Pluje loďka, vlnky drtí, Pajdálek se stále vrtí, ani chvíle klidu nedá - stále větří, něco hledá. Náhle zaštěk, cení zuby - skok! - a už je v podpalubí, vlétl rovnou do plachtoví, odkud bez milosti loví za rukáv i nohavici nevítané cestující. Máte vidět, jak se tváří! Ale tamhle - co to září? Zlaté vlásky, svěží líčka, hlava jako makovička! Pajda zděšeně se dívá: „Je to holka odvážlivá!“
Houkne: „Ven!“ a za chvilenku holčička už byla venku. Teď tu klečí pohromadě všichni čtyři v jedné řadě, třesou se, jak rozhněvaně Kulihrášek zahřměl na ně: „Nejdřív Kacafourek poví, pročpak utek tatínkovi?! A jak Buclík zmizel z domu? Jistě někdo sveď ho k tomu! Á - teď začínám už chápat - Fikulko, to tvůj byl nápad, viď, ty malý darebáku!“ Zasténal - má věřit zraku, nebo rarášek ho šálí? - „Kde jen jste tu žábu vzali?!“
Déšť se lije, vítr skučí, moře bouří, moře hučí, valí vlny jako hory! Po nich, zcela bez opory, vzhůru dolů loď se řítí. A jak v mračnech blesky svítí, vypadá jak po požáru: bez kormidla, bez stožáru, plachta větrem odervána - ještě však má kapitána! Posádka se dole skrývá více mrtva nežli živa, ale na palubě stojí Kulihrášek ve příboji, do tmy pohled upřel pevně: „Ahoj! Na obzoru země!“ -
Ostrov v moři. Co tu kvítí! Na slunci se rosa třpytí, barvou duhy kapky hrají, a tam - prapory snad vlají? Kdepak! To schnou pěkně v šiku šaty našich trosečníků, kteří v písku - - - škoda řečí! Jistě slyšíte, jak brečí, že by zanik i zvuk hromu: „Kulihrášku, my chcem domů! Promrzlí jsme od nespaní, a co máme ke snídani?!“ „Jděte si, kam se vám hodí! Zval jsem já vás do své lodi?“ vzkřikl skřítek. Přimkl řasy, umlk. Žaludek se hlásí...
Bylo nářku, slz i hoře! Co si počnou vprostřed moře na ostrově? Jistě tady v brzku všichni umrou hlady! Všichni? V tom jsou právě chyby: Pajda s Fikulkou tu chybí! Aby se jim něco stalo! Tiše! - Co to? - „Haló, haló,“ blíž a blíž zní k jejich středu, „živou snídani vám vedu!“ - Fikulka! A želvu táhne! „Odkud?“ - každý vědět prahne. „Našel jsem ji“, zahovoří, „tam kde břeh se sklání k moři, sežeňte, kde jaká lžička - Ach! to bude polívčička!“
Tu se Pajda náhle z křoví řítí rovnou ke skřítkovi, že až roztřás větve stromu. „Kulihrášku, svolíš k tomu? Zapomněl s, co želva malá kdysi pro nás udělala? - Pajda ti to tedy poví: Dovezla nás ke strýčkovi!“ Všichni ztichli jako pěna... Želvička je zachráněna! A že dobro vděčnost plodí, dovedla je k velké lodi, která týden prý už leží ztroskotaná na pobřeží. Co tam našli pod troskami? Jen se podívejte sami!
Vlnek rej se o břeh tříští pila lítá, jen to sviští - Kacafourek bez vší vády s Buclíkem tu řežou klády. Fikulka už od svítání palmové zas listy shání, hleďte, po střeše jak skáče! Zastává tam pokrývače. Kulihrášek na vše strany dohlíží a kreslí plány - vždyť to nejde bez potíží stavět dům a velkou špíži! A co Boubelinka robí? Krásně všechno malbou zdobí, jenom Pajda sotva tuší, že má na zeleno uši...
V kotli polévka se vaří, koláče se také daří, kuchařinka se však mračí: „Pajdo, běž co nohy stačí, mlsáš, lízáš všecko všude - počkej, jak ti špatně bude!“ - Tak už nepřeje mi ani trochu toho ochutnání,“
naříká si Pajda tiše. - Divnou bolest cítí v břiše, nějak těžko se mu dělá - Boubelinka přiletěla: „Co s to vyved ?“ ruce spíná, „břicho máš jak „Zeppelina“!“ Pajda bledne víc a více: „Koukal jsem jen na kvasnice...“
Jaký shon a práce pilná! Pravá krejčovská to dílna! Trpaslíčci na neděli nové šaty míti chtěli, proto Kacafourek stříhá, jen se ocel v ruce mihá, Kulihrášek - na mou víru - poctivě všem bere míru, Fikulka si zase v duši libuje, jak mu to sluší. No, a Boubelinka hbitá šije, až se jehla kmitá, když tu náhle z haldy šatů vytét Pajda v divém chvatu, div ji s židlí nepřevrátil!
„Pajdo, stůj!“ už však se ztratil.
Letěl Pajda, a v tom spěchu větřil, znovu nabral dechu - tušil, co se v spíži děje: „Že tam přijdu na zloděje! Vrrr, haf!“ už je před bednami - stanul, což ho smysly mámí?! Řádí tady v pilné práci z lesa páni opičáci. Zrzavý jen ochutnává: „Dobrá malinová šťáva!“ Černý na Pajdu se zubí: „Ty, ty, pejsku, nebuď hrubý!“ Žlutý na něj moukou míří, že až vzduchem v mračnech víří spousty bělavého prášku... Pajda procit: „Kulihráškúúú!“
Zašumněly venku keře, prudce rozlétly se dveře, a již Boubelinka kvapí opičákům přímo v tlapy. Ta se lekla! - Jak se chvěje! Křičí, z očí se jí leje vodopád slz jako hrášků: „Pomóóóc, pomóóóc, Kulihrášku!“ Skřítek přiběh, zaťal pěsti: „Kdo se odvážil sem vlézti?“ Jen ho opičáci zřeli, radostí se rozvřeštěli, chlupatá jim září líčka: „Jéjej! To je náhodička!“ Kulihrášek žasne taky - poznává ty darebáky!
„Kaňourečku,“ usmívá se, „máš rád malé pejsky, zdá se! A ty, Zrzku, starý hochu, nestydíš se ani trochu takhle strašit malé dámy? Za trest půjdete teď s námi!“ A již vede si je za dům, představuje kamarádům, jimž se odvaha zas vrací, „Jsou to hodní opičáci, setkal jsem se s nimi v světě kdysi dávno - na „Výletě“!“ - Kaňourkovi vlhnou řasy: „Ach, to byly krásné časy!“ - „Neberč,“ Zrzek hned ho tiší, „teď jim ukážem svou říši.
Nebe v obláčcích se koupá, malá četa do hor stoupá, na vrcholku vidí chatu se stožáry, sítí drátu, do nichž vítr píseň duje. Kaňourek hned vysvětluje s tajemnou a vážnou lící: „Přejeli sem námořníci,
stavěli tu celé léto - rád bych věděl, na co je to? Jistě že v tom kouzlo dříme!“ Skřítek řekl: „Uvidíme!“ Ale sotva dovnitř vkročí, nadšením mu svítí oči - tajemství, jež domek chová, stanice je radiová!
Sedl, značky vyťukává, za chvilenku volá: „Sláva! Mluvil strýček! - Že prý, děti, vzducholodí pro nás letí!“ -
A když den vstal v světle novém, vzducholoď je nad ostrovem. Myslíte, že strýček spatří, komu která ručka patří?
Slavné bylo uvítání! Strýček neoddech si ani, když ho trpaslíčci taky seznámili s opičáky, hned mu všechno ukázali. Strýček chodí, kouká, chválí, nenalézá nikde chyby - „Opravdu se mi to líbí!“ - Při svačině se pak znova Kulihrášek ujal slova. Vypravuje přede všemi, jak jel hledat novou zemi, jak je bouře mořem hnala, jak se loďka ztroskotala na ostrově krásném, zdravém... „Patří nám teď plným právem,
ať tu skřítci bydlet zkusí! Každý však mi slíbit musí na svou trpasličí víru, vždy že bude žíti v míru - jak jsme činili my sami - se zvířátky, s opičkami!“ Strýc je, zdá se, dojat trochu: „Výborně, můj zlatý hochu! Ale čas je nasedati k odletu - už den se krátí!“ Opičáci roní slzy: „Navraťte se zase brzy!“ - - Vzducholoď když v slunka svitu zvolna mizí na blankytu, ještě slzičky jim kanou: „Na shledanou, na shledanou!“
y
