Vyspali se v ní jako v nejlepším hotelu.
Ale až do bílého rána vyspávat nemohli. Vzbudilo je divné vrčení, pukání a foukání a ještě podivnější řeč. — Pi-pi-pl-pííí! Uťa-uťa- -uťa! pnk-pnk-pnk-pili-fííí! — volal někdo venku.
V mžiku byli na nohou. Vyběhli z boudy a kousek od sebe uviděli divného ušatého človíčka. — To ty jsi tak divně volal? — zeptal se Dunčo divného človíčka. Človíček přikývl, potom si zmáčkl na pupku jakýsi knoflík. — Přepnul jsem se na vaši řeč, — odpověděl s úsměvem. — Ty jsi automatická hračka? — Ne, nejsem hračka. Jsem člověk, občan vzdálené planety Rulety. Přiletěl jsem k vám a najednou mi cosi ruplo ve stroji. Jmenuji se Tykvi Čka... — A já Macko, — představil se medvídek. — A já se jmenuji Dunčo, — představil se psík.
Macko a Dunčo překvapením zkoprněli. Takový stroj, jak jim ukázal Tykvi Čka, ješte neviděli. — A co je to ? — ptali se oba najednou. — Vy to ještě neznáte? Po našem se to jmenuje fuč-fuč-fííí a po vašem létající talíř. Pokazil se mi. Když mi ho pomůžete opravit, odvezu vás na něm k nám, na planetu Ruletu.
Nejvíc odvahy má ten, kdo nic neví. Proto se pustili Macko s Dunčem do opravy létajícího talíře. Třebaže předtím žádný stroj zblízka nikdy neviděli, Dunčo začal hledat poruchu nosem. Čmuchal, čmuchal, čmuchal a přišel na to, že z jedné malé skříňky něco uniká. Cosi, co má divnou vůni. Upozornil na to Tykvi Čku. Ten skříňku otevřel a uviděl v ní přepálený kabel. — Ty máš ale nos! — pochválil Dunča. — Spojím to a stroj bude pracovat. A opravdu pracoval.
Potom Tykvi Čka řekl: —Prosím, nasedat. A jen co se Dunčo s Mackem uvelebili v neobyčejném létajícím stroji, Tykvi Čka spustil příklop a potom nabral výšku.
Stroj létajícího talíře potichoučku zpíval a Macko s Dunčem se v něm vznášeli stále výš a výš. A když se po chviličce podívali dolů, nevěřili vlastním očím. Městečko, v němž prožili část svého života, se už nepodobalo skutečnému městečku.
Zahlédli jakýsi velký, divný míč. — To je vaše planeta Země, — poučil je Tykvi Čka.
— Připoutejte se! — upozornil je Tykvi Čka. —Za chvilku přistaneme! Přibližovali se k zvláštní planetě. Neměla takovou pěknou modrou barvu jako Země a ani tvar neměla tak pěkný. — A jsou i na vaší planetě lidé? — hořel zvědavostí Macko. —Jsou, — odpověděl Tykvi Čka. — Ale hezčí než u vás na Zemi. Takoví jako já. U nás se krása měří délkou uší. — A jaká jsou na vaší planetě zvířata? — vyzvídal Dunčo. — Hezčí jak na Zemi. Všechno je u nás hezčí.
Létající talíř přistál na náměstí podivného města. Všechno to tu vypadalo jako v hrozném snu. Všechno se tu hemžilo, natřásalo, hýbalo. Dokonce i domy, které se od domů na Zemi nelišily jen vzhledem, ale i tím, že stály na nohách.
Macko a Dunčo sa pomaloučku procházeli po náměstí, které neustále měnilo svou podobu, a nad vším, co je obklopovalo, nevycházeli z údivu. Ale největší šok je ještě přece jen čekal. Měl podobu veliké klece, do níž je Ruleťané strčili. A Tykvi Čka se jich vůbec nezastal. Naopak, radoval se, že jsou v kleci.
Jedno překvapení střídalo druhé. Ještě se oba vězni nevzpamovali z toho, že jsou v kleci, a už se ta klec vznášela v povětří. Nesl ji v zobáku podivný velký pták, na jehož zádech seděl sám Tykvi Čka. — Do královského paláce, Žižo, — rozkázal Tykvi Čka ptákovi a pták zamířil k největší budově města. Byl to zámek, který měl na střeše dva otvory. Z těch otvorů trčela obrovská ušiska. — To jsou uši našeho krále! Náš král má největší uši z celé Rulety.
Na zámku přijal král Rulety Tykvi Čku v slavnostní trůnní síni. Vyslovil mu poděkování za to, co pro jeho slávu a slávu celé Rulety na svých vesmírných cestách vykonal a jako uznání mu připnul na slepičí hruď Řád voňavého větru. — Ale to ještě není všechno, — dodal panovník Rulety se širokým úsměvem, když si důkladně prohlédl úlovek ze Země, Dunča a Macka, — za tvoje zásluhy, Tykvi Čko, povyšuji tě do šlechtického stavu. Tu máš pilulku. Po jejím užití ti narostou uši o celých patnáct centimetrů! — A co uděláme s těmi nepodařenými zvířaty? — zeptal se krále jeden z dvořanů a ukázal přitom prstem na Macka a Dunča. — Dejte je do zoologické zahrady. Ať se může náš lid na ně dost vynadívat. Dejte je do té klece, v níž je už jeden obyvatel Země, lidské mládě mužského pohlaví. Bum!
Tykvi Čka se choval k těm, které unesl ze Země, velmi opovržlivě. Když je strčili do klece k uplakanému chlapci, zasmál se škodolibě a poznamenal: — Za krátký čas k vám přibudou další zvířata z vaší nepodařené planety!
Pověst o novém přírůstku v zoologické zahradě se brzy roznesl po celém hlavním městě Rulety.
...chlapec ze Země a jeho čtyřnozí spoluvězni se divili, jací divní tvorové pobíhají volně po zoologické zahradě. Kromě divných lidí tady byla i zvířata, která měla fantastické podoby. Byly tam velké okřídlené žáby, hadi tam měli ostny jako ježci na Zemi, ryby tam hnízdily na stromech a zvířatům, které se podobaly zemským žirafám, byly vidět jen dlouhé krky. Hlavy měly v oblacích, z nichž pily vodu. Byla tam i zvířata, která vypadala jako kříženci našich klokanů a slonů. Tři vězni ze Země se nestačili divit. — Musíme přehryzat mříže, — navrhl Dunčo. — Udělám to já sám. Já mám z vás nejsilnější zuby.
Když na zoologickou zahradu padla noc, Dunčo se pustil do přehryzávání mříží. Hryzl, hryzl, zuby se mu lámaly, ale mříže nepovolovaly. — Nech toho! — zastavil ho chlapec-spoluvězeň, — nenič si zuby zbytečně. — A kdo nám pomůže, když si nepomůžeme sami? Máme tu snad zůstat navždy?! — Ne, nezůstaneme tu! — ozval se kdosi z ranního šera. — Já vám pomohu! — Kdo jsi? — zeptal se chlapec. — Hned se vám ukážu. Stojím po straně nedaleko vás. A za chvíli ho uviděli. Byl to kříženec slona a klokana, elekengu.Popadl svým dlouhým silným chobotem mříže, potom napnul na svém mohutném těle všechny svaly. Tahal, tahal a nakonec dosáhl to, co chtěl. Mříže povolily. Elekengu je polámal jako pruty.
No a teď šup-šup do mého vaku! — zašeptal a pomohl jim do svého vaku svým velkým, silným chobotem. — A nevystrkujte odtud hlavy. Chci vás vynést ze zoologické zahrady.
Obrovské zvíře mělo zlaté srdce. Ty, které vysvobodilo, zaneslo až na velké letiště. Na letišti stálo velké množství létajících talířů, mezi nimiž pobíhali astronauti a montéři. — Co tu hledáš, Upi Upe? — zeptal se jeden z kosmonautů slona-klokana. Ti, co byli ve vaku zbystřili sluch. Ten hlas se jim zdál povědomý. — Přišel jsem pro ranní zvířecí noviny, Tykvi Čko. Sluch ty, co byli ve vaku, neklamal. Byl to opravdu on. Tykvi Čku Upi Upova odpověď uspokojila. Ale ti, co byli v Upi Upově vaku klidní nebyli.
Když se Tykvi Čka otočil a chtěl pokračovat v cestě, skočil naň chlapec a srazil ho na tvrdou letištní plochu. Vzápětí se k chlapci přidali i Dunčo s Mackem. Mačkali ho nelítostně a Dunčo mu začal vyhrožovat. — Ukousnu ti ty velikánské uši! — Né, nedělej to! Bez dlouhých uší bych byl úplná nula! Udělám, co ode mne chcete!
— Nedělejte hlouposti! — napomínal ty, které Upi Up vysvobodil. — Chcete proti sobě popudit celou naši planetu? Tykvi Čka stál znovu na nohou. Oprašoval se a začal vyhrožovat: — Oznámím to králi! Sáhli jste na šlechtice! A za takový zločin je nejtěžší trest! Proměna na plyn do létajících talířů! — Na plyn do létajících talířů přemění král nejdřív tebe. Když mu povím, že...! pohrozil Tykvi Čkovi Upi Up. — Ty o mě víš? — O každém se něco ví. — Dobře, odvezu je tam, odkud jsem je unesl. Za chviličku se Tykvi Čkův létající talíř odpoutal od letištní plochy a vznesl se do výšky.
V létajícím talíři vládlo chvíli ticho. Nikomu nebylo do řeči. Ani Tykvi Čkovi, ani jeho cestujícím. Po chvíli však Tykvi Čka promluvil: — Ve skříňce vedle Macka jsou pilulky. Ty, z nichž jste jedli, když jsme letěli na Ruletu. Pojezte z nich, aby jste nebyli hladoví. Poslechli ho všichni tři, posilnili se pilulkami, ale neodpověděli mu. Ale když Tykvi Čka nasměroval létající talíř na planetu Jupiter, vyskočili rázem všichni tři: — Ne, na tuto divnou planetu nás nevysazuj. Je to mrtvá planeta! — Zavezu vás domů, chtěl jsem vás jenom postrašit. Ale vy mě za to odevzdáte vašim úřadům?
— Ne, neodevzdáme tě,— ujistil Tykvi Čku chlapec. — Dávám ti na to svoje čestné slovo. Tak, jakože se jmenuju Ferda!
A nezůstalo jen při slibech. Na Zemi přistáli ve městě, v němž Ferda bydlel. Bylo to pěkné město a žili v něm dobří lidé. Tykvi Čku přivítal sám předseda národního výboru Bryndzových Haluškovic a po přivítání byla hostina. Veliká, slavnostní. Všichni se na té hostině bavili, jen Tykvi Čka byl smutný. — Proč jsi takový smutný, kamaráde Tykvi Čko ? — zeptal se ho Ferda. — Proto, že jsi daleko od svých? — I proto... Ale hlavně proto, že mě tu nikdo nechválí, jaké mám pěkné velké uši...
y
