„To jsou věci velmi užitečné,“ liboval si král. „Co za ně chcete?“ „Dej mi za ženu jednu z princezen,“ řekl první cizinec. Princeznu za ženu si přál i druhý cizinec. Král pohlédl na své dcery a když viděl, že dvěma starším se mládenci libí, souhlasil.
Také třetí cizinec nabídl králi ebenového koně za nejmladší princeznu. „Jen ne tak rychle,“ pravil král, když uviděl úlek v princezniných očích. „Ještě jsme koně nevyzkoušeli.“ „Já ho vyzkouším,“ nabídl se princ a vyšvihl se na koně. Trhl uzdou, bodl koně ostruhami do slabin, ale kůň stál jako přibitý. Král se na cizince osopil, cože si z nich dělá blázny. Ale cizinec se nedal. Přistoupil ke koni a poradil, aby stiskl knoflík ze slonové kosti, který měl kůň na pravé straně šíje.
Princ poslechl a kůň ho vynesl do výše takovou rychlostí, že byl rázem až v oblacích. Princovi se zatočila hlava a musel rukama obejmout koňovu šíji, aby nespadl. Litoval, že na koně vůbec sedl a už se v duchu loučil se životem. Pak si všiml. Že kůň má knoflík také na levé straně krku. Stiskl jej, kůň se v letu zpomalil a začal se snášet k zemi. Princ měl ohromnou radost, že umí koně ovládat, ale cítil se po tom bláznivém letu tak unaven, že se nechal spouštět níž a níž až pod sebou viděl neznámou krajinu s krásným městem z bílých paláců a cypřišových hájů.
Když se snesl ještě níž, zamířil nad zámek ze zlatých cihel, stojící opodál města. Snesl se na střechu toho zámku a slezl z koně. Všude bylo ticho a takový rajský klid, že se princ rozhodl tady přenocovat, a teprve ráno se vydat na cestu zpět. Sedl si, a opřen zády o nohu ebenového koně, se díval, jak noc se pomalu snáší do zahrad.
Náhle spatřil světlo, pak druhé, třetí a další a další. Po chvíli rozeznal princ zástup dívek s pochodněmi, obklopovaly dívku tak spanilou, až mu zatrnulo u srdce. Dívky vešly do zámku a ten se celý rozzářil a rozezněl líbeznou hudbou. Princ jako omámený rozvinul turban, uvázal jej na zlatý výstupek a spustil se po něm dolů k oknu, odkud se linula největší záře. Oknem vstoupil do komnaty dívek. Ty se s křikem rozprchly.
Jen ta nejspanilejší zůstala, jakoby ji přimrazil. Oba k sobě vzplanuli takovou láskou, že si rázem padli do náručí, jakoby jen na sebe do tohoto okamžiku čekali.
Vtom vtrhl do komnaty dívčin otec, král té země. Vrhl se na mladíka s taseným mečem, ten však nemeškal a postavil se králi se svým mečem do střetu. Král zaváhal a pak, vida mladého mrštného muže, od souboje raději ustoupil. Jinoch se králi uklonil a pravil: „Jsem královský princ z daleké země a prosím tě, abys mi dal svou dceru za ženu. Nedáš-li mi ji, vezmu si sám.“ Krále překvapila ta odvážná reč. „Jen to zkus,“ řekl. „Město je plné vojska.“ „Ubráním se všemu tvému vojsku,“ holebal se princ. „Dobrá,“ pravil král. „Vezmu tě za slovo. Dám ti princeznu za ženu, když se postavíš proti čtyřiceti tisícům vojáků.“ Princ se styděl před princeznou ustoupit a tak souhlasil.
Sotva druhý den vyšlo slunce, stálo v poli za městem čtyřicet tisíc vojáků připravených k boji. Král i strachem bledá princezna s doprovodem čekali na příchod prince. Velice se všichni podivili, když uviděli prince, jak k nim pěšky přichází. Král nabídl mladíkovi nejlepšího koně ze svých stájí, ale princ poděkoval, že si nesedne na jiného koně než na svého. „A kde ho máš?“ zeptal se král. „Na střeše princeznina zámku.“ odpověděl princ. Král měl za to, že si z něho dělá princ blázny: cožpak se kůň může dostat na střechu?
Princ však stál na svém a tak nezbylo králi než pro koně na střechu poslat. Za chvíli se dva silní sluhové vrátili a nesli tak nádherného koně, že se všem údivem zatajil dech. Ale to nebylo všechno. Hned na to všichni vydechli překvapením, když viděli, že kůň je ze dřeva.
„Na tom koni mé vojsko neporazíš,“ řekl král. Princ se beze slova vyšvihl na koně, stiskl knoflík na jeho šíji a než se král a jeho průvod i tisíce vojáků vzpamatovali, kůň s princem už byl tak vysoko, že se zdál menší než vlaštovka.
Princovi se nechtělo od krásné princezny, ale rozhodl se, že nejdříve navštíví otce, který jistě starostí nespí a dává ho hledat po celé zemi. Brzo se snesl na střechu rodného paláce. Slezl s koně a rovnou běžel k otci. To bylo radosti! Když princ všechno otci vypověděl, zeptal se, co se stalo s pravým majitelem ebenového koně. „Ten darebák je ve vězení,“ řekl král. „Za to, že ses jeho vinou ztratil.“ „Poruč, ať ho ihned propustí,“ zvolal princ. „Za takový skvělý dar si zaslouží ty největší pocty.“
Propuštěný cizinec děkoval za prokázané pocty, ale v duchu spokojen nebyl. Stál o princeznu, kterou mu nedali tak, jako dvěma krásným cizincům. Nedal však na sobě nic znát a čekal na příležitost, aby se pomstil za utrpěnou křivdu.
Dny utíkali a prince začal trápit stesk po princezně. Nic nedal na otcovy prosby, aby se nevydával opět v nebezpečí, a jednoho dne vsedl na ebenového koně, aby se za ní vydal. Našel ji celou ztrápenou steskem po něm. Sotva ho princezna uviděla, vyskočila z lůžka a vrhla se mu do náruče.
„Chceš se mnou do mého království?“ zeptal se jí princ. Přikývla a princ, než se poděšené služebnice vzpamatovaly, vzal princeznu do náruče a vynesl ji na střechu paláce, kde zanechal ebenového koně. Za chvíli se snášeli, opojeni šťastným shledáním a rozjařeni kouzelným letem. Hluboko pod nimi si zoufal král nad ztracenou dcerou, o níž si myslel, že už ji vícekrát nespatří.
Když doletěli do princova domova, snesli se do jedné z královských zahrad. Tam princ ukryl princeznu do růžové besídky a nedaleko nechal stát ebenového koně. Šel se uvítat s otcem a připravit důstojné přivítání pro svou budoucí ženu.
Škaredý cizinec skrýval ve svém srdci větší a větší hněv a když viděl ty slavné přípravy, vztekem se div nezalknul. Aby se na ně nemusel dívat, potuloval se zahradami a tu najednou spatřil u besídky svého koně a v besídce překrásnou dívku. Hned uhádl, že je to princova nevěsta.
Vešel k princezně a hluboko se jí uklonil. „Posílá mě můj pán, abych tě ukryl na jiném místě. Zde ti hrozí nebezpečí.“ Princezna se zhrozila jeho šeredného obličeje. Cizinec však hned pospíšil s vysvětlením: „Princ je žárlivý, a proto k té službě vybral mne, nejošklivějšího ze svých přátel, aby ses do mne nezamilovala.“
Princeznu to upokojilo a potěšilo, že má o ni princ obavy, a klidně se nechala vysadit na koně. Muž si sedl za ni, stiskl knoflík a kůň se vznesl do povětří tak rychle, že rázem byla země v nedohlednu. Po chvíli se princezna znepokojeně zeptala, proč letí tak dlouho. A tu ten ošklivý muž neovládl svou pýchu a představil se princezně jako mocný kouzelník, který zhotovil koně, na kterém letí. Princeznu že unesl proto, aby se princi pomstil. Napovídal toho ještě dost a dost, ale princezna ho neslyšela. Hrůzou omdlela.
Navečer čaroděj zamířil s koněm k zemi a snesli se na louku, kterou protékala říčka, aby si odpočnuli. Princezna, která se již probrala z mdloby, se žalostně rozplakala.Vtom se náhodou vracel z lovu pořádaného nedaleko odtud král té země a když uviděl plačící princeznu, dal zastavit a vyptával se, co jsou zač. „Odpusť nám, králi, že jsme se já a moje sestra usadili na tvé louce. Jsme unaveni dlouhou cestou,“ řekl ošklivý muž. „Lže!“ vykřikla princezna. „Nejsem jeho sestra. Unesl mne násilím. Zachraň mě, pane. Budu ti do smrti vděčná.“
Král dal ihned ošklivého muže spoutat a princeznu pozval na zámek, kde jí přidělil nejkrásnější a nejpohodlnější komnaty. Jejího únosce dal uvrhnout do vězení. Také ebenového koně nechal odnést do královského paláce. Moc se mu líbila umná práce, ale jeho kouzlo neznal. Princezna ani ošklivý muž mu o tajemství koně nic neřekli. Zdálo se, že princezně se povede nyní lépe. Ale brzy jí bylo jasné, že upadla z jednoho zajetí do druhého. Král se totiž zamiloval tak bláznivě, že ji na krok z paláce nepustil, ba ji nechal stále hlídat a brzo jí oznámil, že se s ní ožení.
Zatím princeznin pravý ženich, který našel růžovou besídku prázdnou a také ebenového koně nenašel, pochopil, že se mu cizinec pomstil za to, jak s ním otec naložil. Zprvu nevěděl zoufalstvím, co má dělat, ale pak si uvědomil, že takto princeznu zpátky nepřivede. Začal ji hledat. Chodil v přestrojení od města k městu, ze země do země a všude se vyptával na starého ošklivého muže, na krásnou pannu a na zvláštního koně z ebenového dřeva. Nikdo mu však o nich nemohl nic říci.
Až se jednou na něj konečně usmálo štěstí. Na tržišti jednoho města si kupci vyprávěli o krásné dívce, kterou sousední král vysvobodil z rukou zlého kouzelníka, a jak se do ní zamiloval. Také si vyprávěli o nádherném dřevěném koni, jehož znalci ohodnotili jako div divoucí. Princovi poskočilo srdce radostí a vydal se rovnou do královského paláce, kde se dal ohlásit jako lékař z daleké země, který každou nemoc umí vyléčit. Král prince povolal ihned k sobě a odvedl ho do princezniných komnat. Princ krále požádal, aby ho nyní nerušil a vešel za princeznou.
Když ho princezna spatřila, okamžitě ho, i přes jeho přestrojení, poznala. Vyskočila z postele a vrhla se mu to náruče. Princ jí poradil co má dělat, aby ji mohl vysvobodit, a vrátil se ke králi. „Dívce už je lépe,“ řekl. „Ale aby se docela uzdravila, musím provést ještě jedno zaklínání. Dej přivést dřevěného koně a princeznu na louku kdes ji poprvé spatřil.“ Král rozradostněn, že mu neznámý lékař nevěstu uzdraví, udělal všechno, co si princ přál.
Když všichni byli na místě, posadil princ princeznu na ebenového koně, sedl si za ni a stiskl knoflík na pravé straně koňovy šíje. Co se v tu chvíli stalo, nikdo nečekal. Koho by napadlo, že se ten dřevěný kůň vznese do vzduchu! Než se poděšený král vzpamatoval, kůň už byl tak vysoko, že se zdál malý jako muška. Oba mladí lidé se již nestarali o to, co se s ubohým zamilovaným králem děje. Radovali se, že jsou zase spolu. Brzy je ebenový kůň donesl šťastně domů.
A hned se slavila svatba, na níž pozvali i princeznina otce, který již princi dávno odpustil. Hlavně když na vlastní oči viděl jak se mají rádi a jak je princezna šťastná. Po svatbě se princ začal shánět po ebenovém koni, na kterém se chtěli s princeznou zase projet. Ale marně. Princův otec dal pro jistotu ebenového koně rozbít. Bál se, aby zase nezpůsobil nějaké neštěstí.
Konec.
y
