Malá ptáčátka z hnízda natahovala svoje hladové krčky čekajíc na potravu od svých rodičů. Vystrašený ptáček kroužil nad svým hnízdem, jakoby prosil nezbedy, aby dali jeho dětem pokoj.
Ani zvířátka neměla pokoj od malých nezbedů. Když zpozorovali v parku psíka nebo kočičku, už je pronásledovali.
„Trochu nezbedy pokropím“, řeklo si sluníčko a přikázalo mráčkům, aby vypustily trochu deště na zem. Déšť děti rozehnal, ale za malou chvíli byly zase pohromadě.
Na nezbedy byl hrozný pohled. Od hlavy až po paty byli zablácení. Usmáté tváře prozrazovaly, že ani toto upozornění od sluníčka vážně neberou.
Sluníčko využilo příležitosti, když byli nezbedové pohromadě, tak k nim promluvilo vážným hlasem: „Nemohu se už dál dívat na lumpárny, které provádíte. Odejdu. Vrátím se, až se polepšíte!“
„Můžeš odejít, beztak mám z tebe pihy na nose“, řekl zlostně jeden z nezbedů a dodává: „Světlo nám bude dávat měsíček a hvězdy, ty svítíš beztak jenom přes den.“
Malá Marienka bylo slušné děvče. Viděla a slyšela všechno, co říkalo sluníčko a jak se zachovali nezbedové. Přistoupila k nezbedům a pustila se do nich: „Že se nestydíte, takto se chovat k našemu dobrému sluníčku.“ Marienku však nikdo z nezbedů nebral na vědomí.
Na druhý den nezbedové marně čekali, že se ukáže usměvavá tvář sluníčka. Sychravé počasí v nich vyvolávalo stísněnou náladu. Nikomu se ani mluvit nechtělo, jen se smutně dívali na zachmuřenou oblohu.
Přešlo několik týdnů, ale sluníčko svou tvář neukazovalo. Na stromech a keřích v parku začalo žloutnout listí. Květy odumíraly. Studený vítr a déšť den co den bránily nezbedům vycházet ven z domovů. Jen z chodby se dívali, jak všechno pustne.
Nezbedové si začali uvědomovat, že když něco nepodniknou, aby se sluníčko vrátilo, všechno zahyne. Začali se mezi sebou škorpit, kdo za to může, že sluníčko odešlo.
Nezbedové se dohodli, že půjdou za Marienkou a požádají ji, aby šla za sluníčkem a poprosila ho, aby se vrátilo. Marienka vyslechla žádost nezbedů, dobře všecko uvážila a rozhodla se, že půjde za sluníčkem. „Půjdu s tebou,“ ozval sa psík. „I já půjdu s vámi,“ dodává kočička.
Marienka, psík a kočička se hned vydali na cestu za sluníčkem. Šli, šli až došli do hustého lesa. Tu najednou z houštiny vyšel medvěd míša. Pejsek a kočička se tak vylekali, že dokonce zapomněli medvěda míšu pozdravit. Jen Marienka se nelekla, pěkně pozdravila a zeptala sa, kudy vede cesta k sluníčku. Medvěd míša všechno vyslechl, co mu Marienka řekla, něco zamumlal, asi se hněval na nezbedy, ale ani on neznal cestu k sluníčku. „Běžte touto cestou, a tam na nejvyšším stromě bydlí veveřička, ta bude vědět, kde sluníčko bydlí!“
Marienka, psík a kočička poděkovali a vydali se hledat veveřičku. Ani veveřička nevěděla, kudy vede cesta ke sluníčku. Poslala je na strmou skálu za orlem.
Marienka vypověděla orlovi, kam jdou a proč tam jdou. Když orel vyslechl Marienku, vzlétl vysoko, vysoko nad skálu a naznačil Marience, kudy vede cesta k sluníčku. Marienka i za své přátele orlovi poděkovala a vydali se dál směrem, který jim orel naznačil.
„Tady si odpočineme,“ řekla Marienka psíkovi a kočičce, protože viděla, že jsou velmi unavení. Rozbalila batůžek a z něho vybalila dobroty, které vzala s sebou na cestu. Všem moc chutnalo a když dojedli, schoulili se k sobě a usnuli.
Jak dlouho spali, nikdo neví. První se probudil psík, a ten vzbudil ostatní a hned se vydali na další cestu.
Šli, šli až došli k obrovské skále. Ve skále byl otvor jako brána a z něho vycházelo světlo v podobě paprsků. Marienka, psík a kočička zůstali u otvoru, jakoby přemýšleli, zda mají jít dál.
Marienka, psík a kočička svým očím nevěřili, co uviděli, když přešli přes bránu skály. Všude, kde se podívali, kvetly růže, na stromech štebetali ptáci a na obloze se na ně dívá rozesmáté, každému dobře známé sluníčko.
Marienka všechno sluníčku pověděla, co se doma přihodilo, jak za ní přišli nezbedové, jak dlouho šla, než se dostala až k němu a nezapomněla dodat, že nezbedové slíbili, jak se polepší a už nikdy nebudou dělat lumpárny.
Sluníčko nezbedníkům odpustilo a vrátilo se zpět. Všechno znovu ožilo. Když nezbedové uviděli sluníčko, hned slíbili, že už budou hodní a nikdy nebudou ničit park, ale že ho budou udržovat v pořádku. Usměvavá tvář sluníčka prozrazovala, že je spokojené.
y
