y
Ostrov uzdravení
Kdybyste žili v 16. století a kdybyste měli možnost, podívat se na začátku tohoto století do jednoho ze španělských přístavních měst, jistě by vaší pozornosti neušel zdravý, opálený chlapec, který zde, v přístavu trávil všechen svůj volný čas. Jmenoval se Pedro a bylo mu právě dvanáct let. Přístav byl pro něho branou do neznámého světa, o kterém již tolik slyšel od starších lidí, zvláště těch, kteří se už přeplavili mnoha moři a oceány a na svých cestách viděli daleké, cizí země. Pedra nezajímalo zlato, proudící tehdy do Španělska ze všech konců světa. Celým srdcem toužil po vzdálených zemích. Chtěl vidět svět, o němž se v té době začalo povídat, že nemá konce, že je kulatý jako pomeranč. V přístavu bylo stále živo. Mimo lodí, opouštějících se zvednutými plachtami přístavní molo, pozoroval Pedro i stavbu nových lodí. Jedna z těch, které tu právě dokončovali, se mu tak zalíbila, že se rozhodl odjet na ní do světa, stůj co stůj.
Krásná nová loď dostala jméno La Paloma. Sotva byla dohotovená a poslední řemeslníci opustili palubu, přišel si loď prohlédnout kapitán. Přesvědčil se, že je všechno v naprostém pořádku a začal najímat námořníky. Hlásili se starší i mladí, ale všichni silní a urostlí chlapi. Proto se kapitán velice divil, když mezi těmi svalnatými mořskými vlky spatřil maličkého Pedra. Nadarmo se Pedro vytahoval, stoupal na špičky, aby vypadal větší, marně tvrdil, že je mu šestnáct let. Kapitán se jeho slovům jen smál. Za chvíli jej i ten smích přestal bavit a tak Pedra odehnal.
Pedro odcházel se svěšenou hlavou a s těžkým srdcem. Domů ale nešel, zůstal v přístavu až dlouho do noci. Na nebi nesvítila ani jedna hvězda. Neproniknutelná tma pomohla Pedrovi dostat se nepozorovaně zpátky na loď. Mezi sudy a balíky s potravinami a zbožím určeným k výměně za zlato, nalezl Pedro bezpečný úkryt. Za ranního rozbřesku, doprovázena hlaholem zvonů, vyplula La Paloma na širé moře.
Loď už byla dlouho na cestě, když se Pedro odvážil a vyšel ze svého úkrytu na palubu. Kapitán s námořníky, kteří neměli právě službu, hovořil o další plavbě. Jeho osmahlá klidná tvář se při pohledu na Pedra změnila k nepoznání. Zuřil víc, než kdyby mu bouře servala všechny plachty La Palomy a on se nemohl plavit dál. Jeho hněv ale nezůstal jen při nadávkách. Pedro tedy dostal takový výprask, že si ho pamatoval po celý život. Kapitán viděl v Pedrovi nepříjemnou přítěž. Obával se, že kluk bude ujídat ze zásob jako dospělý. Vždyť takoví výrostci jedí často dokonce ještě více než dospělí, ale v práci se jim zdaleka nevyrovnají. Kapitán chytil Pedra za límec a chtěl ho hodit přes palubu. Námořníkům bylo chlapce líto, přimlouvali se za něj a tak kapitán nakonec svolil, aby Pedro zůstal s nimi na lodi. Život tu ale neměl lehký. Musel vykonávat nejtěžší práce a nikdo se neptal, zda na ně stačí, či ne. K jídlu dostával jen to, co zbylo.
Loď plula po předem vytýčené cestě. Na začátku plavby bylo docela pěkné počasí, ale vítr měnil každou hodinu směr. Jednoho rána najednou zesílil a ve chvilce se změnil v mohutné tornádo. Moře se zvlnilo a zpěnilo. Vlny se zvedaly stále výš a výš a loď se a nich bezmocně houpala, jako by to byla ořechová skořápky. Všichni námořníci byli v pohotovosti. Čerpali vodu z paluby a opravovali plachty a lana, která zběsilý vichr rval se stožárů a ráhen. Pedro nevydržel pracovat až do konce. Jeho organismus byl těžkou prací a nedostatkem dobré stravy úplně vyčerpán. Schvácen mořskou nemocí ležel chlapec bezvládně na staré roztrhané houni a velice litoval, že se na tuto cestu vydal. Divoká bouře zuřila celé tři dny a pak se najednou ztratila právě tak, jak přišla. Obloha se rázem vyjasnila a zmodrala a moře se utišilo.
Opět nastaly dny úplného bezvětří, v nichž námořníci měli čas na opravu plachet, ráhen a lan, poničených vichřicí. I Pedro chtěl znovu pracovat, ale byl tak vysláblý, že se nemohl ani postavit na nohy. Nebyla to jenom mořská nemoc, co ho tak trápila, muselo to být ještě i něco jiného. Dásně mu opuchly a zuby se mu začaly viklat. Když mu kuchař donesl zbytky jídla, mohl chlapec bolestí sotva otevřít ústa.
Při prvním silnějším závanu větru se vydala La Paloma na další cestu na západ. Klidná plavba netrvala dlouho. Na obzoru se objevila loď, na jejímž stožáru se třepetala vlajka se zkříženými hnáty a umrlčí lebkou. Byli to piráti! Kapitán vydal rozkaz. „Napnout všechny plachty!“ Loď tak plula mnohem rychleji. Už se zdálo, že pirátům uniknou. Ale i na pirátské lodi napjali plachty a jejich loď La Palomu dohonila. Piráti se vyhrnuli na palubu La Palomy jako kobylky. Tvrdý, nelítostný boj neměl konce. Štěstí se klonila tu na jednu, tu na druhou stranu, až nakonec přece jen přálo štěstí posádce La Palomy. Piráti, kterých po krutém boji mnoho nezbylo, skákali přes palubu a hledali spásu na své lodi. Pedro pozoroval bitku ze svého úkrytu a litoval, že nemá dosti sil, aby mohl svým druhům pomoci.
La Paloma sice vyšla z boje vítězně, ale ne beze ztrát. Čtyři námořníci byli mrtví a deset jich bylo velmi těžce raněno. Kapitána neutěšený stav posádky zlobil a protože si neměl svoji zlost na kom vylít, odnesl to Pedro. Kapitán mu vyčítal, že nepomáhal námořníkům v boji proti pirátům a už ho chtěl zase bít, když vtom kdosi z lodního koše vykřikl: „Země! Na obzoru je země!“ Tento výkřik zachránil Pedra od dalšího výprasku. Zprávu o zemi na obzoru přijali námořníci s bouřlivým nadšením. I kapitán se přestal zajímat o Pedra, díval se na přibližující se ostrov a doufal, že na něm nalezne vysněné hromady zlata. Jeho naděje se brzy rozplynuly. Na ostrově žádné zlato nebylo. Vymáhali jej od domorodců nejprve po dobrém, potom po zlém, týráním, ale nic nevymohli. Domorodci jim nemohli nic dát, protože zlato sami nikdy neviděli.
Na druhém ostrově se kapitán pokoušel vylákat zlato od domorodců výměnou za bezcenné ozdůbky. Domorodcům si tretky sice líbily, ale zlato za ně dát také nemohli. Na jejich ostrově se nikdy nevyskytovalo. Tentokrát ale nechtěl zklamaný kapitán odjet s prázdnou. V té době již dobře kvetl obchod s otroky, tak se tedy rozhodl, že alespoň takhle si získá nějaké peníze. Námořníci dostali rozkaz pochytat co nejvíce domorodců, za které prý dostanou doma, ve Španělsku, veliké množství zlata.
Když nemocný a vyčerpaný Pedro viděl svého lůžka, co námořníci s domorodci dělají, jak je týrají a nasazují jim okovy, zošklivěl se mu rázem celý svět. Viděl kapitána, který se surovému počínání námořníků smál a najednou byl z toho všeho nešťastný. Mrzelo ho, že se vydal na tuto plavbu, na níž do této chvíle nic dobrého nezažil. Z přemýšlení o trpkém osudu pochytaných domorodců vyrušil Pedra příchod starého Šebestiána, který si k němu lehl. Na jeho vrásčité tváři se značily příznaky stejné choroby, jakou trpěl Pedro.
Společné utrpení oba nemocné sblížilo. Domluvili se, že požádají kapitána, aby je vysadil na nejbližším ostrově, kolem kterého jejich loď popluje. Tam mohou pak klidně zemřít a nebudou tak ostatním na obtíž. Kapitánovi, stejně už dávno přemýšlejícímu o nejvhodnějším způsobu jak se nemocných zbavit, přišla jejich žádost velice vhod. Na nejbližším ostrově, kde nebylo ani stopy po jakékoliv lidské bytosti, rád vyhověl jejich přání a nechal je vysadit z lodi na břeh.
La Paloma pak plula dál od ostrova k ostrovu, ale po zlatu nikde ani památky. Kapitánův sen o rychlém zbohatnutí se už docela rozplynul. Horší však bylo, že se za svůj neúspěch mstil na ubohých domorodcích.
I v mužstvu už to začínalo vřít. Kapitán nasliboval námořníkům hory zlata a dosud neměli ani jedno jediné zrnko. První nespokojenci podnítili další a nakonec se vzbouřila celá posádka. Kapitána sesadili a na místo něho si zvolili nového, moudřejšího. Novopečený kapitán dal ihned rozkaz všechny otroky propustit na svobodu, obrátit loď a vrátil se plnou parou zpátky domů – do Španělska.
La Paloma se vracela stejnou cestou, kterou plula za vysněným bohatstvím. Zajatce vysadili na jejich domovských ostrovech. Když loď míjela ostrov, na kterém byli kdysi vysazeni Pedro a starý Šebestián, zůstali všichni námořníci jako přimrazeni. Nemohli uvěřit svým očím. Na ostrově plápolal oheň! Zvědavost je hnala, aby znovu přistáli u tohoto ostrova, a přesvědčili se, co se stalo s jejich nemocnými kamarády, stojícími tehdy na pokraji hrobu. K velikému překvapení našli oba sedět na pobřeží u ohně. Pedro i Šebestián byli opět silní a zdraví a po jejich těžké nemoci nebylo ani stopy.
Záhadné tajemství Pedrova a Šebestiánova rychlého uzdravení začalo všechny neobyčejně zajímat. Vždyť žádný z nich se necítil právě nejlépe. Na zvídavé otázky námořníků proto oba uzdravení vyprávěli svůj příběh. Když je dal kapitán vysadit na břeh tohoto pustého ostrova, opravdu očekávali, že brzy zemřou. Utrápeni hladem, žízní a horečkou leželi na pobřeží. Hlad je však dohnal k tomu, aby se přece jen podívali, co by se na ostrově dalo sníst. Jediné, co nalezli, bylo ovoce. Sladké a šťavnaté plody jim nahradily jídlo i vodu a zachránily je tak od jisté smrti. Mimo ovoce jedli i listy a kořínky nejrůznějších rostlin. Zpočátku jim příliš nechutnaly, ale brzy si na tuto neobvyklou stravu zvykli.
Zdravý vzhled Pedra a starého Šebestiána však říkal víc, než všechna jejich slova. „Bylo to ovoce,“ přemýšlel nahlas nový kapitán, „jistě to muselo být jen ovoce, co zachránilo jejich životy.“ Naráz se rozhodl a zavelel: „Ovoce! Doneste na loď tolik ovoce, kolik se do ní vejde! Zdraví nás všech je silně podlomeno, projevuje se na nás už stejná nemoc, kterou měli naši dva druhové. Jen ovoce, jehož je tu taková hojnost, nás může zachránit!“ Všichni námořníci se hned rozběhli po ostrově, aby splnili kapitánův rozkaz. Po celý den snášeli na palubu La Palomy vybrané plody sladkého ovoce. Druhý den zvedla loď kotvy a odplula směrem ke španělským břehům.
La Paloma byla na moři celých osmnáct měsíců... Pedrovi rodiče už svého ztraceného synka oplakávali. Věděli, že odešel na moře, dobrý kamarád jejich vzkaz vyřídil, a od té doby nepřišla žádná zpráva a oni byli přesvědčeni, že maličký Pedro dávno někde zahynul. Dovedete si představit, jak byli překvapeni, když se jednoho dne před nimi objevil Pedro živ a zdráv? Radost ze šťastného shledání nebrala konce! Pedro vyprávěl rodičům o cestě, o všech útrapách, které na moři prožil i o nemoci a zázračném uzdravení, k němuž by byl bez ovoce, kořínků a listů rostoucích na ostrově nikdy nedošlo. Nebýt ovoce a zeleniny, nikdy by se s rodiči už neshledal. „Pravé zlato,“ řekl otec, když Pedro dokončil své vyprávění. „jste nalezli na konci cesty. Takového zlata je u nás všude dost, ale nedovedeme si ho patřičně vážit.
Všichni jste se přesvědčili, že ovoce a zelenina, by neměly chybět na žádném stole, protože jsou velikým a nezbytným bohatstvím. Chceš-li být synku vždy zdravý a silný, jez tyto dary přírody každý den!“
