y
Aladinova kouzelná lampa
Za dávných dob žil až kdesi v daleké Číně jeden chudý krejčí. Měl ženu a syna Aladina, chlapce velice líného a neposlušného, kterému se žádná práce nelíbila. A tak bída a nezvedený syn přivedli ubohého krejčího brzy do hrobu. Aladin se ale ani po otcově smrti nepolepšil. Celé dny se jen toulal po ulicích a vůbec ho nemrzelo, že ho jeho stará, udřená matka musí živit.
Jednoho dne se ve městě, kde Aladin bydlel, objevil podivný cizinec. Přišel k Aladinovi, který si hrál s menšími chlapci na ulici, a řekl mu, že je jeho strýc a že je to už dávno, co odešel do světa a nyní, když se po mnoha letech vrátil do rodného kraje, se prý dozvěděl smutnou zprávu o smrti svého milovaného bratra Mustafy.
Podivný muž dal Aladinovi peníze a požádal ho, aby je odevzdal své matce a vyřídil jí, že ji večer navštíví.
Nikdo neměl nejmenšího tušení, že tento záhadný cizinec není Aladinovým strýcem a bratrem krejčího Mustafy, ale známým africkým čarodějem..
Večer kouzelník skutečně Aladinovu matku navštívil. Znovu opakoval, že bloudil dlouhé roky po světě a že je mu velice líto, že jeho bratr Mustafa předčasně zemřel. Aladinova matka z vyprávění svého nebohého muže věděla, že opravdu měl nějakého bratra, který už před lety odešel do světa, a proto čarodějovým povídačkám uvěřila. Postěžovala si mu na Aladina, jaký je líný a neposlušný a že proto, aby nemusel pracovat, se mu raději žádné řemeslo nelíbí. Čarodějník se na Aladina blahosklonně usmál a jako dobrý strýček mu nabídl,že mu dopomůže k tomu, bude-li ovšem Aladin chtít, aby se vyučil dobrým obchodníkem. Aladinovi se kouzelníkův návrh docela zamlouval, a tak tedy rychle přisvědčil,že obchodníkem, to že by se učil velice rád.
Druhý den koupil čaroděj Aladinovi nové, sváteční šaty. Provedl jej po městě, zavedl ho k mnoha bohatým obchodníkům a podívali se dokonce i do sultánova paláce.
A potom se spolu vydali na cestu do světa, kde se měl Aladin podle čarodějova slibu vyučit zdatným obchodníkem. A třebaže nebyl Aladin právě nejlepším synem, přesto se s ním jeho ubohá matka těžko loučila.
Cesta do světa byla daleká. Aladinovi se již zdálo, že snad nikdy nebude mít konce. Byl unaven, bolely ho nohy a chtěl si odpočinout, ale čaroděj nechtěl o odpočinku ani slyšet.
Po dlouhém, nekonečném putování došli k vysokému skalnatému vrchu. „Jsme na místě!“ řekl čaroděj. Pak zemdlenému Aladinovi vysvětlil, že ho až sem zavedl proto, že mu chce darovat poklad, aby už do smrti nemusel pracovat. Ukázal mu kouzelný prsten, jehož pomocí může lehce získat pohádkové poklady ukryté pod touto skálou. Postačí jen to, aby se Aladin prstenem skály dotkl a cesta k pokladům do podzemí se mu otevře. Čaroděj sám byl velice skromný, z pokladů nechtěl vůbec nic. Přál si jen starou lampu, která stojí na slepém okně podzemního paláce. Mezi slovy navlékl udivenému Aladinovi na prst kouzelný prsten, o kterém pravil, že ho bude chránit od všeho zlého a v nouzi mu vždy pomůže.
Aladin přiložil ruku s prstenem ke skále a ta se před ním rázem otevřela. Zvědav sestoupil dolů. V podivuhodné podzemní pohádkové krajině byly překrásné zahrady, ve kterých bylo na každičkém kroku opravdové bohatství.Vždyť i na stromech místo ovoce visely nejvzácnější třpytivé drahokamy. Aladin si těch vzácných kamenů nabral plné kapsy, nastrkal si je i za košili, a když našel na okně starou zaprášenou lampu, o kterou ho kouzelník žádal, vracel se z podzemí zase ven.
„Dej mi tu lampu!“ – netrpělivě křikl čaroděj na Aladina, když ho uviděl vycházet z podzemního paláce. Aladin však nechtěl rozsypat drahokamy, kterými byl celý obložen, a proto mu hned nevyhověl. A kromě toho už před vstupem do podzemí přestal o čarodějovi věřit, že je opravdu jeho strýčkem, a začal se ho bát. Měl strach, že až mu lampu podá, nebude už ten podivný muž o něho stát a třeba ho zavře zase zpátky do podzemí. Aladinova neochota čaroděje velice rozzlobila. Zamumlal nějakou záhadnou zaklínací formuli a v tu chvíli před Aladinem, který se ani nestačil z překvapení vzpamatovat, se skála s ohromujícím rachotem uzavřela a on zůstal uvězněn uvnitř.
Marně prosil plačící Aladin zlého kouzelníka, aby mu východ ze skály otevřel. Kouzelník ho už neslyšel. Vrátil se bleskurychle zpátky tam, kde jeho nekalé řemeslo nejlépe vzkvétalo; odletěl do nitra temné Afriky.
Aladin bloudil podzemím celé tři dny. Všechny drahokamy už poztrácel. Zbyla mu jen stará lampa, pro kterou ho tu čaroděj zavřel. Třetí den se Aladin čirou náhodou dotkl kouzelného prstenu. Nečekaně se před ním objevil velký duch, sloužící každému, kdo se tohoto prstenu zmocní a umí s ním zacházet. Velký duch se obřadně uklonil a zeptal se Aladina, co si žádá. Vylekaný chlapec rychle vyslovil své jediné přání – být co nejdříve odtud zase venku. A tu se skála otevřela a Aladin se octnul na louce pod kopcem. Ani nestačil poděkovat, duch zmizel a vchod do podzemí se sám uzavřel. Jako by to snad všechno ani nebyla pravda.
Aladin se dlouho nerozmýšlel a vydal se nejkratší cestou domů, k mamince.
Když se matka dozvěděla, že odporný africký čaroděj oklamal ji i jejího syna, velice se rozhněvala. Byla však ráda, že se její Aladin vrátil a že je živ a zdráv. V jejich malém domku vládla bída stejně jako dřív. Jednoho dne, kdy už nebylo doma ani kousek jídla, rozhodl se Aladin, že prodá to jediné, co mu z podzemních pokladů zbylo – starou rezavou lampu. Snesl ji z půdy a poprosil matku, aby ji vyčistila a došla s ní na trh. Snad za ni někdo dá alespoň pár mincí.
Matka vzala hadřík a začala lampu čistit, vždyť tak špinavou a rezavou by ji ani zadarmo nikdo nechtěl. Přejela po ní hadříkem, najednou něco zašustilo, zasyčelo a kde se vzal, tu se vzal – stál před ní velký duch a ptal se, co si přeje. „I podívejme se,“ pomyslel si Aladin, „i lampa má ducha, který splní každé přání! Nu dobrá, uvidíme, co tenhle duch umí!“ A hned mu přikázal, aby jim donesl jídlo a nápoje.
Duch zmizel, ale za chviličku se objevil znovu a přinesl žádané. Takové množství těch nejvybranějších jídel a nápojů ani Aladin, ani jeho matka jaktěživi neviděli.
Od těch dob si Aladin s maminkou nežili nejhůře. Překupníkovi prodali stříbrné talíře, které jim zbyly po skvělé hostině, a za utržené peníze kupovali maso, chléb a ovoce. Po čase, když peníze došly, požádal Aladin znovu o pomoc velkého ducha a zase bylo dobře.
V té době vydal mocný sultán zvláštní nařízení, kterým přikazoval, aby v hodinu, kdy jeho dcera prodlévá na zahradě v lázni, se nikdo neopovážil vyjít z domu ven. Nikdo si nedovolil neuposlechnout. Jediný Aladin přestoupil příkaz velkého sultána a šel se tajně na urozenou princeznu podívat. Hlava se mu při pohledu na ni zatočila, tak byla ta dívka krásná!
Od té chvíle byl Aladin smutný a nedovedl myslet na nic jiného, než na líbeznou princezninu tvář. Svěřil se se svým trápením matce a prosil, aby došla do sultánova paláce a vyřídila vládci země, že on – Aladin, si chce vzít jeho krásnou dceru za manželku. Matka se jeho rouhání polekala. Jak by mohl dát sultán svoji jedinou dceru takovému chuďasovi, jako je její syn? Trvalo dlouho, než se nechala k cestě přemluvit. V uzlíku nesla s sebou nádherné drahokamy, které jim daroval veliký duch – sluha kouzelné lampy, aby pomohl obměkčit sultánovo srdce.
Pěkná hromádka zářivých drahokamů sice sultána ohromila a rád je darem přijal, ale ještě více jej ohromila Aladinova troufalá žádost. Příliš se mu to nezamlouvalo, a tak si zavolal velkovezíra, aby mu poradil. Dlouho přemýšleli, ten radil to a ten zas ono a matka trpělivě čekala. Co by pro syna neudělala! Nakonec sultánův rádce navrhl, aby Aladin počkal na jejich rozhodnutí plné tři měsíce. Sultán souhlasil. Velkovezírovým tajným přáním totiž bylo, aby princezna se stala manželkou jeho syna, a chtěl za vyhražené tři měsíce sám nashromáždit ještě větší množství drahých kamenů, které by u sultána rozhodly v jeho prospěch.
Tři měsíce ještě neuplynuly a v paláci se už konaly přípravy k svatbě velkovezírova syna s krásnou princeznou. Sultán ji prodal za drahokamy, jejichž váha a krása předčila drahokamy, které mu daroval Aladin. Ten se o svatebních přípravách brzy dozví a svatbu velkovezírova syna a sultánovy dcery překazí. V době svatebních oslav,trvajících několik dní, odnášel na Aladinovo přání vždy v noci veliký duch z paláce spící princeznu a s ní i velkovezírova syna, kterého zamykal v pivnici. Ráno byli oba zase na svém místě. O těchto tajemných únosech se však již druhou noc dozvěděl i sultán. Považoval je za nadpřirozený úkaz, za nesouhlas bohů se svatbou svojí dcery, a proto dal rozkaz, aby se svatební hosté okamžitě rozešli a svatba byla zrušena.
Za tři měsíce vypravil Aladin svou matku znovu k sultánovi, aby mu připomněla jeho slib. Sultán se zase radil s velkovezírem a pak řekl, že Aladinovi svou dceru za manželku dá, ale jenom pod tou podmínkou, když od něho dostane darem tolik zlata a drahých kamenů, kolik jich toto jeho rozhodnutí vyváží. Dary mu musí přinést čtyřicet bílých a čtyřicet černých otroků. Tak zněla podmínka, o které byli sultán i velkovezír přesvědčeni, že ji Aladin nikdy nebude moci splnit. Ale Aladin za pomoci velikého ducha kouzelné lampy sultánovu podmínku k údivu splnil.
A tak navzdory sultánovým nástrahám se stala princezna Aladinovou ženou. Duch kouzelné lampy vyčaroval pro mladý manželský pár naproti sultánovu paláci palác ještě nádhernější a větší, než měl sám panovník. Velkovezír stále sultánovi našeptával, že Aladin je jistě čarodějník, protože nikdo jiný by za noc nemohl postavit takový ohromný palác. Sultán ale na jeho řeči nic nedal, byl rád, že se jeho dcera šťastně provdala a že je spokojena.
Uplynulo několik let. Africký čaroděj se mezitím pomocí svých ďábelských nástrojů dozvěděl, že je Aladin i s kouzelnou lampou na svobodě, že se stal boháčem a manželem sultánovy dcery. A to mu ten kluk bude muset draze zaplatit!
Čaroděj proto vyčkal příhodné chvíle, kdy byl Aladin na lovu ve vzdálených lesích, a v přestrojení za podomního obchodníka přiletěl k paláci. Teď přišla jeho chvíle; kouzelná lampa bude zase jeho! Zastavil se před bránou a vyvolával, že vyměňuje staré lampy za nové. Jeho křik zaslechla i Aladinova manželka a pomyslela si, že ten člověk snad nemůže mít zdravý rozum. Ale když dává nové za staré, proč by nevyměnila? Poohlédla se po paláci a našla starou lampu, o níž neměla ani tušení, jakou kouzelnou moc v sobě skrývá. Zavolala čaroděje a ten jí s úsměvem podal za tu starou ošklivou lampu docela novou a tak nablýskanou, že zrovna zářila.
Sotva zmizela princezna zpátky v paláci, odhodil čaroděj košík s novými lampami a utíkal rychle za město. Tam rychle přejel prsty kouzelnou lampu, a když se zjevil její služebník, veliký duch, přikázal mu, aby odnesl Aladinův palác ihned do Afriky.
Druhý den ráno, když se chtěl sultán pokochat pohledem na pohádkový palác své dcery, úžasem zkameněl. Palác zmizel, nebylo po něm ani památky!
Velkovezír jako kdyby na tento okamžik čekal, začal hned sultána popichovat: „Palác byl dílem čarodějovým. Jak rychle byl postaven, tak také rychle zmizel. A s ním zmizela i tvoje dcera, sultáne!“
Když se Aladin vrátil z lovu, dal si ho rozhněvaný sultán zavolat a oznámil mu, že má jeho ďábelských kousků právě dost a že ho za ně nečeká nic jiného, než veřejná poprava. Před vykonáním krutého rozsudku zachránil Aladina lid, u kterého byl velmi oblíben. Před palácem se shromáždily davy a tak bouřlivě žádaly o milost pro Aladina, že byl sultán nucen svoje rozhodnutí změnit. Prohlásil, že mu daruje život, ale jen pod tou podmínkou, když do čtyřiceti dnů přivede princeznu nazpět.
Aladin byl žalem nad ztrátou milované manželky zdrcen a pomýšlel na to, že se zabije. V zoufalství klekl na kolena k poslední modlitbě před smrtí. Sepjal ruce a nevědomky se přitom dotkl čarovného prstenu, který mu před vstupem do podzemí daroval čaroděj a na nějž už dávno zapomněl. V okamžení před ním stál služebník prstenu, veliký duch, a to už Aladin věděl, že je zachráněn. Hned mu přikázal, aby ho odnesl k jeho paláci a duch, poslušen rozkazu svého pána, ve chvíli splnil, co mu bylo uloženo.
Do rána přespal Aladin pod stromem nedaleko paláce. Když jej sluníčko probudilo, hbitě vyskočil a opatrně se k paláci přiblížil. Dychtivě se díval do oken, zda se v některém z nich neobjeví tvář jeho ženy. Nebyla tam, ale náhodou jej spatřila jedna z princezniných otrokyň a ta to své paní pověděla. Princezna seběhla dolů a tajným vchodem přivedla Aladina do zámku. Oba se radovali z opětného setkání a začali hned kout plány, jak se zmocnit kouzelné lampy a tím připravit čaroděje o možnost, aby se jim pomstil. Bylo to opravdu těžké něco vymyslet, protože kouzelník nosil lampu neustále při sobě. Princezna ho však při jídle opila omamným vínem, čaroděj usnul a pak už šlo všechno docela hladce.
S lampou přešel do Aladinových služeb i její duch, který splnil přání svého pána a odnesl palác zase zpátky do Číny.
Sultán nechtěl věřit vlastním očím, když spatřil Aladinův palác na původním místě. Utíkal za dcerou, div si nohy nepolámal, a když se přesvědčil, že se jí nic nestalo, nebrala jeho radost konce.
Čaroděj se zatím pomalu probíral z těžkého spánku. Překvapen zjistil, co se stalo: lampa, palác i princezna – všechno bylo pryč! Popadl ho vztek, chtěl se Aladinovi okamžitě pomstít, ale najednou si uvědomil, že bez kouzelné lampy už nic nedokáže. Rozlobil se tak, až praskl!
Sám se tak potrestal za zlo, které na světě napáchal.
Konec.
