y
Katka jde do školy
Malá střapatá Katka s copem na hlavě chodívala každé ráno společně s maminkou. Maminka šla do práce, Katka do školky. Od té doby, co do školky chodila, svět se jí zdál překrásný. Měla tu své kamarády, s kterými si s chutí zahrála, zatancovala, zazpívala a ledačemu se naučila.
Hračky, které měla ve školce, to byl pro ni svět radosti. Mohla je brát do rukou a pohrát si s nimi. Měla tu velikého Míšu a zajíčka s převislým uchem, ale nejraději si hrála s panenkami, které ukládala do postýlky, převlékala, aby byly čisté, když s nimi šla k lékaři.
I hodně pohádkových knížek tu měla. Den co den je prohlížela, všechny byly krásné, vzrušující. A kolik barevných obrázků v nich bylo! Tady stojí domeček, kouří se z komína, tu zase zvířátka, ano, i pes je tu, který neštěká, jako ten, co má Katka doma. A kolik kouzelných pohádek bylo v nich!
Také barvičky a pastelky tu byly. Pravda, s pastelkami měla Katka zpočátku starosti, často se jí lámaly, než jí paní učitelka napověděla, jak je má správně držet. Potom už s radostí nakreslila klikatou cestičku, dům a nad ním sluníčko.
Katka má velmi ráda květiny, zejména žluté pampelišky. Jsou prý jako sluníčko, a když je trhala, vždy s radostí volala: „Pampelišky moje!“ a z vycházky donesla kytičku pro paní učitelku. Katka chodila do školky ráda, opravdu ráda, neboť se tu naučila hodně nových věcí. Jednou, když se zavázanýma očima vybírala z čarovného pytlíčku hračky, uměla říct, že míč je kulatý a kostka hranatá. Věděla, že pět kostek je víc, jako tři kostky. Ale poslyšte, děti, Katka přece jen všecko neznala. Neuměla například postavit dva míče na sebe, ale s kostkami jí to šlo. Uhádněte proč?
Na vánoce dostala pod stromeček červenou aktovku. Opravdovou aktovku, jakou nosí děti do školy. To byl pro Katku nejkrásnější dárek. Podívejte, vzala si ji i do postýlky, tak byla šťastná.
Jednoho dne ji maminka vedla k zápisu. Foukal studený vítr, proháněl sněhové závěje, ale v Katčině srdíčku bylo tak teplo a mile, jako ještě nikdy. V útulné třídě na stole ležela velká zápisní kniha. Do ní zapsali i Katku. Když se jí paní učitelka zeptala, kde bydlí, znala zpaměti celé své jméno i ulici a číslo domu. Ještě přednesla i básničku.
„Tak teď už jsi, Katko, zapsaná, budeš školačka!“ řekla jí paní učitelka a vzala Katku za ruku a ukázala jí třídu. Míša tu sice v koutě neseděl, ani panenky tu na Katku nečekaly, ale viděla tam krásné barevné počítadlo, sešity, tabuli. Ba dokonce i skříň, ve které bylo mnoho učebních pomůcek, jí paní učitelka otevřela,. Katka ani nevěděla, na co se má dřív dívat. Všechno ji vzrušovalo, všechno se jí líbilo. Lavice byly jiné než mají ve školce. A paní učitelka jí dovolila sednout si do jedné z nich. Potom jí darovala bílého okatého sněhuláčka, kterého vyrobili školáci. Když se vrátila do školky, ukázala ho dětem.
Dny ve školce rychle utíkaly. Katka si ráda hrála na školu. Jen Pavlík, Katčin nejlepší kamarád, býval tehdy smutný a nechtěl se s nimi hrát, protože se školy bál.
Paní učitelka řekla velkým dětem, že brzy budou prázdniny a budou se muset s mateřskou školkou rozloučit. Na rozloučení si udělali velký dětský karneval.
Když přišlo prvního září, Katka se vzbudila první. Maminka ji nastrojila do svátečních šatů, dala jí na záda aktovku a vedla ji do školy. Pavlík, kterého vedl tatínek, byl smutný, nechtělo se mu chodit do školy.
Paní učitelka přivítala prvňáčky, posadila je do lavic a připnula každému na šaty červenou mašličku. Katka s Pavlem seděli v první lavici. Paní učitelka jim vyprávěla pohádku „Jak chodily myšky do školy.“ A děti poslouchaly a poslouchaly.
Byla jednou jedna myší škola. Třídy byly maličké, protože byly pro myšky. V nich byly maličké lavice, v kterých sedávali myšáci a myšičky, - to byli žáci a žačky. Učili se číst, psát, počítat, kreslit, zpívat a cvičit jako děti. Učil je pan učitel Myšák.
Jednou nakreslil na tabuli kocoura a řekl: „Kocour je náš největší nepřítel. Oči má jako plamen, pazoury jako jehly, fousy dlouhé, kožíšek hladký. Nesmíte mu věřit. Víte, co nám jednou udělal? Chytil naši malou myšku Všetečku. Proto dávejte na sebe pozor, když ho uvidíte, hned před ním utečte.“
A myšičky poslouchaly, ani nedýchaly. Potom je pan učitel učil, jak se jí mrkvička, chléb a klásky. Jedna se hlásila: „Já mám mrkvičku ráda,“ druhá zase, že má ráda zrnka ze pšeničky, třetí pomeranč a masíčko. A tak se chtěly všechny chválit, ale zazvonil zvonek a myšičky se musely sbalit. Stouply si do řady a pan učitel jim přikázal, aby běžely rovnou domů k mamince.
Doma povyprávěly všechno, co se ve škole naučily. Maminka jim uvařila kašičku a jak se najedly, trochu si pohrály a tahaly se o klásek.
Potom si lehly do postýlky a maminka jim zazpívala ukolébavku. Ráno zase běžely do školy.
Dětem se pohádka líbila. Potom jim paní učitelka rozdala knížky. Nebyly to takové obyčejné pohádkové, jaké měli ve školce, ale krásný nový, novoučký slabikář, početnice a živá abeceda. A k tomu všemu každý dostal bonbóny. Pavlíkovi poprvé zazářily radostí oči.
Děti si knihy prohlížely s velkým zájmem. Katka číst ještě neuměla, ale některá písmenka už poznala. Paní učitelka řekla dětem: „Ve škole se budeme učit číst, psát a počítat, a když se budete dobře učit, dostanete i dobré vysvědčení.“
Pavlík už nebyl smutný, vesele si vykračoval s Katkou do školy, dobře se učil a byl pyšný, že je školákem.
Dnes už je Katka velká školačka. Nezapomněla na své menší kamarády v mateřské školce a když je přišla navštívit, pověděla jim, co se všechno naučila a přednesla jim básničku. Nuže, děti, poslouchejte a naučme se ji i my: Cestičko bělavá, po krajích topoly, zase mě zavedeš každý den do školy.
