Kde se vzal, tu se vzal, stojí tu v šeru podivný stařeček. Přelud či klam? „Takový palác jsem neviděl, věru, ač jsem děd Vševěd a svět divů znám!“
Alenka zvolala, sotva ho zhlídla: „Ach, děde Vševěde, dávno tě znám!“ „Přilét jsem, holčičko, ze svého sídla, vždyť pověst o Brně došla až k nám.“
Děd Vševěd pohrdá nápady lidí. Sáhne si najednou pod kabátec: „V téhleté kouli věštby se vidí. Jirka se usmívá: „Znám lepší věc!“
Jde s dědem Vševědem k televisoru. Děd zírá přimrazen. Zázrak a div! Těžko se pouštět teď do rozhovoru. „Tohle jsem neviděl – jsem sto let živ!“
Děd Vševěd vyvolá tajemné síly, vykouzlí koberec, přechází zrak. „Sedněte, děti, a za malou chvíli vznesem se do oblak jak rychlý pták.“
„Jakýpak koberec! Je pro nás malý. Lepší jsou letadla. Unesou víc!“ Hned vedou Vševěda do velké haly. Děd spatří letadla, zachmuří líc.
Že se však čaroděj zahanbit nedá, stvoří si Šemíka, než bys řek pět. „Kůň jako vítr, však starý, až běda! Pojď s námi, uvidíš jinačí let!“
Nádherná auta jak hory tu stojí. Jedno se rozjede. Frrrr – už je pryč! Děd Vševěd neumí poručit stroji. Na jeho Šemíka postačil bič.
Jak děti s Vševědem sem a tam chodí, dostane nápad a zpomalí krok: Když prý svůj hřebínek do řeky hodí, ať jak chce široká, zastaví tok.
„Hřebínek, hřebínek!“ Jirka se zubí, „my máme jinačí nástroje, hleď!“ S velikou turbínou hned se mu chlubí: „Stavíme přehrady, měníme svět!“
Na plátně kina jsou veliká díla. Děd Vševěd protírá užaslý zrak: „Co lidská hlava jen nevymyslila! Pohádky zestárly, už je to tak!“
„Jestlipak lidé, když tak mnoho znají,“ ptá se pak Jiříka, skrývaje zlost, „vědí co pokladů v zemi se tají?“ Pyšně mu nabízí zářivý skvost.
Jirka ho odvádí přes světlé sály k veliké vrtačce: „Tvůj skvost je blud! Vrtáme do hloubi, tříštíme skály, hledáme poklady hornin a rud.“
Děd Vševěd oněměl. Pak hlavu schýlí, chce děti udivit: „Dovedu tkát!“ V mých vzdušných závojích tancují víly, kdysi jsem utkal i Popelčin šat.“
Alenka k tryskovým stavům ho vede. „Jako ty, dědečku, tkávali dřív.“ Čaroděj zírá a tváře má bledé: Tak jemné tkaniny! Takový div!
Děd Vševěd v duchu svou porážku skrývá: „Sám jsem tou výstavou očarován!“ Ještě však poslední karta mu zbývá! „Má kosa poseče za dva dny lán!“
Jirka se chechtá a vesele skáče: „Pověs ji na hřebík! Jen si dej říc! Kombajny, sekačky, samovazače, ty za půl hodiny posečou víc!“
Vševěd je poražen. Sklápí své oči. Nač jsou mu kouzla, nu, řekněte, nač! Desítky strojů se hýbou a točí. Děd Vševěd ze všeho propukl v pláč.
Dětem je starého chudáka líto. Vsadí ho do vláčku a jedou v dál. „Před lidmi, dědečku, nic není skryto. Když člověk pracuje, má, co si přál.“
„Opravdu, Alenko, opravdu, Jiří! Práce, jen práce je zdrojem všech krás!“ A Vševěd odchází. K východu míří. Děti mu mávají: „Přijď někdy zas!“
Potom se vracejí. Tatínek čeká. Kráčejí, žertují, povídají. Všechny tři uchvátí veliká řeka – lidé, co Vševěda překonají.
y
