rozsápala a roztrhala ji na kusy. Bylo po čarodějnici a tím i po zakletí. Kolem dokola se rozednilo, ptáci začali zpívat a celá hora se najednou zazelenala.
A teď ještě poslouchejte, co bylo dál! — Zvířata, která byla zkamenělá, se z ničeho nic proměnila v ozbrojené rytíře a ti hned na droboučké kousky rozsekali druhá zvířata a pak je složili na hromádku. Sotva je poskládali, hned z toho masa začali vstávat také tři rytíři, těm prvním velmi podobní. Všichni se spolu objali a odpustili si své viny. Dvěma bratrům, kteří je zachránili, pak vyprávěli, jak to s nimi bylo. Byli bratři, kteří se po otcově smrti pohádali a pobili. Čarodějnice je nakonec zaklela, aby jako vlci, medvědi a lvi se mezi sebou bili tak dlouho, dokud je dva věrní bratři neuklidní a dokud jeden pro druhého neudělá dobro.
Všichni se vrátili do královského paláce a společně pak oslavili svoji záchranu a šťastné shledání. Po čase přivedli synové do zámku i svoji matku. Starší bratr pak zůstal s matkou a se ženou na zámku a mladší se vydal spolu se zachráněnými rytíři do jejich země. Smířeni mezi sebou pak všichni žili šťastně a spokojeně.
Poznámka: Při zpracování známé slovenské lidové pohádky o zakleté hoře jsme se co nejvíce podrželi varianty A. H. Škultétyho v úpravě „Prostonárodných slovenských pověstí“ Pavla Dobšinského, SVKL Bratislava 1958. Diafilmové zpracování si vyžádalo určité zásahy; bylo třeba vypustit některé pasáže, které od hlavního děje odbočovaly a tím by narušovaly souvislý sled obrázků nebo jejich logiku. Je přirozené, že nechceme a ani nemůžeme diafilmem nahradit četbu této pohádky. Diafilm může být jen motivem nebo doplňkem četby celé pohádky. Podstatu diafilmu tvoří jeho obrazová část. Barevné obrázky konkretizují představy dětí, ale současně umožňují i další rozvíjení jejích fantazie a mohou být východiskem pro jejich samostatné vyprávění. Lidová tradice si svým způsobem krále, rytíře a princezny polidštila a svým způsobem zvýraznila své etické názory. „Vždyť tyto pověsti jsou také jen výtvorem ducha toho samého, ducha člověka slovenského, ducha přes všemožné překážky a zábrany probíjejícího se k životu, probíjejícího se tu na výsluní básnické něžnosti a krásy, mravní čistoty, pravdy a spravedlnosti.“ — tak hovoří v předmluvě k „Prostonárodným slovenským povestiam“ jejich autor — Pavol Dobšinský.
y
