Děti sbíhající do údolí
Každé ráno z nich vybíhali chlapci a děvčátka, malí i větší, volali na sebe, pohazovali brašničkami a sbíhali dolů do údolí, kde stála škola.
Jana jde do školy
Docela u lesa bydlela Jana. Chodila už do třetí třídy, měla velké zvědavé oči a plavé copánky. - Jejím věrným kamarádem byl hnědý pes Vořech. Dostala ho kdysi od babičky a brzy se spřátelili. Teď ji každý den vyprovázel do školy a po cestě plašil žáby v blízkém potoku, štěkal na krtky nebo lítal mezi jetelem a proháněl zajíce.
Jana rozpráví s Vořechem
Jana ho někdy hubovala, ale častěji si s ním vyprávěla. Vořech to měl rád. Poslouchal, hlavu skloněnou ke straně, a když se mu Jana uklonila, řekla: "Vážené obecenstvo!” a potom přednesla třeba Sládkovu "Cestičkou do školy", spokojeně vrtěl ocáskem a olizoval se. Tentokrát si ho však Jana sotva všimla. "Copak ty víš," povídala mu, "jaké mají velcí lidé starosti. Za chvíli tu bude náš svátek a já ještě nevím, za co půjdu." Vořech poslouchal, ani okem nemrkl. "To není, člověče, jenom tak," pokračovala Jana, "Mezinárodní den dětí je 1.června, to máš dva dny, a letos bude květinový průvod.
Jana drží květiny
Sklonila se k potoku a utrhla pomněnku a blatouch. "Skoro všechny děti už vědí, za co půjdou. Tak Vašík za zvoneček, Hanka za kopretinu, Petr za čmeláka, jenom já se nemohu rozhodnout. Mám jít za pomněnku nebo blatouch? Jsou to starosti." A byly....
Děti v klubovně
Ve škole si děti při kreslení namalovaly obrázky květin, za které se obléknou, a potom se v pionýrské klubovně objevily spousty barevného hedvábného papíru. Červený na sukničky pro mák, žlutý na hlavu pampelišky, zelený na lístečky. Děti stříhaly, lepily, šily a smíchu bylo dost a dost, zvlášť když soudružka vedoucí vyvolávala: „Hledá se hříbek, má tu klobouk", či "Kterápak včelka ztratila oko ?" nebo zase "Našly se nohy, čí to jsou?" "Moje, moje!" volaly děti a měly pusy od ucha k uchu.
Děti - detail
Najednou Jana řekla: "Škoda, že nemám čarovné zrcadlo, chtěla bych vidět, co teč dělají děti na celém světě." "Třeba Indiáni," vykřikl Vašík, který sbíral kdejaké peříčko, barvil je v červeném a zeleném inkoustu a vyráběl indiánské čelenky. "Nebo černoušci," dodala Hanka. Soudružka vedoucí zvážněla. "Milá Jano," řekla, " z toho, co bys viděla v kouzelném zrcadle, určitě by ti do smíchu nebylo." Potom vyprávěla dětem, jak těžce a smutně žijí barevné děti.
Jana vychází z klubovny
Tentokrát si pionýři skládali věci dočista potichoučku a také tak se vytráceli z klubovny. Poslední šla Jana. Však už pod okny. štěkal Vořech. "Dobrý večer," řekl psí řečí," kde jsi tak dlouho, všechny děti už šly domů, zapomněla jsi, že dnes maminka pekla piškot?" Ale Jana opravdu na piškot zapomněla. Jednom tak na Vořecha kývla a šla mlčky dál. Neustále slyšela slova soudružky vedoucí: "Země je dosti bohatá, aby nasytila děti celého světa, a přece mnoho dětí j§ nemocných z hladu."
Jana jde podél potoka
Šla podél potoka a na Vořecha, který dováděl, zase zapomněla. Přemýšlela a přemýšlela.
Jana sedí na kameni
Sedla si na velký balvanu potoka, dívala se do vody, která prudce běžela a točila se. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ní drobná holčička, lehoučká jako vánek v šatech barvy šafránové. V ruce, měla proutek mateřídoušky. Jana překvapením ani nedutala. Děvčátko se usmálo a řeklo jasným zvonivým hlasem: "Vstaň, Jano, a pojď se mnou. Jsem z království květin a vím, nad čím přemýšlíš. Myslím, že ti mohu poradit."
Jana v království květin
Jana sotva přikývla a už stála na slunném palouku, kde byla krásná košatá lípa. Z jejích větví vzlétli drozdi a pěnkavy.
Květiny, motýli, včelky
Jana poznala resedu, růže, karafiáty, ale také tulipány, bílé a žluté narcisky a dál luční květiny: kopretiny, zvonečky, žlutou kozí bradu. Také zahlédla šalvěj. Nad květinami pak poletovali krásní motýli a zlaté včelky.
Jana u šípkové růžičky
Docela blízko Jany ubíhal potůček a vedle něj kvetla drobná růžička a uprostřed jejího kvetu jako ve voňavé postýlce ležel ospalý zlatohlávek. Všude bylo slyšet sladký šepot. "Líbí se ti u nás?" zeptalo se děvčátko. „Líbí, vydechla, Jana a bylo jí tak hezky u srdce. "Každá z květinek, kterou vidíš, patří nějakému chlapci nebo děvčátku u vás na zemi," vysvětlovala tajemná holčička.
Květiny - detail
"Vždycky, když se narodí děťátko, zasadíme zcela novou rostlinku, a protože je na světě tisíce a tisíce dští, jo u nás tisíce rostlin." - "Já tu mám taky svoji?" - zeptala se Jana. "Ano, ty také, a Vašík, Hanka a Petr a všechny děti z tvého oddílu, třídy i školy," vypočítávala holčička a ukázala a běloučké kopretiny poblíž lípy. "Každá květina, každý stromek a keříček má svůj vlastní životní příběh. Ale pojď dál, ještě jsi neviděla všechno.
Smutná část zahrady
Šly dál podle potůčku, a jak se vzdalovaly od lípy, mizel šepot, tráva .byla nižší, kytičky jaksi vybledlé, bez vůně a všechno jako by 'potopeno v zelenavé mlze. Nikde ptáčka, ani motýla, život jako by tu vymřel. Bylo to tak náhlé, že se Jana polekaně chytla holčičky za ruku.
Dvě děvčátka z říše květin
Tu spatřila jiné dvě děvčátka z říše květin. Jedna z nich nesla v ruce polozvadlou květinku a spěchaly, aby ji přesadily.
Zvadlé květiny - detail
"Tyhle záhonky patří také dětem?" vydechla Jana. "Také," odpovědělo děvčátko, "jsou to děti, kterým se nevede tak dobře jako tobě a tvým. kamarádkám. Opatruj jejich sazeničky jak chceš, nedaří se. My se o ně staráme jako o ty pod lipou, vždyí všechny mají dobré vlastnosti, všechny chtějí růst a kvést. Podepíráme je, kropíme, čistíme od škodlivého hmyzu, přesazujeme, ale mamě."
Děvčátko kropí kvítek
Zatím se přiblížily k místu, kde obě děvčátka přesazovala kytičku. "Je zle, sestřičko, "povídala jedna z nich, "tentokrát ji asi nezachráníme." Janina průvodkyně se naklonila k potůčku, nabrala do dlaně vodu a pokropila kvítek.
Sambo leží před chatrčí
Jana pojednou uviděla malého černého chlapecká krátkých kudrnatých vlasů, který měl nafouklé bříško, otočené šedým hadrem. Ležel s otevřenými ústy před polorozbořenou chatrčí a nad ním nemilosrdně pražilo slunce. "Jéje, černoušek“, zvolala Jana, "jakpak se jmenuje?" - "Říkají mu Sambo a je z jižní Afriky," odpovědělo děvčátko. "Spí?" zeptala se Jana. "Nespí, Jano, ale omdlel z hladu, víš?" vysvětlovala holčička dál. "Jeho tatínek a maminka zemřeli na bahenní horečku a o Samba se nemá kdo starat. Teď už několikátý den nejedl." "Nebylo by dobře dát ho do nemocnice?" zašeptala Jana, jako by se bála, aby ji chlapeček neslyšel. "Myslím, že má horečku, a podívej se, jak má nafouklé bříško." "To je z hladu a do nemocnice také nemůže. V jeho okolí je sice pěkná nemocnice, ale tam smějí pouze děti bílých lidí." "Snad není malým nemocným černouškům vstup zakázán?" zvolala Jana zděšeně. "Pak musí Sambo zemřít proto, že je černý?" "Bojím se, že ano“, kývlo děvčátko. "Ale pojď, podíváme se, co dělá Nagi." "Chudinka Sambo," vzdychla Jana. "A kde je Nagi?"
Kytička podepřená dřívkem
"Tady vidíš ?" ukázala holčička na kvítek podepřený dřívkem. Zase nabrala vodu z potůčku a postříkala jemně kytičku.
Nagi
Před Janou se objevilo děvčátko, které neslo na zádech velký kámen. Za ním šel muž s bičem. "Tohle děvčátko je z jižního Vietnamu a musí nosit kamení na stavbu letiště pro lidi, kteří chtějí válku. Stavba letiště stojí moc a moc peněz, tolik peněz, že by se za nemohl o koupit mléko pro všechny hladové vietnamské děti. Malá Nagi však mléko vůbec nezná. Zná, ale jak bolí rána bičem." "A její tatínek a maminka, ti také chtějí válku?" - "Ne, ti už nic nechtějí. Nežijí, právě tak jako rodiče malého Samba. Byli zabiti při náletu."
Chrysantéma
Nastalo ticho. Jana polykala slzičky a už jen; v mlze spatřila, jak drobná bílá chrysantéma, kterou holčička také pokropila, se mění malbu Japonku oblečenou v modrých šatech.
Ho-Ming
Stála na trhu a před sebou měla ošatku plnou lesklých ryb. Když se Jana podívala pozorněji, spatřila, že jeden rukáv šatů japonské holčičky je prázdný. Ho-Ming má dnes také zlý den," promluvilo děvčátko," "od rána tu stojí a kupci nejdou a nejdou." "Vždyť ona nemá ruku," zvolala Jana polekaně, "co se jí stalo?" - "Slyšela jsi někdy něco o atomové pumě?" podívala se holčička tázavě na Janu. "Slyšela", odpověděla Jana, "tatínek četl mamince z časopisu, jak taková bomba padla někam do moře a spálila daleko široko mnoho rybářů a zmrzačila také děti. Pak mamince ukazoval obrázky těch rybářů, kteří zůstali naživu, ale mne je ukázat nechtěl, říkal, že takovou hrůzu nemají děti vidět ani na obrázku." "Tatínek měl pravdu," souhlasilo děvčátko, "japonská holčička, kterou vidíš, přežila výbuch, o kterém četl tatínek mamince. Dnes už je jí lépe, a přece nemá vlasy, špatně slyší a ruku, ruku také ztratila."
Plačící Jana
"Chceš ještě něco vidět?" - zeptala se Jany. "Ne, nechci," volala Jana, "už vůbec nechci nic vidět. Mám strach, chce se mi plakat a křičet. Pověz mi, cožpak všem těm dětem není pomoci?" - "Neboj se, Jano," - řeklo děvčátko, "všichni lidé, kteří žijí 'lépe než Sambo, Nagi a Ho-Ming, mohou pomoci."
Jana a děvčátko
"Tak, prosím tě, řekni, jak," žadonila Jana, "povím to mamince a tatínkovi a všem dětem, .které znám." - "Je. jedno slovo, které má velkou sílu," řeklo děvčátko důrazně. "Takovou sílu, že kdyby se mohlo ozývat po celém světě, žily by všechny děti jako v pohádce." Jana z děvčátka očí nespustila. "To slovo," pokračovala holčička," zní -MÍR. Aby ale mělo to slovo sílu, o které jsem ti řekla, museli by pro ně pracovat všichni lidé u vás, vaše maminky a tatínkové, všichni by museli pilně a dobře pracovat." - "A co děti?" rychle se zeptala Jana, "co při tom mohou dělat děti?" "Také na dětech záleží," kývlo děvčátko hlavou. "Když se budou ve škole dobře učit, když budou mamince a tatínkovi pomáhat, tehdy i ony pomohou uskutečnit mír na celém světě." "Ale my to dokážeme," zvolala Jana-radostně, "to my uděláme rády, jen když Sambo, Nagi, Ho-Ming a všechny děti se budou vesele smát., A když. si budou moc i hrát." "Budou," řeklo děvčátko. "Ukáži ti jak."
Tančící děti
Znovu namočila ruku v potůčku, voda se rozstříkla a před užaslou Janou se objevil houf veselých dětí, mezi nimiž poznala Samba, Nagi a Ho-Ming.
Jana opět na kameni
Jana se rozesmála, ještě se chtěla na něco zeptat, když najednou viděla Vořecha, který se nepokojně vrtěl. Seděla zas u potůčku a vedle jejích nohou ležela větvička mateřídoušky.
Jana s mateřídouškou
Jana ji zvedla, pohladila Vořecha a řekla: "Pojď, musíme honem domů, máme spoustu práce, ty ani nevíš, Vořechu, co máme práce, vždyť chceme mír..."
Chceme mír!
y
