y
Zlaté kapradí
Za lesnatým kopcem, kde přes balvany skáče říčka Vlčava, zarostlá po obou březích vysokým kapradím, pásával své stádo oveček mladý ovčák Mikeš. Bydlel v roubeném domku ze sosnových klád a žilo se mu tu jako v ráji.
Jednoho večera se stala Mikešovi mrzutá věc. Když zaháněl ovce do ohrady, ukázalo se, že jedna chybí. Mikeš ji šel hledat k řece, kde toho dne pásl. Nevěděl, že je zrovna ta noc, kdy rozkvétá zlatí kapradí, po kterém mnozí lidé tak touží. Kouzelný květ zlatého kapradí se hned promění v malinké zlaté semínko a kdo se semínka zmocní, bude mít ve všem štěstí. Jak Mikeš rozhrnul kapradí rukama, zlaté semínko, které právě uzrálo, se utrhlo a zakutálelo se Mikešovi do dřeváku. Ani to nezpozoroval, vždyť bylo jako zrnko máku a zrovna o kousek dál zabečela ztracená ovečka.
Ale někdo moc dobře věděl, kam se podělo zlaté semínko. Lesní žínky, které sauny čekaly, až uzraje a před Mikešem se ukryly do houštin; těm bylo jasné, jakou vzácnost si odnáší ovčák v dřevácích. I rozhodly, aby ta nejmladší a nejkrásnější - Mladka - od ovčáka semínko přinesla.
Druhý den večer uviděl Mikeš za oknem dívčí tvář. Vyšel k dívce před chaloupku, vzal ji za ruku a zavedl dovnitř. Posadil ji ke stolu a nalil mléka. Takovou krásnou dívku ještě neviděl. „Jak ti říkají?\" zeptal se Mikeš nesměle a lehounce ji pohladil po dlouhých zlatých vlasech. „Mladka ...\" zašeptala a usrkla si maličko mléka. „Mně zas Mikeš,\" usmál se na ni a pohladil ji po druhé. A tak spolu seděli a tichounce besedovali až do svítání a zapomněli při tom na dřeváky, na divoženky, na celý svět kolem sebe.
Když začali pípat první ptáci, zavřela se Mikešovi víčka a usnul. Ted měla Mladka možnost vzít ze dřeváků zlaté semínko a odejít. Spící Mikeš neviděl, když šla ke dřevákům a zlaté semínko si vysypala na dlaň. Ale místo toho, aby běžela do lesa za sestrami, vzala semínko a zasunula je do límce jediné Mikešovy košile. Potom si sedla vedle spícího Mikeše a hladila mu vlasy. „Mladko, Mladko, vrať se k nám!\" ozývalo se za okny, ale z ovčákovy chalupy nikdo nevyšel.
Tak získal Mikeš ženu, jaké kraj světa v kráse rovné nebylo. Pomáhala Mikešovi v každé práci a všechno se jim dařilo, ve všem měli štěstí. Ale štěstí rádo chodívá v patách neštěstí. Strhla se vojna, a do té vojny musel i Mikeš. „Co s tebou bude., Mladko, co si tu samotná počneš?\" vykřikl zoufale, když se loučili. „Neměj strach, dokud mne nepřestaneš mít rád, lesní žínky nade mnou nebudou mít žádné moci. Neboj se, Mikeši, vrátíš se živ a zdráv!\" Ale o kouzelném semínku v jeho košili se nezmínila. Verbíři odvedli Mikeše do města, tam mu dali vojenský kabát, čepici, koně a šavli a Mikeš musel jít bojovat do dalekých zemí. Mladka zůstala sama. Pásla stádo, ošetřovala je, dělala z ovčího mléka sýr a prodávala ho. Kdyby se jí tak nestýskalo po Mikešovi, žila by docela spokojeně. Důsledně dbalo na to, aby vždycky po setmění byla doma v noci by nevyšla z chaloupky ani za nic. Znala dobře své lesní sestry a věděla, že na zradu nezapomínají, ale chránila ji Mikešova láska, to nejsilnější kouzlo na světě.
Div divoucí, kolem Mikeše lítaly kulky, sekaly šavle, kamarádi padali, ale Mikeš se držel v sedle živ a zdráv. Jednou se přihodilo, že jeho pluk musel dobývat velikou nepřátelskou pevnost. „Vidíte tam ten zelený prapor, co na něm vlají koňské ocasy?\" zeptal se generál vojáků a ukázal na vysoké hradby. „Kdo mi ten prapor přinese, toho udělám hned kapitánem.\" Mikeš sevřel šavli do zubů, oběma rukama popadl žebřík a rozběhl se k hradební zdi. Opřel se o hradby, nad hlavou si přidržel koňské sedlo proti střelám a mečům a stoupal po žebříku nahoru. Na hradbách se prosekal až k praporu. Když nepřátelští vojáci viděli, jak se od cizince rány odrážejí, jak se zmocnil praporu a jak po jeho vzoru lezou na hradby i další cizí vojáci, ztratili hlavu a utekli z hradeb. Mikešovi kamarádi otevřeli brány a generál s vojskem se zmocnili pevnosti. „Sláva ti, vojáku,\" řekl generál, „od této chvíle jsi u našeho vojska kapitánem.\"
Jednou, když se Mikeš v čele svých vojáků vracel z bitvy do tábora ve městě, stála na balkóně domu dcera toho generála. Byla to krasavice černovlasá, černooká, ale zlá a rozmarná. Ten snědý, větrem ošlehaný kapitán jí padl do oka. Vzala růži, kterou měla za pasem, a hodila mu ji. Jak Mikeš chytil růži v letu, píchl se o trn. Od té chvíle se nemohl zbavit myšlenky na tu černou krasavici. Ještě ten den dostal vzkaz, aby přišel do generálova domu na večeři.
Mikešovi bylo najednou k smíchu, že mohl tak dlouho nosit chatrnou ovčáckou košili. Odložil ji a oblékl si tu nejjemnější s bohatým krajkovým límcem. Když odcházel do generálova domu, vzal starou košili s sebou, že ji cestou někde odhodí. Přede dveřmi svého domu uviděl sešlého polonahého žebráka, který k němu vztahoval ruce. Mikešovi ho bylo líto a starou košili mu daroval. Nevěděl, že se tím zbavil kouzelného zlatého semínka, které ho dosud ve všem chránilo.
Nešťastný Mikeš! Kdyby tak viděl, jaké zlo svojí Mladce způsobil. Kouzlo lidské lásky bylo zlomeno. Ještě ten večer přiběhly k chaloupce její divé sestry a vyvlekly Mládku ven. „Vydej nám zlaté kapradí a zachráníš se!\" řekla nejstarší lesní žínka. „Nemohu, nemám je, sestry ...\" zazvzlykala neštastná Mladka. „Ukryla jsem je svému muži do košile.\" „Cožpak tys mohla mít ráda člověka víc než své sestry?\" „Víc ... víc než všechno na světě.\" I proměnily za trest Mládku v jabloňku. Ať se dívá do oken, aby poznala, jak člověk umí rychle zapomínat. Ať každý rok urodí jedno jablko, plané a trpké jako její osud. Jen tehdy, až její muž to jablko sní a vzpomene si při tom s láskou na Mládku, může ji z jabloně vysvobodit.
Mikeš už nebyl nešťastným vojákem, ale krásným vyšňořeným kapitánem. Byl jako omámen zlou generálskou dcerou a byl ochoten jít do samého pekla pro jeden její klamavý úsměv. Na její přání vydobyl z nepřátelského ležení nejkrásnějšího koně a šňůru velkých perel. Po každé jen o vlásek unikl smrti, ale černá kráska se z ničeho neradovala. Dozvěděla se, že uprostřed nepřátelského tábora v hedvábném žlutém stanu nejvyššího velitele visí zlatá klec a v ní je nejvzácnější slavík. Kdo uslyší jeho zpěv, potěší své srdce. Pro tohoto slavíka se Mikeš vydal po třetí mezi nepřátele. Upletl si malou klícku, schoval ji pod kabát a když padla tma, plížil se nepřátelskými strážemi ke žlutému stanu. Proklouzl jako had a vsoukal se pod spodním lemem stanu dovnitř. Zrovna nad velitelovou postelí visela zlatá klec se slavíkem. Jak Mikeš bral slavíka z klece, slavík tenounce zapípal. To stačilo, aby se velitel probudil. Mikeš mu okamžitě přehodil těžkou hedvábnou přikrývku přes hlavu, svázal ho i s přikrývkou a přendal slavíka do své klícky pod kabátem. Pak si rychle oblékl velitelův plášť, nasadil si jeho zelený turban, cípem pláště si zakryl obličej a vyšel ven.
„Koně!\" křikl Mikeš na stráže a v mžiku měl před sebou krásného černého koně. Naskočil do sedla, ale v tom okamžiku se mu sesmekl plást z obličeje. Bylo zle. Strážní uviděli neznámou tvář a začali Mikeše divoce pronásledovat. Velitelův kůň letěl jako vítr, už se zdálo, že je Mikeš zachráněn. Tu ale, když projížděl pod košatým dubem, švihla ho jedna větev přes obě oči. Na chvíli vůbec nic neviděl, jen slyšel dupot koní a již cítil na svém těle prudkou ránu šavlí. Celým tělem mu projela omračující bolest. Obličejem v hřívě koně, víc mrtvý než živý, byl unášen temnou nocí. Ráno dojel v horečce a zcela vyčerpán ztrátou krve, do města před dům pyšné krasavice. Když slyšela zaržání koně, vyklonila se z okna a úlekem se jí zastavil dech. Na černém koni seděl Mikeš v jakési maškarádě, celý zakrvácený a podával jí k oknu malou klícku. Vztáhla ruku a klícku přijala. Ale jak do ni pohlédla, s hněvem a odporem ji vyhodila na ulici. „Klid se pryč, blázne! Ten slavík je mrtvý!\" Mikeš už nebyl schopen ani slova. Z posledních sil otočil koně a jel do svého domu. Když dojel na roh ulice, ztratil vědomí a sesul se ze sedla do silničního prachu.
Žebrák, kterému právě na tomto místě daroval Mikeš svou ovčáckou košili, ho uviděl a spěchal k němu. Viděl, že bez pomoci ten člověk zemře. A třebaže v té maškarádě kapitána nepoznal, chtěl mu pomoci. Ale kde vzít kousek obvazu na zastavení krve? Žebrák utrhl límec ze své košile - zrovna z té, kterou mu Mikeš daroval - přiložil ho na nejhorší ránu a provázkem upevnil. Nevěděl, že právě v tom kousku plátýnka je ukryto zlaté semínko. Bezvládného Mikeše odtáhl do své komůrky a staral se o něj jako o bratra. Několik dní se Mikeš zmítal mezi životem a smrtí, ale dík zázračnému semínku se začal pozvolna uzdravovat. Rána se zázračně zacelila, ale obvaz byl celý černý od zaschlé krve. Kdepak by v něm poznal límec své staré ovčácké košile! Zčernalé plátýnko hodil do ohniště. Tak zlaté semínko zmizelo ze světa a zbyl tu jenom nešťastný Mikeš.
Oblékl se do důstojnických šatů a šel se hlásit ke svému generálovi. Ten se na něj zle osopil: „Bez dovolení jsi opustil své vojsko a vrátil ses oblečen do nepřítelova pláště a turbanu. Jsi zběh a měl bych tě dát zastřelit. Ale za ten prapor, který jsi mi tenkrát přinesl z hradeb, ti odpouštím. Ztratíš jenom svou kapitánskou hodnost a na pamětnou dostaneš padesát ran holí. Propouštím tě z vojska!\" Přistoupil k Mikešovi a serval mu z důstojnického kabátce epolety. Druhého dne za rachotu bubnů dostal Mikeš od svých vojenských druhů padesát ran a zbědovaný byl vypovězen z města.
Když Mladka zmizela z chalupy, lidé z vesnice si rozebrali stádo, ale do Mikešovy chaloupky se nikdo nenastěhoval. Vítr lomcoval otevřenými dveřmi, střecha se prolomila a zůstaly jen obnažené trámy. Déšť se lil do světnice a hliněná kamna se rozmočila. Jednou na podzim se v kraji objevil zbědovaný tulák. Nikdo v něm mladého ovčáka Mikeše nepoznal. Dobelhal se až k rozpadlé chalupě a oči se mu rozevřely údivem. Kde se tu vzala tahle jabloňka? Sedl si pod ní do trávy a podíval se nahoru. Na konci jedné větve viselo malé zelené jablíčko.
Kdybych je mohl utrhnout, snad by mi zahnalo žízeň, ale byl tak zesláblý, že se sám nezvedl. Jen seděl a díval se na jablíčko a vzpomínal na ztracené štěstí, domov, na Mládku. Tu se jablíčko zachvělo a spadlo do trávy vedle tulákovy ruky. Zvedl je a zakousl se do něho. „Mladko,\" zavolal tiše a jabloňka se v tulákových očích začala měnit v dívku, její vztažené větve v paže a nad nimi zasvítila hlava se zlatými vlasy. Jedním rázem zapomněl Mikeš na všechno zlé, co prožil, a už držel Mládku v objetí.
