Octl se ve velké síni, kde planulo mnoho set svítilen. Snadno našel truhlu, jak o ní čarodějnice povídala, ale hlídali ji tři psi s očima jako mlýnská kola.
Voják se jich pranic nezalekl. Posadil ji stranou a kapsy, torbu, čepici i boty si naplnil samým zlatem. Pro čarodějnici vzal to křesadlo.
Jak ho ale čarodějnice vytahovala vzhůru, ulomila se pod ní větev. Bába spadla a zabila se. Co měl voják dělat? Nechal si peníze i křesadlo.
Když měl teď tolik peněz, koupil si kočár a koně a jel do města. Tam se ubytoval v nejlepším hostinci a jedl nejlepší jídla.
To dělal tak dlouho, dokud všechny peníze nerozházel. Byl zas docela chudý. I musil se přestěhovat z krásných pokojů do maličké hospůdky a jako dřív sám si čistit boty a spravovat je látací jehlou.
Jednou šel ten voják kolem zámku a spatřil v něm princeznu. Všichni o ní říkali, jak je krásná, a byla to pravda.
Tomu vojákovi se zalíbila tak, že ji poslal hubičku. A to neměl dělat, zvláště proto, že byl vojákem.
Králi bylo totiž předpověděno, že se jeho dcera provdá za obyčejného vojáka. „To by bylo pěkné nadělení!“ zhrozili se král i královna. Pro větší jistotu dali princeznu hlídat a každého vojáka hnali daleko od vrat.
Ten samý večer seděl voják ve své komůrce. Byl tak chudý, že si nemohl koupit ani svíčku, tu si vzpomněl, že jí ještě kousíček má v křesadle. Vytáhl křesadlo i oharek, ale jen zakřesal -
- rozlétly se dveře a na prahu se objevil pes. Poklonil se před vojákem a řekl: „Co poroučí můj pán?“ „To je zábavné křesadlo, když takhle mohu dostat, co chci!“ podivil se voják. A protože právě toužil po princezně, řekl: „Pravda, je už noc, ale já si vroucně přeji spatřit princeznu!“
Než se voják nadál, pes tu byl s princeznou. Seděla ve spánku na jeho zádech a byla tak krásná, že se voják neubránil a docela po vojensku ji políbil. Potom poslal psa, aby s princeznou zase odběhl.
Ráno se jí král i královna ptali, jak se ráčila vyspat. A princezna povídá: „Měla jsem takový divný sen: Jela jsem na psu a nějaký voják mne políbil.“ Král s královnou div nad tou řečí neupadli do mdlob.
Příští noc měla bdít u princeznina lože jedna ze starých dvorních dam, aby viděla, zda to byl doopravdy sen, nebo co to vůbec bylo. Náš voják si zase přál spatřit princeznu. I objevil se v zámku pes, popadl spící krasavici a utíkal s ní, co mu síly stačily.
Ale stará dvorní dáma si obula důkladné boty a běžela právě tak rychle za ním.
Pes zmizel s princeznou v jednom domě. Tu si ta dvorní dáma řekla: „Teď vím, kde je.“ A kusem křídy nakreslila na vrata veliký kříž. Pak se vrátila domů a lehla si. Vrátil se i pes s princeznou.
Časně ráno se přijel král s královnou podívat, kde princezna v noci byla. S nimi přišla i dvorní dáma a všichni důstojníci. „Tady je to! Zvolal král, když spatřil křížem označená vrata.
„Kdepak, milý muži, tady je to!“ přela se královna. „Ale tady je kříž a tady taky!“ volali všichni, neboť kam se jen podívali, všude byla vrata označena křížem. To byl chytrý nápad toho psa. Když viděl, že na vratech domu, kde bydlil voják je křídou nakreslený kříž, vzal také kus křídy a označil křížkem všechna vrata v celém městě.
Ale královna také dovedla víc, než jen se vozit v kočáře. Přivázala k princezně děravý pytlík s krupicí a čekala, co bude dál. Třetí noc se zase objevil pes, vzal princeznu na záda a běžel s ní k vojákovi. Vůbec si nevšiml, že se krupice sype z pytlíku po celou cestu.
Ráno tedy král i královna dobře věděli, kde jejich dcera byla, a tak vojáka sebrali a posadili do vězení. A pak mu ještě řekli: „Zítra budeš viset!“ Nebyla to příjemná novina, zvláště, když křesadlo zapomněl doma v hostinci.
Za městem postavili šibenici a na té měl být voják oběšen. Všichni lidé z města se tam dostavili.
Také ševcovský učedník tam běžel. A ten tolik utíkal, že mu jeden pantofel ulétl zrovna ke zdi, kde seděl za mřížemi voják.
„Ty, švícko, nepospíchej tolik!“ řekl mu voják. „Dokud se tam neobjevím sám, tak to nezačne. Doběhni raději tam, kde jsem bydlel dříve, a přines mi křesadlo. Pak ti vrátím pantofel.“ Učedník by ho byl rád měl, utíkal tedy pro křesadlo, dal ho vojákovi a – nu, však ještě uvidíme!
Voják už stál pod šibenicí, už mu chtěl kat hodit oprátku, když tu voják řekl: „Odsouzenému bývá splněno nevinné přání, a já bych si tak rád vykouřil poslední fajfku na tomto světě.“ Tohle mu král nechtěl odmítnout.
A tak voják vytáhl křesadlo, škrtl jednou, dvakrát, třikrát – a už tu stáli tři psi, co měli oči jako mlýnská kola. „Pomozte mi teď aby mne nepověsili!“ řekl jim voják.
Tu se psi pustili do soudců a do celé rady, jednoho popadli za nohy a jiného za nos a vyhodili je hezky vysoko.
A když zase spadli, voda se za nimi zavřela.
„Já nechci!“ bránil se král, ale největší pes ho popadl i s královnou a vyhodil za ostatními.
Všichni občané z toho měli náramně veselou podívanou. Vojáci vzdávali čest a lidé volali: „Vojáčku, ty budeš naším králem a vezme si krásnou princeznu!“
Pak posadili vojáka do králova kočáru a tři psi tančili před ním a provolávali mu slávu.
Princezna se stala královnou a to se jí velmi zamlouvalo. Svatba trvala osm dní. U stolu seděli také psi a notně se tomu všemu divili.
Konec.
y
