A kolik lidí o tom ví, že chlapec nebo děvče neumí plavat, taková ostuda. A protože lidi, kteří poslouchají rádio nebo mají doma televizor, je mnoho, je to ostuda opravdu veliká. To je jasné tak jako ta nejjasnější, nejzdravější voda. Tohle všechno Péťovi rodiče věděli, a proto se snažili, aby se jejich chlapec do podobné ostudy nikdy nedostal. Ale mluvte s takovým klukem, který si myslí, že má svůj rozum! Pravda, rozum má, ten mu nikdo nebere, ale ten rozum je ještě maličký, nic nezkusil, nic nezažil právě tak, jako chlapec, kterému patří.
Chlapci jeho rozum říká: To je úžasný svět! Kolem Země krouží umělé družice, kosmonauti se chystají na cestu k Měsíci, ve vzduchu létají Tůčka, na vodě plavou obrovské parníky i rychlé závodní lodě, motorové čluny a dokonce atomový ledoborec! A děti, těm se teprve vede! Mají elektrické vlaky, autíčka na baterii, spací panny, které nejenže volají Máma, ale dokonce chodí. Mají též překrásné gumové hračky, v nichž přeplaveš bez námahy celý bazén, pohodlná lehátka měkce se kolébající na vlnách. Co s plaváním v takovém dokonalém moderním světě! Sluníčko svítí, děti se radují, jak je krásně na světě, jak je pěkně u vody, protože k vodě chodí v létě rády všechny děti právě tak jako jejich tatínkové a maminky. U vody člověk celý pookřeje. Sluníčko, vzduch a voda jsou naši nejlepší přátelé. Kdo je pozná, nikdy se od nich neodloučí. Proskočíš se na čerstvém vzduchu, sluníčko hladí celé tělo. Ááááááááách - to je krásné - pochvalují si plíce, srdce si radostně poskočí, rozproudí se krev.
A kdybychom byli malí, ještě menší než jsme, dokonce menší než je nejmenší brouček, mohli bychom se třeba skamarádit s krvinkami. Třeba právě v těle, které se opaluje u vody. Krvinky, malé, maličké pilné panenky, utíkají honem, honem, musíme prokrvit každý sval! Svaly musí sílit, musí být pružné, aby děti mohly běhat a skákat a dělat kotrmelce.
Ale co tady chce únava? Drží se svalů jako klíště, a ne a ne se pustit. „Krvinky, krvinky, zbavte nás únavy,“ prosí svaly. Má-li být únava ze svalů zahnána, musí přijít celé řady krvinek vyzbrojených kyslíkovými bombičkami. Ty se pak snaží pomocí kyslíku vytlačit únavu z těla ven. Avšak únava, ta se hned tak nedá! Krvinky samy na ni nestačí. Musí jim pomoci srdce, srdci zase plíce, jinak krvinky kyslík, který potřebují, nedostanou. To už je tak v těle zařízeno, že jeden pomáhá druhému. Plíce se snaží dýchat pěkně zhluboka. Avšak nějak jim to nejde, neumějí to, nejsou zvyklé poctivé práci. Co dělat? Tady může poradit jedině mozek. Mozek! Jak ten je vysoko! Kdo mu vyřídí jejich prosbu, kdo mu předá zprávu!
„Pošleme telegram,“ rozhodují se plíce. Nu ano, telegram! Vy nevíte, že i tělo má svou poštu? Ruka, noha, oko, žaludek i plíce mohou poslat telegram se zprávou do mozku a stejně tak mozek může zatelefonovat ruce, aby obrátila list v knížce, nakreslila květinu nebo zatloukla hřebík do dřeva. A poštu v těle mají na starosti nervy. A tak plíce pošlou telegram: „JSME SLABE STOP HON NAS CASTO DO VODY STOP POTREBUJEME CVICIT STOP POTREBUJEME PLAVAT STOP“ A plavání, to je nejlepší cvičení pro celé tělo. Tělo se protáhne, svaly se napínají, smršťují, uvolňují, při každém tempu se hrudník roztáhne.
Plíce si pochvalují, jak pěkně se jim dýchá: „Áááá, ááá - ááá, to jsme rády, že můžeme krvinkám poslat kyslík.“ A krvinky ho nesou ke svalu, kde se uhnízdila únava.
Otevřou bombičku a: Sssssssss! Kyslík proudí ke svalům. Pochodem vchod! Raz, dva, dva, ťuká srdce, kyslík se opře do únavy. Panečku, ta utíká! Na její místo se stěhuje pohoda. A s pohodou si tuze dobře rozumí zdraví. Vidíte, co dokáže plavání? A potom, děti, které umějí plavat, nemusí se bát žádných hastrmanů a podobné havěti, protože ty si vymysleli na svoji výmluvu ti, kteří se plavat nenaučili nebo naučit nechtějí. Tohle všechno Péťa věděl. Měl svůj rozum, který mu nic takového neříkal. A co mu vyprávěl, co už víme. Že při vyprávění čas rychle utíká, to víme také.
A tak Péťovi uplynul čas - nu, jak ta voda. Bylo léto. Na ruzyňském letišti startoval Iljušin a odnášel Péťu s rodiči k moři. Co se Péťa na ně natěšil! To bylo příprav, to bylo chystání, než bylo konečně všechno pohromadě. Plavky, koupací čepice a pláště, klobouky proti slunci, a to hlavní - nafukovací hračky na vodu. Nic Péťa nezapomněl, snad jenom jediné: naučit se plavat. Avšak to už je přece taková maličkost, která nestojí za řeč. Hlavně, že má sebou všechno, co do vody a na vodu patří.
Malé děti do šesti let moře chrání. POZOR - POZOR! Telegrafická zpráva přeskakuje s vlny na vlnu. „U moře je chlapec, který neumí plavat. „Pozor, pozor! Vyhlášení pohotovosti,“ signalizuje nejčipernější vlnka. „Dejte dál, dejte dál!“ A vlnky, které přibíhají k břehu, horempádem se vracejí s tou zprávou zpátky.
Od volného moře se blíží vysoká vlna. Hop! Už bere Péťu do dlaně jako obr broučka, a hop! Posadí ho na břeh.
Péťa si hraje s plachetní lodičkou. Lodička plachtí pěkně podle břehu. Najednou však, kde se vzala, tu se vzala, neposedná vlnka do ní strčí. „Pojď si hrát. Že mě nechytíš!“ A už utíká. Lodička ji honí.
„Počkej, počkej, kam to plaveš?“ volá Péťa. Avšak lodička neslyší. Honem za ní! Péťa nasedá na gumového delfína. Delfíny má moře rádo. Hraje si s nimi, lechtá je, až vyskakují. Zašimrá tedy na bříšku - na to každý delfín vždycky nadskočil, až to plesklo! Delfín nic. Nejkurážnější vlna se do něho opře: „Proč neodpovídáš? Nejsi ty nějaký náfuka?“ Ryby i rybičky jsou zvědavé jako děti. Připlouvají k té věci, s kterou si vlny pohrávají. To je divné, co to je? „To je divné, co to je? „To je přece delfín!“ „Ale, paní makrelo, to přece není delfín!“ „Je to delfín!“ „Není to delfín!“ „Je to delfín!“
„Co to tam ty holky zase vyvádějí?!“ hučí moře a posílá létající rybu na průzkum. Frrrrr! Už letí nad Péťovou hlavou. No tohle! - Plesk! Udělalo to, jak ryba padla leknutím na hladinu.
Co se děje? Moře zvedá vlny, aby se podívalo. „Nezvedej! Na moři je nafukovací hračka a na ní malý chlapec. Jo to ten, který neumí plavat,“ volá létající ryby. Moře vydává rozkaz: „Vlny zachovejte klid a všechny ryby dobré vůle dotlačí kluka ke břehu! Ještě, aby se mi tu utopil! Co by mi Země řekla, že topím malé děti! Ale najednou, jednou, až mi dojde trpělivost s těmi lenochy, kteří se nechtějí učit plavat, pak... Ryby se otřásly, jak je přejela studená vlna. Nechtěly ani domyslet. „Tak děvčata, jedem!“ a už tlačí ke břehu.
Na břehu číhá starý krab. Lup! A už proštípl delfínovi břicho. „Já ti dám, podporovat ztřeštěné nápady nerozumných kluků! Jak je má moře všechny uhlídat?! Nenaučí se plavat a jen a jen se šplouchají na takové darmobyly, jako jsi ty.“ Péťa stojí jako hromádka neštěstí. Moři je chlapce líto, ale pořádek je pořádek. Kdo chce chodit do vody, musí umět plavat. Na to je zákon. A krab má pravdu! Je potřeba vypořádat se s těmi lákadly, které nám odvádějí děti do nebezpečí! Na celém pobřeží je pohotovost. Nikdo nic neví, nikdo nic netuší, až tu najednou...
Péťovo plovoucí kolo propíchl mořský ježek. Krásná, pyšná bílá labuť se nafukovala na slunci před ostatními obyčejnými hračkami, až jednoho horkého odpoledne - pukla. Vítr zakoulel míč a netrvalo dlouho, neměl Péťa ani jedinou gumovou hračku. Jedna po druhé ho opouštěla. Sám bez nich se do vody bál. Chodil po okraji, moře se mu lichotilo k nohám, jako by říkalo: „Pojď, pojď, osvěž se, zaplav si a moje vlny tě pohoupají ve své náruči.“ jakmile se však chtěl smočit a zašel jen kousek dál, už ho některá vlna plácla: „Ale honem na břeh! Co děláš ve vodě, když neumíš plavat? Někdy se stalo, že dostal od vln pořádný výprask. Seděl pak na břehu ve vlhkém teplém písku, mračil se jako bouřkový mrak.
„Nauč se plavat, pojď, zkusíme to,“ říkala maminka, ale Péťa že ne, že to nepotřebuje, že se plavat učit nebude, že má letos smůlu, a že se tedy nedá nic dělat. Stačí, když se bude brouzdat v nízké vodě a stavět přehrady, tunely a písková města.
Za 14 dní došla moři trpělivost. Zamračilo se, začalo se pěnit a kypět. „Takový velký chlapec a hraje si na písku jako miminko, místo aby se proháněl v mých vlnách. Nu počkej, já ti ukážu!“ Opřelo se do bábovek a hradů a honem pospíchá pryč. Péťa kouká - břeh jako stůl. Rackové se smějí. Péťa sedí na břehu a pláče: „Ani hrát si nemohu... Do vody nemohu... Moře mne nemá rádo...
Mladý plavčík jde kolem. Mhouří bleděmodré oči, jak vyhlíží stálé počasí. Náhle se zastaví a poslouchá. Slyší tenký, uvzlykaný hlásek: „Moře mne nemá rádo...“ Podívá se a uvidí kluka, zdravého, silného jak mladý doubek. Takové chlapce ale moře rádo má! - Tady nebude něco v pořádku. „Poslyš“, zastavuje se, že ty neumíš plavat?“ „Prosím ne.“ „No jo, to bude tím. Žádná voda nemá ráda toho, kdo neplave!“ „Když já mám zkažené prázdniny!“ nabírá Péťa znovu k pláči. „Ano? A nezkazil sis je sám? Pročpak ses nenaučil plavat?“ „Já nevím...“ „Že nevíš? Ale já vím! Takových kluků jsem už poznal! - Chceš, já tě plavat naučím a bude po trápení.“ „Když já se stydím...“ „To znám. Mnoho řečí, mnoho rozumu, mnoho falešného hrdinství - a ve skutečnosti jsi strašpytel. Ale nestyď se a pojď - jsem-li s tebou já, můžeš se spolehnout. Moře je můj nejlepší kamarád, nic ti nebude vyčítat. Naopak, bude rádo. A ti chechtaví rackové? Však to těm posměváčkům ukážeš!“
Péťa se učí plavat. Kde? Nu v moři! A moře? Moře spokojeně vrní jako kočka, kterou hladí. Zase jeden chlapec, o něhož se nebude muset bát, že se utopí.
Zase jeden chlapec, který bude zdravý a silný, otužilý, pěkně urostlý, takový, jaké má moře nejraději. Možná, že získá dokonce v plavání první cenu a velký pohár!
Možná, že se z něho stane kapitán zaoceánské lodi, možná, že bude velitelem atomového ledoborce... Už teď se z toho moře těší, už nyní chlapci tleská. Vlna na vlnu naráží a nad vlnami se přidávají rackové potleskem bělostných křídel... Péťa plave a vlny ho nesou, už ho nevyhazují na břeh. Péťa doopravdy plave.
„Jedeme domů,“ povídá jednou maminka. „Už? Vždyť jsem vody ani neužil...“ „Tvoje chyba,“ říká plavčík s bleděmodrýma očima a podává mu na památku velkou lasturu. „Tak proč jsi mne učil plavat?“ vzlykne Péťa. „Proč? Nu pro příště, pro každé prázdniny, pro celý život.“
„Na shledanou,“ volá Péťa. „Na shledanou,“ hučí moře a staré moudré vlny se zvedají, stahují s hlavy bíle loktuše a mávají jimi za odjíždějícím chlapcem. Zdá se, že něco volají... „Ach ano, vyřídím, spolehni se, milé moře, vyřídím to všem dětem!“ Uhodnete, děti, jaký to byl vzkaz, který vám poslalo moře? Já vám pomohu: „Abyste se naučily... nu, čemu se máte naučit?“
y
