y
Kohoutek a klásek
Žil vám jednou jeden kohoutek a dvě myšky. Jedna myška se jmenovala Kruť a druhá Vrť. A ty bydlely v domečku, který si udělaly ze starého džbánu.
Když kohoutek kokrhal a hlásil, že už je ráno, že má každý vstát, umýt se, nasnídat a dát se do práce, myšky se jen dívaly z okénka a do práce se jim nechtělo.
Jedenkrát, když kohoutek zametal dvůr, našel krásný, velký, zlatožlutý klásek a radostně zvolal: „Myšky, Kruti a Vrti, podívejte se, co jsem našel!“
Myšky přiběhly ke kohoutkovi a řekly: „Podívejme se, klásek! Bylo by ho třeba vymlátit!“ „A kdo ho vymlátí?“ zeptal se kohoutek. „Já ne,“ řekla jedna myška. „A já také ne,“ dodala honem druhá. „Tak dobře,“ řekl kohoutek, „vymlátím ho sám.“
Kohoutek se dal do práce a vymlátil klásek.
A když byl hotov, zavolal myšky: „Podívejte se, myšky, už je plný pytlíček zrní!“ Ale myšky pištěly jedna přes druhou“ „Nyní je třeba zrní donést do mlýna!“ „A kdo je odnese?“ ptal se kohoutek. „Já ne!“ zvolala Vrť. „Já též ne!“ rychle dodala Kruť.
A tak musil zrní do mlýna donést kohoutek, zatím co myšky skotačily.
A když kohoutek přinesl mouku, jen se divily, jaká je krásná a běloučká a kohoutka chválily, jaký je chytrý a pracovitý. A hned dodaly: „Je třeba zadělat těsto, nasekat dříví, zatopit v peci, těsto nakrájet na kousky, do každého kousku dát povidlí, těsto zabalit a dát do pece.“ „A kdo to všechno udělá?“ zeptal se kohoutek. „Já ne,“ řekla Vrť. „A já také ne,“ rychle dodala Kruť.
A tak musil kohoutek zase udělat všechno sám. A když byl hotov a buchtičky byly pěkně do zlatova upečené, dal je kohoutek na stůl.
Tu přišly myšky, nikdo je ani nevolal, a už byly za stolem. „Ó, ty krásně voní, a já mám takový hlad!“ řekla Vrť. „Ó, jaké jsou krásné! Tak už nám dej!“ pištěla Kruť. „Počkejte, myšky, počkejte,“ řekl kohoutek a ptal se: „Kdo našel klásek?“ „Ty jsi ho našel,“ zvolaly jedním dechem. „Kdo ho vymlátil?“ „Ty jsi ho vymlátil,“ řekly tiše. „A kdo odnesl zrní do mlýna?“ „Ty jsi ho odnesl,“ odpovídaly zkroušeně myšky. „A kdo zadělal těsto, nasekal dříví, zatopil a upekl buchty?“ „Ty, ty, ty jsi to všechno udělal,“ řekly myšky sotva slyšitelně. „A čím jste se vy přičinily? Co jste vy zatím dělaly?“ No, a co mohly na to myšky povědět? Nic. Musely s hanbou odejít od stolu, protože ten, kdo se nepřičiní o zdar díla, nezaslouží si ani buchtičky. Skutečně: Bez práce nejsou koláče!
