y
Kukačka v cizím hnízdě
Už v polovině dubna přišlo nápadně teplé jaro. Stromy v lese zářily zelení a ptáčci závodili ve zpěvu. Pak les náhle ztichl a ze všech stran se ozvaly kukačky. Chlapci radostně poskočili a dívky začaly si plést žluté věnce z petrklíčů, neboť na vesnicích až kukačka přináší pravé jaro, svatby a šťastné roky života.
Potěšil se i starý lesník včasnému příletu letu kukaček a řekl: "Jaksi početně se hlásí kukačky - pomocnice, jistě se letos rozmnoží chlupaté housenky. Už teď jich je na smrcích, borovicích a bucích hodně. Pokud nám kukačky nepomohou, budou ze stromů jen vypelichaná košťata."
Ještě toho dne na dubu načechraná samička kukačky roztáhla tmavě šedá křídla, do vějíře rozprostřela černobíle pruhovaný ocas a rozkošnicky se vyhřívala na slunci. Zažádalo se jí polétat si po stromech, s některým samečkem slavit svatbu, a pak vyhledávat cizí hnízda drobných ptáků a snášet do každého po jednom žlutozeleném pestrotečkovaném vajíčku. Roztouženě zavolala: "Kvik-kvik... "
Za krátký čas zašumělo v povětří a krahulcům podobní samci řítili se proti sobě v boji o nevěstu. Tolik kukaččích svateb bylo toho dne v lese a takové bitvy, až drobným ptáčkům tuhla krev strachem a skrývaly se v trní i v plevelu. Vždyť přišly krahulcům podobné strašlivé vetřelkyně, příživnice cizích hnízd a vražednice ptačích holátek.
Nejvíce se svíralo strachem srdce těm drobným ptákům, kterým kukačka každoročně nasadí nebezpečné kukaččí vejce do hnízda a vylíhnuté mladé kukačče pak povyhazuje vajíčka i mláďata z hnízda. Třásl se rákosník v rákosu, konipas na zemi i ťuhýk v pichlavých keřích, nechtělo se zpívat vynikajícím zpěváčkům: července, pinkavě, šedé pěnici, ani skřivanovi podobné lindušce. Vždyť jak se proti té nebezpečné příživnici bránit, když je velká jako holub, zbarvená jako krvežížnivý krahulec, když prošmejdí celý les a zakrade se k cizímu hnízdu jako zloděj. Vždyť její vajíčka nerozeznáš od svých. Jsou tak malá jako vajíčka drobných zpěvců a často i barvou i prskanýma tečkama docela podobná. To je k zoufání, jak ta potvora umí přizpůsobit barvu vajíčka barvě hostitelových vajíček.
Nakonec se ptáčkové na poradě rozhodli hnízdit jen na dobře ukrytých místech, v dírách, dutinách a ve skrytu trávy stavět jen malá hnízda.
Ale marná byla obrana. Kukačka objevila i ta nejtajněji ukrytá hnízda a jako zloděj si počkala, když staří majitelé hnízda odešli pít vodu nebo hledat potravu. Pokud bylo hnízdo příliš malé na sezení nebo v obtížně přístupné dutině, pak kukačka snesla vejce na zem a zobákem ho vložila do malého hnízda nebo dutiny.
Obžaloby na nebezpečné příživnictví kukaček se množily jako houby po dešti. Ptačí soudce, datel tesař černý v černém soudcovském rouchu s červenou čepicí, nestačil chodit vyšetřovat a soudit, vždyť každá kukačka snese až 20 vajec a vždy do jiného hnízda.
První případ – ve hnízdě červenek – nebyl ještě tak smutný a dal se poměrně snadno řešit. Tam z dobře ukrytého hnízda ve výmolu vyhodila kukačka dvě vajíčka červenek a místo nich vložila jedno své. Soudce, tesař černý, prostě vyhodil z hnízda trochu rozdílné kukaččí vejce a slíbil kukačky napomenout.
S kukačkami věru soudce neměl lehkou práci, přestože je přibližně stejně silný. Našel je v nejhorlivější práci, jak zápasily s množstvím chlupatých housenek můry bekyně, která je nejnebezpečnějším škůdcem lesních stromů. Kukačky ani nechtěly svou vinu přiznat. V té strašlivé záplavě housenek a práce prý nemají čas na stavění hnízda a na odchov mláďat. Musí výchovu mláďat přenechat jiným ptákům, kteří nechtějí chlupaté housenky ničit.
Jinak to nelze řešit. Kukačky snášejí vajíčko každý třetí den a snúška vajec trvá dva měsíce. Kdyby za ty čtyři měsíce zdejšího pobytu musely hnízdo stavět, snést všechna vajíčka, sedět na nich a ještě i vykrmit mláďata na podzimní cestu do teplých krajů, věru by čtyři měsíce nestačily. Proto musejí kukaččí vajíčko vysedět a mládě krmit pěstouni, i když je to příživnictví. Za výchovu dětí odmění se staré kukačky záchranou celého lesa, vždyť každá z nich ročně sežere celé vozy housenek.
Druhá žaloba už přímo chytala za srdce a soudce, tesař černý, chytil viníka přímo při činu. V hnízdě konipasů bílých, pod rozvětvením kořenů stromu se kukaččí mládě vylíhlo dřív, a ještě slepé a holé na širokých zádech a pahýlech neopeřených křídel přes okraj hnízda vyházelo vajíčka konipasů. Tak zůstalo samo, aby se nemuselo s ostatními mláďaty dělit o místo a potravu. Konipasi, zaslepení rodičovskou láskou, mu však strašný nevděk odpustili a usilovně ho krmili, neboť neustále pištělo hladem.
V hnízdě v rákosí se stala ještě strašnější událost, která přímo rozrušila obyvatele lesa. Kukačka k vajíčkům rákosníků snesla trochu později jedno své, a když se po 12 dnech vylíhlo tmavé a holé kukuče, byla už na světě všechna holátka rákosníků. A zopakovalo se strašlivé přikázání přírody a mladá kukačka postupně před očima pěstounů vyházela do vody potomky hostitelů. Staří rákosníci usilovně krmili příživníka a ten místo vděku jim povraždil děti. Tady už se muselo pro výstrahu něco dělat: potrestat a odstrašit.
Soudce pro výstrahu rozhodl se potrestat za celé pokolení kukaček jednu viníčku vězením, půstem a za mnoho životů jednou smrtí. Nápadně vybarvený konipas horský měl si v úzké dutině osamělého stromu opravit své hnízdo a zlákat některou kukačku ke vpašování kukaččího vajíčka do dutiny stromu. Tam se pak malý vetřelec vychová, dobře vykrmí, ať ztloustne, nemůže odtud vyletět, ať piští hlady, bolestí a nakonec zahyne. To bude spravedlivý trest.
Jedna kukačka na fígl skutečně naletěla. Na zemi pod dutou borovicí snesla své vejce a v zobáku ho vynesla do úzké dutiny, k vajíčkům konipase.
Strašlivý příkaz přírody se opakoval. Slepé a holé tmavé mládě kukačky, které se po 12 dnech vylíhlo, postupně vyházelo všech šest vajíček konipase horského, neboť ty se měly líhnout po dvou týdnech sezení. Kukuče vzalo vždy cizí vajíčko na široká záda, mezi dva pahýly křidélek, vyšplhalo se dozadu k okraji díry a vyhodilo vajíčko ven. Tam byla vajíčka rozbita pod borovicí a v nich již téměř zcela vyvinuta mrtvá mláďata. Ubohé staré ptáčky jako hostitelé kukačce i nadále hojně nosili potravu, neboť slepý příkaz přírody nutí je krmit vše, co je v hnízdě.
Kukuče po dvou týdnech života a krmení už mělo vyjít z díry na prostranství stromu, kde by ho do dospělosti ještě další tři týdny měli krmit štědří hostitelé. Ale odrostlé nemohlo se přes úzkou díru přecpat ven. Trčela ven jen velká ustrašená hlava a věčně hladový zobák.
Nepříjemné pištění v dutině vtěsnaného ptáka, ustavičné volání o potravu a záchranu, křičení od bolesti vzbouřilo celou horu. Zvířata se chodila v celých skupinách dívat na to mordoviště, a tam si přímo zacpávala uši. V uších jim zněl zoufalý skřek, bezmocné pištění, bolestné stony a hněvivé prskání týraného zvířete. Odcházela vystrašená a znechucená... Jen v dobrých srdíčkách malých ptáčků – zpěváčků probudil se soucit, proto nosili odrostlé kukačce potravu v celých hejnech. Nosili a dobrotou zvyšovali těsnost i bolest.
Soudce si právě prohlížel hrozně okousané stromy po housenkách a klepáním zjišťoval vyschlé, když ho našlo poselství rozzlobených kukaček. Zuřivě se na něj obořily a hrozily zastavením práce, pokud uvězněné mládě nebude ihned vysvobozeno.
„My od svitu do soumraku pracujeme, žereme nejohavnější chlupaté housenky a zachraňujeme les, zvířátka i život, nu a co máme za to? Pouze nenávist a smrt. Lidé nás střílejí, neboť se podobáme krahulcům a zvířata nás bijou, neboť si dáme mláďata pěstounům vychovat. Tuto nespravedlnost je třeba hned odstranit, vždyť kukačka každé zničené hnízdo mnohonásobně nahradí ničením chlupatých housenek, které žádné zvíře nechce.“ - takto se bránily.
Ptačí soudce, tesař černý, sám šel pomáhat. Do šířky vykloval otvor v dutém stromě a osvobodil nešťastné kukuče z trápení a jisté smrti. Celá hora si oddechla, protože už se neozýval strašidelný křik.
Osvobozený mladý viník s vyhladovělou chutí dal se do práce ničit masy housenek, neboť nebezpečí ještě trvalo. A práce se dařila, vždyť každá kukačka sežere za minutu až patnáct škodlivých housenek.
Za rok jsou to celé vozy. Přišlo i odpuštění, neboť společná práce na záchraně života a společné utrpení smiřují i nepřátele.
