Maruška se takového přání zděsila. Namítala sestře, že v zimě fialky nekvetou. Ale Holena ji hrubě uchopila za rameno, vystrčila ze dveří a zamkla.
Maruška bloudila prokřehlá zasněženým lesem, ale fialky nikde. Tu spatřila v dálce světélko a šla k němu. Světélko rostlo, až se proměnilo v oheň.
Kolem něho sedělo na dvanácti pařezech dvanáct mužů. Tři byli bělovlasí, tři o něco mladší, další tři ještě mladší a poslední tři nejmladší a nejkrásnější. Nemluvili a jen se dívali do ohně.
Maruška pochopila, že je to dvanáct měsíčků, přistoupila k ohni a prosila, aby jí poradili, kde rostou fialky. Ptali se, nač potřebuje fialky, a ona odpověděla, že pro sestru Holenu.
Nejstarší měsíc vstal, přistoupil k mladému Březnovi a něco mu pošeptal. Březen se vztyčil, máchl nad ohněm holí a v tom okamžení se zimní les začal měnit.
Sníh roztál, tráva se zazelenala, stromky pučely. Pod křovím vyrašily fialky a než se Maruška nadála, bylo kolem ní modro. Nasbírala velkou kytici, pěkně měsíčkům poděkovala a spěchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, když uviděly Marušku, že přináší krásnou kytici. “Kdes žes ji natrhala?“ ptala se Holena. Maruška řekla, že hluboko v lese.
Druhý den se zachtělo Holeně jahod. I poslala nešťastnou Marušku zase do lesa. Chudinka prokřehlá šla a šla, až se hlubokým sněhem dostala k ohni, kolem něhož sedělo dvanáct měsíčků.
Slabým hláskem je prosila, aby se směla trochu ohřát. Měsíc, který seděl na nejvyšším pařezu, se Marušky zeptal, proč zase přichází. „Holena s macechou mi přikázaly, abych jim přinesla jahody. Pěkně vás prosím, strýčkové, pomozte mi.“
Vládnoucí měsíc popošel k Červnovi a řekl mu, aby se ujal vlády. Červen sedl na Lednovo místo, zamával nad plamenem holí a ve chvilce se les docela proměnil.
Ze země vyrazila tráva, keře a stromy se obalily listím a shora svítilo slunce. V trávě a pod keři se objevily jahody. Za chvíli jich bylo všude plno. „Rychle sbírej, Maruško,“ řekl Červen a Maruška měla za chvíli plnou zástěru.
Pěkně poděkovala a vesele pospíchala domů. Podivily se Holena a macecha, když uviděly zástěru plnou jahod. „Kde jsi je natrhala?“ ptala se Holena. Maruška řekla, že vysoko v horách, uprostřed hlubokého lesa.
Třetího dne se mlsné Holeně zachtělo jablek. Maruška se rozplakala, kde v zimě natrhá jablka? Ale Holena s macechou jí pohrozily, že dostane bití, co se do ní vejde, když jablka nepřinese.
Všecko se pak opakovalo jako prvého a druhého dne. Prokřehlá Maruška přišla k měsíčkům, uctivě pozdravila, ohřála se a potom jim řekla, co si zlá Holena s macechou usmyslily.
Velký vládce popošel k jednomu ze starších bratří a řekl mu: „Sedni na mé místo a ujmi se vlády!“ Září usedl na vladařský pařez, máchl holí a v lese se všecko rychle odívalo do podzimních barev.
Tráva pošedla a ze stromů padalo pestré listí. Maruška se dívala po jablůňce, a tu vidí strom plný červených jablíček. Září ji vyzval, aby si natřepala do zástěrky.
Když měla plnou zástěrku, pěkně měsíčkům poděkovala a běžela domů. Mlsné Holeně se zdálo jablíček málo. Tak se rozhodla, že půjde do lesa sama. Oblékla si kožíšek, nazula vysoké boty a šla.
Bloudila dlouho, až přišla k dvanácti měsíčkům. Ale nepozdravila, nezeptala se, smí-li, a hned se nad ohněm hřála. Vládce se jí zeptal, co zde pohledává. Holena mu vynadala, obrátila se zády a zmizela v lese.
Rozhněvaný Leden zamával holí, oheň se divoce rozhořel a lesem zaburácel krutá zimní bouře. Když se Holena nevracela, polekaná macecha se oblékla a běžela ji hledat.
Maruška uvařila oběd, ale Holena s macechou nikde. Nedočkala se jich ani druhého, ani třetího dne, protože obě v bouři umrzly. A hodná Maruška žila v chaloupce s kravičkou sama. Jestli neumřela, žije tam podnes.
y
