y
Král džungle v cirkusu
Dnes vám, milí přátelé, představujeme jednoho z nejslavnějších reportérů dnešní doby. Určitě jste už o něm slyšeli, pravděpodobně jste však neměli možnost se s ním blíž seznámit. Tady ho vidíte v celé jeho kráse! Oblečení, jako obvykle sportovní, na krku mu visí fotoaparáty, které jsou k jeho práci velmi potřebné; v jedné ruce má blok na psaní, v druhé drží pohotově věčné pero. Jméno slavného reportéra? FERKO PÍRKO!
Dnes se Ferko Pírko rozhodl, že vyzpovídá nejobávanější šelmu cirkusu Atlantis - lva Rexe. „Dobrý den, pane Rexi,“ pozdravil Ferko Pírko lva a k velkému úžasu těch, co ho pozorovali, přivřel za sebou dveře železné klece. „Mám špatný den,“ odpověděl nezdvořilým mrčením lev, „je volná sobota. Nesmím vystupovat. Nudím se. „Věřím, věřím,“ přikývl Ferko Pírko. „Kdyby jste byl člověk, pane Rexi, volná sobota by vám uběhla příliš rychle. Půl dne byste stál ve frontě na mléko a půl dne ve frontě na maso a bylo by po volné sobotě.“ „Já maso nemiluju!“ zařval rozhněvaně lev. „Opravdu? A co tak nejraději jíte?“ „Krupicovou kaši. Je dobrá, zvykl jsem si na ni.“ „Krupicovou kaši? Neuvěřitelné!“ „Kdyby jste znal můj životopis, pane reportére, moc byste se nedivil.“ „Vy mi chcete porozprávět celý životopis?!“ - zajásal překvapením i radostí Ferko Pírko. „Vypovím vám ho, co by jsem ho nevyprávěl. Já nejsem z těch králů, co o sobě hovoří neradi.
Narodil jsem se ve velké africké džungli, ve které vládl můj otec Rezofous XIX. Vládl přísně, ale spravedlivě.
Jednoho dne dotlouklo jeho statečné srdce. Zasáhla ho kulka z hromového klacku bílého muže. Vrah, kterého jsme pronásledovali až na hranice našeho království, unikl na rychlém železném broukovi.
Jen co se zvířata dověděla o smrti svého dobrého krále, sešla se na slavnostním smutečním shromáždění. Rozloučila se na něm se svým králem a mne, Rezofouse XX., vyhlásila za svého nového panovníka. Za svého krále mě vyhlásili nejen proto, že jsem byl královským synem, ale i proto, že jsem byl nejsilnější a nejodvážnější ze všech zvířat. Měl jsem největší a nejhustší hřívu, moje oči zářily jasněji než hvězdy a krásné silné zuby mi záviděli i žraloci a krokodýli. Ten večer všichni moji poddaní přísahali, že se pomstí bílým mužům za smrt svého dobrého krále.
Den pomsty přišel brzo. Naše pohraniční stráže, silné, kokosovými ořechy vyzbrojené opice, zahlédly jednoho časného rána dva bílé muže, kteří překročili hranice našeho království.
Pohraniční stráž bílé muže zajala, spoutala a přivedla ke mně.
„Příslušníci vašeho stáda,“ zařval jsem na zajatce hlasem, který připomínal burácení hromu, „zabili mého otce, krále džungle - Rezofouse XIX! Já, Rezofous XX., odsuzuji vás za to k smrti! „Vážený králi,“ bránili se bílí muži, „možná je pravda, že vašeho ctěného a vysoce váženého otce zabil někdo z našeho stáda. Ale naše stádo je veliké. Má dobré i špatné příslušníky. Pravděpodobně zabil vašeho otce nějaký lovec. My však nejsme lovci. Jsme profesoři přírodopisu. Zkoumáme život všech zvířat a vyprávíme o něm našim dětem. Nepřišli jsme sem s bojovými úmysly“. „Mně je to jedno,“ odsekl jsem, jste stejní bílí lidé, jako byli ti, co zabili mého otce. Odsudzuji vás za to na smrt. Podaruji vás hyenám, které vás sežerou.“ „Nás by se moc nenajedly,“ přemlouval mě vyšší, jako liána hubený profesor, „jsme staří a velice chudí. Kdybyste nás pustili na svobodu, pane králi, dali bychom vám velké výkupné!“ „Vyměňme je za gramofon,“ navrhl žvanivý papoušek, „podle gramofonu bychom se mohli naučit lidskou řeč.“ „Nač je nám gramofon,“ ozvala se opice - parádnice, „vyměňme je za korálky, které si budeme věšet na krk.“ „Čačky-hračky,“ zapištěla myš, „nač nám je paráda, raději je vyměňme za nějaké dobré jídlo.“ „Za cukr!“ zatroubil slon, který prožil své mládí v zoologické zahradě, „cukr je nejlepší jídlo na světě.“ „Dobře, dobře, souhlasím,“ přikývl jsem, „vyměním vás, bílí muži, za dvě velké bedny cukru.“ „Hned zavoláme naše bratry na lodi, která kotví při ústí vaší řeky,“ vyskočili jako antilopy staří bílí muži a...
... vyndali z velkého pytle jakousi divnou skříňku, otevřeli ji a křičeli do ní: „Tady profesoři Bird a Animal, slyšíte nás?“ „Slyšíme, slyšíme,“ odpovídala skříňka pisklavě. „Jsme v zajetí krále džungle. Hrozí nám smrt sežráním. Můžete nás zachránit, když hned dovezete výkupné: dvě velké bedny cukru, kostkového.“ „Slyšíme a všemu rozumíme. Řekněte však, kde se nacházíte. Výkupné pošleme helikoptérou.“ Profesoři vysvětlili skříňce, kde se nalézají a dřív než bys v hřívě blechu našel...
... přiletěl velký lesklý vrčivý pták a sedl si do královské zahrady. Na břichu měl dvířka, která se otevřela, bílí muži, kteří byli v ptačím břichu, vyvalili z něho dvě velké bedny cukru. Profesoři nám na rozloučenou řekli \"good-bye\" /gúd-baj/ a nasedli i s ostatními bílými muži do ptáka, který se hned vznesl do výšky a brzy se nám ztratil z dohledu.
Cukr jsem rozdělil královsky spravedlivě. Jednu bednu dostali moji poddaní, druhou jsem si nechal pro sebe.
Na větší zvířata se dostalo po celé kostce cukru, ta menší dostala jen drobečky. Tu sladkou dobrotu si každý pochvaloval. Pralesem se ozývalo hromadné cumlání a mlaskání. Já, král Rezofous XX., jsem si nabral plnou hrst cukru a šup s ním do tlamy. Cukr chutnal i mně. Ani trošičku jsem nelitoval, že jsem za něj propustil dva staré profesory.
Moji poddaní už dávno zapomněli, jak cukr chutná. Já jsem ho však jedl stále. Každý den jednu hrst. Jednoho dne jsem s lítostí zpozoroval, že mám v bedně už jen pár kostek cukru. Lítostí jsem se rozeřval. Ale pro to, co jsem pocítil za chviličku, jsem se rozeřval ještě víc. Rozbolely mě všecky zuby. Házel jsem sebou bolestí o zem, kousal trávu, kameny i vlastní ocas. Zuby mě od té doby bolely stále. Ve dne i v noci. Pro bolest jsem nemohl ani jíst, ani pít. Popadla mě zlost a zuřivost. Kousal jsem bolestí i ty nejtvrdší skály, a tak si o ně vylámal všechny zuby.
Když jsem se zbavil zubů, zbavil jsem se i bolesti. Byl jsem nesmírně rád, že se budu moci po delší době najíst. Lokajové mi předložili nejlepší pochoutky. Z masa, protože cukr jsem už nemohl ani cítit. Popadl jsem maso do tlamy a chtěl jsem ho rozkousat. K mému velkému překvapení se mi to nepodařilo. Zapomněl jsem totiž, že na kousání jsou potřebné dobré, zdravé, silné zuby. „Nechutná mi,“ vyslovil jsem první lež svého života a maso jsem vyplivl.
„Nelži, že ti nechutná,“ zařval na mě posměšně můj bratranec Zlomvaz. „Nemůžeš žrát, protože nemáš zuby.“ „A hned se se zlomyslným smíchem zeptal zvířat, co byla nablízku: „Chcete takového krále, co nemá zuby?“ „Né,“ zařvali sloni, tygři a opice. „Dolů s ním!“ zapištěla myš. „Dolů s ním!“ opakoval Zlomvaz, popadl mě přitom za krk a shodil z trůnu. „Teď jsem já vaším králem,“ oslovil Zlomvaz zvířata s královskou důstojností, hned jak se uvelebil na trůnu. „Všichni budete ode dneška poslouchat jenom mě. Mě, Zlomvaza I.!“
A tak jsem přišel o království i o královskou důstojnost. Stáhl jsem se mezi starší zvířata a čekal jsem, kdy mne ta mladá, silná zvířata sežerou. Od takové potupné smrti mě zachránila následující událost: Jednou po obědě, který se skládal z housenek, dešťovek a drobného hmyzu, jsem se uchýlil do stínu velkého stromu a zdříml si. Když jsem spal, opice mi uvázaly na ocas zvoneček a pak mne vzbudily. Vyskočil jsem, a když jsem zaslechl za sebou zvonění, začal jsem k velké radosti opic utíkat jako starý blázen. Myslel jsem si, že se mi z toho bláznivého běhu srdce utrhne.
Nevím, jak dlouho jsem utíkal. Zastavil jsem se v síti, kterou natáhli moji staří známí profesoři; chytali do ní zvířata. Jen co mě profesoři poznali, omluvili se mi a chtěli mě pustit na svobodu. „Ne, ne,“ prosil jsem je, „neposílejte mě zpět do džungle. Vezměte mě s sebou.
Potom si mě profesoři dobře prohlédli. Když se mi podívali do tlamy, mávli beznadějně rukama: „Nač nám jen bude, vždyť nemá zuby! Já jsem je ale dál prosil, dokud jsem jejich srdce neobměkčil. Dovezli mě do Evropy, kde mi nechali udělat umělé zuby a potom mně prodali do cirkusu Atlantis.
V cirkusu vystupuju už tři roky. Skáču ze stolečku na stoleček, přes hořící kruhy a na konec mi moje krotitelka strká hlavu do tlamy. Diváci, kteří ani netuší, že mám umělé zuby, jsou v tu chvíli tak tiše, že i bzučení mouchy jim připadá jako vrčení divé zvěře.
A večer, když odejde poslední návštěvník cirkusu, když všechno ztichne, obdivuji svou krásnou krotitelku, která se chystá k spánku. Umyje se, nezapomene přitom ani na zuby, které si čistí kartáčkem. Ty krásné zuby jí z celého srdce závidím. Snad si nemyslíte, pane reportére, že kdybych měl vlastní, dobré, silné zuby, jedl bych stále jen puding nebo krupicovou kaši?“ Ukončil svoje vyprávění exkrál džungle a utřel si slzy z očí.
Nejslavnější a nejodvážnější reportér všech dob Ferko Pírko poděkoval exkráli Rezofousovi XX. za jeho upřímné a obsáhlé interview a popřál mu ještě mnoho cirkusových úspěchů. „Na shledanou, pane reportére,“ potřásl lev reportérovi pravicí, „pozdravujte vaše čtenáře a vyřiďte jim, ať si čistí zuby, ať si na nich dají zaplombovat, tak jako moje krotitelka Ria, každou malou dírku.
Konec
