A byl už večer, za chvíli bude noc. Co si má počít? Malinké břehulce bylo úzko.
Sletěla dolů, usedla na břeh a dala se do hořkého pláče. Najednou vidí, jak kolem po písku běží malý žlutý ptáček s černou kravatou na hrdélku.
Břehulka se zaradovala a ptá se žlutého ptáčka: „Řekněte mi, prosím vás, jak se dostanu domů?“ „Čípak jsi?“ ptá se žlutý ptáček. „Nevím,“ odpovídá břehulka. Těžko budeš hledat domov, říká žlutý ptáček. „Slunce brzy zapadne a bude tma. Zůstaň raději přes noc u mne. Jmenuji se kulík a domov mám hned tady vedle.“ Kulík uběhl několik kroků a ukázal zobáčkem na písek, potom se poklonil, zakolébal se na tenounkých nožkách a povídá: „Tady je můj dům. Pojď dál.“ břehulka se rozhlédla - a kolem dokola je jen písek a oblázky, žádný dům tu není. „Cožpak nevidíš?“ podiví se kulík, „sem se podívej, jak tu mezi kaménky leží vajíčka.“ Jen stěží rozeznala břehulka čtyři vajíčka s hnědými skvrnkami. Leží pěkně vedle sebe přímo na písku mezi oblázky. „Nu, copak je s tebou?“ ptá se kulík. „Což se ti můj dům nelíbí?“ Břehulka neví, co říci. Řekneš, že tu žádný dům nemá a hospodář se třeba urazí. Říká mu tedy: „Nejsem zvyklá spát pod širým nebem na holém písku, bez podestýlky.“ !“Škoda, že na to nejsi zvyklá,“ povídá kulík. „Leť si tedy támhle do jedlového lesíka. Zeptej se tam holuba hřivnáče, tam má dům s podlahou, u toho zůstaň přes noc.“ „Tak pěkně děkuji,“ zaradovala se břehulka. A odletěla do jedlového lesíka.
Brzy tam našla lesního holuba hřivnáče a poprosila ho o nocleh. „Jen zůstaň, když se ti moje chaloupka líbí,“ říká hřivnáč. Ale jakou má hřivnáč chaloupku? Nic než podlahu, a i ta je jako řešeto, samá díra.
Jsou to jen proutky bez ladu a skladu naházené na větve. A na proutcích leží bílá holubí vajíčka. Zdola je vidět, jak prosvítají děravou podlahou. Břehulka se podivila: „Váš dům,“ říká hřivnáčovi, „má jenom podlahu, ani stěnu nemá. Jakpak v něm mám spát?“ „Cože?“ povídá hřivnáč, „Když potřebuješ mít dům se stěnami, leť a najdi si žluvu! U té se ti bude líbit.“ A hřivnáč řekl břehulce, kde žluvu najde. Žije v háječku na nejkrásnější bříze.
Břehulka odletěla do háječku. V háječku je jedna břízka krásnější než druhá. Hledala, hledala žluvin dům a hle, konečně ho spatřila: na březové větévce visí maličký, lehký domeček.
Útulný domek je jako růže slepená z tenkých lístků šedého papíru. „Má ale ta žluva malinký domeček,“ pomyslila si břehulka, „ani já se tam nevejdu!“ Užuž chtěla zaklepat, když tu najednou z šedivého domečku vyletěly vosy. Zakroužily, zabzučely, jen jen štípnout. Břehulka se polekala a honem uletěla pryč. Jen se kmitá v zeleném listoví. Tu se jí před očima zablýskalo něco zlatého a černého.
Přiletěla blíž a vidí, že na větvi sedí zlatý pták s černými křídly. „Kam pospícháš, maličká!“ volá zlatý pták na břehulku. „Hledám dům žluvy,“ odpovídá břehulka. „Já jsem žluva, říká zlatý pták. „A můj dům je zde, na téhle krásné bříze.“ Břehulka se zastavila a podívala se, kam žluva ukazuje. Nejdřív nemohla nic rozeznat. Všude jen zelené listí a bílé větve bříz. Ale když se tam dobře zahleděla, až povzdechla údivem.
Vysoko nad zemí je na větvi zavěšen lehký pletený košíček. I vidí břehulka, že je to opravdu domeček. Je dovedně upleten z konopných vlákének a stébélek, ze srsti a kousků vlny a z tenké březové kůry. „Och,“ říká břehulka žluvě, ani za nic v tom vratkém stavení nezůstanu. Houpá se to a mně se před očima všechno míhá a točí... Ani se nenaděješ a vítr je shodí na zem. A nemá to ani střechu.“ „Jdi si k budníčkovi!“ povídá jí uraženě zlatá žluva. „Když se bojíš spát na zdravém vzduchu, snad se to zalíbí u něho v boudě pod střechou.“
odletěla břehulka k budníčkovi. Maličký žlutý budníček žil v trávě pod břízou, kde visela vzdušná kolébka žluvy.
Břehulce se budníčkova boudička ze suché trávy a mechu velmi zalíbila. „To je to tu pěkné, zaradovala se. Je tu podlaha i stěny i střecha i postýlka z měkkých peříček. Zrovna jako u nás doma!“ Laskavý budníček ji začal ukládat ke spánku. Najednou se pod nimi zatřásla země, až to zadunělo. Břehulka se celá zachvěla a poslouchá. A budníček jí povídá: „To se lesem ženou koně.“ „A vydrží ta naše střecha,“ ptá se břehulka, „když na ni stoupne kůň kopytem?“ Budníček jen smutně potřásl hlavou a nic neodpověděl. „Ach, jak je to strašné!“ řekla břehulka a v tu chvíli vyletěla z boudičky. „Tady bych celou noc oka nezahmouřila, stále bych si myslila, že mě rozšlapou. U nás doma je klidno, tam na tebe nikdo nešlápne ani tě neshodí na zem.“ „Máš tedy asi takový dům jako roháč,“ hádal budníček. „Ten nemá dům na stromě, a proto ho vítr neshodí, na zemi si ho také nestaví, aby ho nikdo nerozšlápl. Chceš, abych tě tam dovedl?“ „Chci,“ říká břehulka.
Odletěli k roháčovi. Přiletěli k jezeru a vidí, jak uprostřed vody sedí na ostrůvku z rákosí pták s velkou hlavou. Peří na hlavě mu trčí vzhůru jako růžky. Tady se budníček s břehulkou rozloučil a poradil jí, aby poprosila toho rohatého ptáka o nocleh.
Letěla břehulka a usedla na ostrůvek. Sedí a diví se: vždyť je to plovoucí ostrůvek. Po jezeře pluje kupa suchého rákosí. Uprostřed kupy je jamka a dno jamky je vystláno měkkou trávou z močálu. Na trávě leží roháčova vajíčka, přikrytá lehkými, suchými rákosovými stébly. Rohatý pták sedí sám na krajíčku ostrůvku a jezdí si na své lodičce po celém jezeře. Břehulka vyprávěla roháčovi, jak hledala nocleh a nemohla ho nalézt, a poprosila ho, aby ji nechal u sebe přes noc. „A ty se nebojíš spát na vodě?“ pá se jí roháč. „Což váš dům nepřistane na noc ke břehu?“ „Můj dům není parník, říká roháč. „Kam ho vítr žene, tam pluje. Celou noc se budeme houpat na vodě.“
„Bojím se...“ zašeptala břehulka. „Chci domů, k mámě...“ Roháč se rozzlobil. „Podívejme se,“ povídá, „jaká je vybíravá! Nic jí není vhod! Jen si leť a najdi si sama dům, který se ti líbí!“ Roháč břehulku vyhnal – musila odletět. Letěla a plakala. Už nastává noc, slunce zapadlo, stmívá se.
Zaletěla břehulka do hustého lesa a vidí, že na vysokém smrku na tlusté větvi je postaven dům. Je kulatý, celý z větví a klacíků, z vnitřku vyčnívá teplý měkký mech. „To je pěkný dům,“ myslí si břehulka, „je pevný a má střechu.“ Přiletěla malá břehulka k velkému domu, zaklepala zobáčkem na střechu a prosí žalostným hláskem: „Prosím vás, hospodyňko, nechte mě u sebe přes noc!“
Ale z domu najednou vyhlédne rezavá zvířecí tlama s rozčepýřenými vousy a žlutými zuby. A strašidlo zaryčí: „Odkdypak ptáci tlukou v noci na dveře a prosí o nocleh veverky?“ Břehulka celá strnula, srdéčko se jí strachem div nezastavilo.
Ucouvla nazpět, vznesla se nad les a co nejrychleji se dala na útěk, ani se neohlédla. Letěla, letěla, až ji opustily síly. Otočila se dozadu a nikoho za sebou neviděla. Rozhlédla se kolem a vidí známá místa. Podívala se dolů, teče tam řeka, známá rodná řeka!
Jako střela se spustila dolů k říčce a odtud vzlétla vzhůru k sráznému příkrému břehu. A zmizela. Ve srázu je jeden otvor vedle druhého. Jsou to doupátka vlaštovek. V jednom z nich se břehulka skryla. Zmizela a běžela dlouhou, předlouhou, úzkou, uzoučkou chodbou.
Doběhla až na konec a vpadla přímo do prostorného, okrouhlého pokojíku. Maminka už ji dávno čekala. Sladce se té noci spalo malé znavené břehulce doma na měkké, teplé postýlce ze stébel travičky, koňských žíní a peří... Dobrou noc!
Konec.
y
