Nebyli už bázliví jako kdysi. Zvědavost je zlákala do města, ovšem – až zvečera. A byli vychytralí, ulicemi procházeli v přítmí, v poloviční vzdálenosti mezi světly na sloupech. Na náměstí stál stánek vedle stánku, pod nimi stoly, na stolech ovoce a na zemi hromady podivných zelených koulí. Lidé je kupovali a jedli. Co to jen může být? Ne, lidí se nezeptali, ale přemýšleli a hledali nad koulemi nápis. Vždyť číst už trochu uměli, podle \"košických\" šesti písmen, co se naučili ve \"vozové škole\" a pak i v \"živém plotě\". Hle, jeden prodavač má tabulku, a na ní tiskacím písmem: MELOUN, 1 kg za 1 Kčs. Kulička a Jamka by si dali snad i oko vypíchnout, kdyby tak mohli meloun ochutnat! Ale netřeba oslepnout, prodavač vždy ráno vyřezával nožem do několika melounů velký klín, aby lidé viděli, že jsou červené a jadérka v nich černá, zralá. A večer prodavač zas vkládal klíny do neprodaných melounů. Kulička a Jamka se v noci tajně přikradli k jeho stanu, když unavený tvrdě spal. Nejprve meloun labužnicky objímali, pak na něj vylezli a odsunuli klín, jako kámen z hrobu. A pak jedli a jedli. Oj, přece je to jen chutný plod země, takový meloun!
Jedné noci si usmysleli procházet se po asfaltovém chodníku nahoru-dolů městem. Kulička chytil Jamku pod paží a chodili, povídali si, smáli se jako lidé z města, dokonce i botičkami klapali po nasvícené ulici. Tu najednou se ze širokých dveří vyhrnuli rozveselení lidé ... \"KAVÁRNA\" – bylo napsáno nad dveřmi velikánskými písmeny, ozářenými elektrickým světlem. Našim toulavým \"nočním ptáčkům\" napadlo se obratně skrýt před lidmi, aby je nelapili, a neudělali si z nich ještě legraci. Kampak se ukryli? Do nejbližší okapové roury. Vlezli do vlhké tmy, drželi se rukama čehosi, ale i tak jim nožky trčely ven. A na neštěstí – spadlo cosi před rýnou a dělalo nepříjemný kouř. Byl to hořící nedopalek z doutníku, tak není divu, že se vyděšení dusili, zejména proto, že lidé z kavárny zůstali stát na místě a ještě jeden z nich bouchal téměř za každým slovem holí i do okapu. Kulička a Jamka měli co dělat, aby neomdleli a nevypadli ze špatné skrýše.
Ó tabákový kouř – jed, jako smrt! Když se konečně upovídaní lidé pohnuli z místa, bylo v rýně kouře, až se Kulička i Jamka svalili přiotrávení, jako pytle s uhlím, a zůstali sedět jako dřevění, dokud se nenadýchali čerstvého vzduchu. Ulicí přepochodovalo vojsko. Klepání okovaných bot se rozléhalo na všechny strany. Vojáci kráčeli hbitě na noční cvičení za město. Ať se jen cvičí. Ne proto, aby byla válka, ale aby uměli rozprášit nepřítele, kdyby si usmyslel vyrušit nás z klidné každodenní práce. Kulička a Jamka při pohledu na vojáky také vypínali hruď, hle, máme vojáky, přichystané bránit vlast a svobodu. A pak se oba s velkou námahou doplazili k nejbližší bráně a prolezli do dvora. Nocovali v kupě prázdných beden.
V nocležišti mezi bednami se jim zdály hlouposti. Gustovi, že stál na kostelní věži a promlouval k lidem na zaplněném náměstí, aby nekouřili! Jankovi zase, že šel po ulici a lidé se mu posmívali, jaký je prý maličký. Nic jim neřekl, ale když ho to už dopálilo, chytil ujíždějící tramvaj za hák a držel, držel ji. Kola se točila na místě a lidé vystrkovali hlavy z oken. Siláku, pusť nás, spěcháme na nádraží a nechceme zmeškat vlak!
Ze snů je probudilo hraní na klavír. Otevřeným oknem doléhaly až mezi bedničky zvučné melodie. Za záclonou spatřili krásný pokoj. U černého klavíru seděla copatá dívka a hrála a zpívala. Naši chlapci se za tou hudbou vraceli přenocovávat sem celý týden. Ale nemohli žít jen z pěkné hudby, museli se nadále starat o sebe.
Nakonec vyšli za město, protože zatoužili po volné přírodě. Jak tak jdou květnatou loukou, zakroužil nad nimi obrovský pták, větší než jestřáb, a navíc i vrčel a hřmotil, hlasitěji než lokomotiva. Potom z úkrytu poznali, že je to ocelový drak. \"Letadlo!\" Vykřikli oba. \"Aeroplány,\" dodal Gusta. A to byli vlastně na košickém letišti, sportovní letadélko přistálo před jejich udivenýma očima. \"Na tom zázraku se musím projet\", vychloubal se Janek, když sledoval, jak piloti přikrývají letadélko nepromokavou plachtou. Gustovi se velmi zalíbila Jankova smělost. A tak se potom v noci do toho letadla vplížili.
Sedli si do jednoho hlubokého sedadla pro pilota. Dotýkali se všeho, co jen viděli kolem sebe. Páky byly pevné, ani jedna se nepohnula pod jejich slabou silou, tak alespoň hádali, která na co je. Hádali se, která hýbe křidélky v ocase? Potom obdivovali hodiny, vsazené do přední stěny, pilotovi před oči. Nakonec se usadili na zadním sedadle, a zase se dohadovali, až uhodli, že je to sedadlo pro pozorovatele. Hodiny ukazovaly právě čtyři, když zaslechli čísi kroky blížit se k letadlu. Sportovní pilot, když vystupoval vzhůru po přistavených schůdkách, rozhoupal celé letadlo. \"Snídat budu až v Bratislavě. Těším se na teplou kávu,\" řekl vojákům, kteří mu pomáhali kolem letadla. \"Pozdravte Dunaj,\" zakřičel jeden z vojáků. \"Hotovo!\" Oznámil pilot. \"Hotovo!\" Odpověděli vojáci a otočili draka vrtulí proti větru. A už se letadlo prudce zachvívalo při startu. Kulička a Jamka se třásli strachem přikrčení na zadním sedadle.
Janek šeptal: \"Ale že jsme se dostali do horké kaše!\" Gusta křičel do hřmotu: \"Neboj se, vždyť pokud pilot nemá strach o sebe, nebojme se ani my!\" Třásli se strachem a třáslo se i jejich letadlo. Nakonec pošeptal: \"Co budeme dělat?\" A Gusta zakřičel: \"Sedíme na pozorovatelově sedadle, tak pojďme obdivovat zeměkouli! Vyšplhali se na boční stěnu. Zima, vítr; strach i radost. \"Hle, Košice!\" A opravdu, cosi jako hrst rozsypaného zrní: to byly domy. \"Aha, žížala!\" Nebyla to žížala, byl to vlak, kouř se z lokomotivy táhl. Řeka Hornád se jim zdála jen jako lesklá nitka, vesnice – jako bradavičky na zarostlé tváři, kopce jako nos, hory jako obočí, pohoří – jako chlupaté kožichy. A slunce se rozhořívalo na okraji oblohy, jako velikánský oheň za zeměkoulí. Až to vypadalo, že svět chce shořet!
Nevydrželi viset na rukou, nevydrželi ani bradami zachycení za okraj stěny, a tak se spustili – odpočinout si na dně letadla. Benzínové plyny je omámily, až oba zemdleli, objímajíc se v klubíčku, plní strachu a vzdechů. \"Zapři se celou silou,\" povzbuzuje Gusta Janka. Nu ale jak se zapřít, když není v těle ani tolik síly, kolik má moucha. Letadlo začalo klesat a kroužit nad horou. Velmi se chvělo, až nakonec přistálo na travnaté mýtině. Pilot rozeřval stroj jako hřebce do bujného ržání, ale pak vystoupil i s bedničkou plnou přístrojů. Zalehl pod letadlo a cosi opravoval, poklepával. Kulička a Jamka vyskočili do nedalekého křoví. Odtud sledovali pilota, letadlo – a nakonec i odlet. \"Už je pryč,\" vzdychl Janek. \"Už je fuč,\" zavzdychal Gusta, když se jim letadlo ztratilo, jakoby ho modrá obloha spolkla. Naši vylekaní cestovatelé se chytili za ručky – a honem křížem přes louky do lesa. Ale byli tak oslabení, že se jim nohy podlamovaly, že se jen plazili. Musí, musí pohledat něco k snídani!
\"Nesmíme se poddávat slabosti,\" zatínal zuby Gusta. \"Au, hlad mi hryže žaludek,\" naříkal Janek. Prodírali se kolem kraviček, zaslechli cinkot kravských zvonců, spatřil pastýře i jeho batůžek, zavěšený na javůrku. \"Tak se honem k němu vydejme,\" usmívali se chlapci. Ale najednou zaštěkal pastýřův pes. Hladoví obratně vylezli na otrhanou trnku. To by to dopadlo ... přiletět až z Košic psovi do huby! A ten, ošklivec střapatý, švihl odrbaným ocasiskem a štěkal, jakoby ho strašný kašel mořil. Chlapci ve větvích chřadli hrozným strachem, aby hafana nepodráždili. Ale vítr tak zašelestil trnkou, že čokl odběhl. Pouze štěkání se pořád vracelo – jakoby se hádalo s větrem.
Volky nevolky hladoví prolézali z větve na větev a okusovali suché trnky ptáčky zapomenuté. \"Och, takové uvítání letců na pevné, dobré naší zemi!\" Zlobili se. Nejraději by byli zakřičeli na pastýře, aby už odvedl stádo krav domů. Ale zakřič, když i pastýř je člověk, určitě by se radoval, kdyby tě dopadl! Poledne se lačně na pastýře dívali, jak si rozvazuje batůžek na kolenou, jak krájí chlebíček a slaninu, jak psovi odhazuje chlebové kůrky. Ani kousek naděje neměli, že v mžiku snědí to, co nedojedl! Hladný pes sežral všechno. Div, že mu očiska nevypadly, tak se díval svému sedlákovi do úst.
Za pár dnů sešli dolinou k městečku. Na louce bylo mnoho lidí, co sem jistě přišli na nedělní vycházku. Kulička a Jamka je pozorovali z úkrytu. Na trávníku si hrály děti: usměvavé, rozradostněné, nezbedné i poslušné. To se dá hned vypozorovat, které je jaké. Otec si hrál s většími, matka opatrovala maličké, malé, krmila je, česala, hladila... Jaký krásný mají život děti, když mají rodiče! Jankovi mohlo puknout srdce, když viděl takové rodiče – jak pečují o děti. Ach, jistě by se i jim lehko dýchalo, kdyby měli také vlastní rodiče! Janek se zeptal Gusty: \"Co bys dal za to, kdyby tě maminka vedla za ruku na vycházku?\" \"Ach, ach, matka! Nevydržel bych: dát se vést za ruku. Líbal bych jí ruku za každým krokem!\" Janek dopověděl za sebe: \"I tehdy bych jí dlaně líbal, kdyby mě jimi chtěla pohladit.\"
Seděli ztichlí ve vlastních myšlenkách. Tak rozbolavění, jakoby seděli kolem rakve na vlastním pohřbu. Slunce svítilo jako velikánská žlutá svíce. Gusta měl plné srdíčko smutku, ale nestyděl se přiznat: \"Kdybych si mohl mámu vyplakat, slzel bych takovým velkým proudem slz, jako je Dunaj.\" Janek řekl: \"I otce bych chtěl mít. Aby si hrál se mnou, pomáhal mi dělat hračky, žertoval se mnou ... \". Gusta a Janek toužili jít za lidmi. Kdyby prý byli větší, převlekli by se za chudáky nebo za žebráčky a chodili by po louce od lidí k lidem, aby jim dovolili posbírat si zbytky jídel v trávě. Gusta se usmál, vždyť prý vypadají opravdu jako žebráci. Sundal si puklou kaštanovou přilbičku z hlavy. Tmavé vlásky mu spadly až na uši. Kdyby měli nůžky, ostříhali by se. Žaludové holínky je tlačily na palcích. Vyzuli se a svlékli se, lehli na výsluní a opalovali si tělíčka. Radili se, co dělat. Velmi se obávali budoucí zimy. Janek soudil: \"Dvě možnosti máme: buď se vydat k lidem nebo zhynout po létě, po podzimu v zimním mrazu.\" Ale ani Gusta neuměl poradit – tak jim oběma visely v očích slzičky.
Jak se tam dostali, tak se nedostali – žili už tři dny ve Vysokých Tatrách. Vysoké Tatry, Slovenské velehory, je to kus krásy na světě! Turisté ze širého světa sem přijíždějí – nasytit se přírodní krásou. Kulička a Jamka se setkávali na každé cestě, na každém chodníčku s turisty. Ne, nebylo obtížné vyhýbat se dětem a rodičům, stačilo odbočit za křoví nebo za mechem obrostlý balvan. Ale skutečnost, že se musí skrývat před lidmi – jim kalila štěstí. Co prý – kdyby se tu vzdali lidem? Vždyť snad v této kráse a velebnosti jsou lidé lidštější! Janko byl opatrnější: \"lidštější, lidštější, nu ale odhodlej se vejít mezi ně! Zde mají spoustu volného času, hodně chuti se bavit, že hned by tě, pidimužíka, chtěli mít pro vlastní zábavu!\" Nakonec v Tatrách pozapomněli na smutek. O potravu nouzi neměli.
O bydlení už taky neměli příliš starostí. Spávali na stromech, nebo se uchýlili, když pršelo ve dne a lilo v noci, pod střechy tatranských útulků. Jak tak jedné temné noci usínali v díře pod zubatým skaliskem, něco šustilo kolem nich tak tichounce, jakoby vlastně nic nešustilo. Gusta už spal, jen Jankovi nějak spánek na oči nepřicházel, jen se převaloval na mechovém lůžku – a sledoval to šuchotání. \"Hej, Gusto, leze sem had!\" Gustovi nebylo třeba troubit do ucha, vyskočil jako střela – a byli ven z náruče smrti. Ale neutekli, obešli balvan z opačné strany, naklonili se k díře, kde před chvílí spali – a zírali na lesknoucí se obludu. Zmije! Vypadala jako dlouhá, svinutá hůl. Tmavě hnědou klikatou čáru měla na zádech od ocasu po hlavu, kterou zvedla do výšky a blýskala očima. V hubě se jí míhal zpoza dvou zubů – dvojitý jazyk.
Odběhli a vylezli na vysoký strom. \"Už bychom byli nebožtíci,\" zašeptal Gusta. \"Už bychom byli tam, odkud se nikdo nikdy nevrátil,\" přidával Janek. \"Děkuji ti, Janíčku, zachránil jsi mi život! – stiskl Gusta oběma rukama Jankovi loket. \"Nemáš mi co děkovat. I sebe jsem zachraňoval, a s tebou se mi odvážněji utíkalo ... \" vymlouval se Janek. \"Ale kdybys neutíkal, já bych nebyl ani věděl, jak a kdy jsem umřel,\" mudroval Gusta. Janek se zasmál do zamračené noci: \"To bys už nepotřeboval vědět, jak a kdy, kdybys byl mrtvý v hadově břiše.\" Gusta nakonec slíbil Jankovi, že i on se vynasnaží – zachránit ho, pokud prý bude někdy v ohrožení života.
Štrbské pleso je tak velká rozloha vody, že by mohla stát na ní leckterá vesnice. Kolem zelenkavé hladiny vede oblázková cestička. Kulička a Jamka se rádi potulovali kolem plesa. Pozorně sledovali z úkrytů, jak se lidé vozí na loďkách. \"Rád bych se na lodičce povozil,\" zatoužil Gusta. Janek, který nevěřil, že by dokázali pohnout člunem, nakonec poradil, aby se povozili na desce. A tak tedy vyčkali do večera, dokud neodešly i poslední děti, houpající se v lodičce na vodě. Zpoza mračen vyšel měsíc, až Štrbské pleso zářilo. \"Jdeme? Jdeme!\" Rozhodli se naši malí námořníci, když narazili na dost velkou desku na hladině u břehu. Namísto vesel si vzali dlouhé třísky. Nasedli směle, až se deska ponořila pod vodu, když ji oba převážili na jednom konci. Gusta přecupital na předek. Vesly zabírali, v zádech se prohýbali, dokud desku nedonutili plout rovně. Oj, noční mořeplavci se chtěli nasytit plaveckého požitku za měsíčního svitu.
Až teď zjistili, že nejpříjemnější jízda je na lod\'ce. Ani ve vlaku, ani na fůře slámy, ba ani v letadle se vozit není takový požitek. Namířili plavbu do dálky, až tam, kde je hloubka nejtemnější, kde i zruční veslaři mívají obavy. Plavili se křížem krážem, jakoby hledali zakletý poklad na jezerním dně. Deska pod nimi – to byla lodička rychlejší než vystřelený šíp. Janek požádal Gustu: \"Vyměňme si místa. Ty běž dozadu, já přejdu na předek. Ty vesluj po levé straně, já budu po pravé, protože mě už bolí ruka. \"A právě v té chviličce – rup! Deska v prudkém letu narazila na vyčnívající skálu, neboť Gusta nehleděl před sebe, ale ohlížel se na Janka. Oj, oj, skála vedle skály tu trčí z hloubky nad hladinu! Náraz byl tak prudký, že se oba svalili. Gusta spadl na desku a Janek do vody! \"Podej mi veslo,\" prosí jeden. \"Chyť se vesla,\" přikazuje druhý. Janek, neplavec, třepal rukama nohama v chladné vodě; veslo mu odplulo kamsi po rozčeřených vlnách, plných kolébajících se hvězd z oblohy. Gusta měl tedy starost o sebe, o desku, o kamaráda! Zachráněný Janek, vytažený na vesle, funěl a ležel mokrý na mokré desce. \"Děkuji ti,\" byly jeho první slova. \"Neděkuj, mlč a lež,\" byly Gustovy slova. \"Děkuj rybám, že tě nedostaly jako kořist!\" A opravdu, pleskaly ocasy o hladinu kolem nich. Tak, tak, naši mořeplavci, pleso-plavci, měli dávat lepší pozor na výstražné tabulky na železných tyčkách: Nepřibližujte se na lodičce k podvodním skaliskům!
Gusta odnesl bezvládného Janka do lesa pod stromy. V dolíčku naškubal mech, ustlal pelíšek, svlékl svůj nepromočený kabátek a přikryl jím naříkajícího trosečníka. Sám se také vtiskl pod chatrný kabátek a ohříval vlastním dechem Janka. Ráno Gusta odběhl nasbírat lesní ovoce, ale Janek nechtěl nic a nic vzít do úst. Horečka ho rozpalovala. Gusta odběhl ještě jednou – vyhledat a natrhat léčivé byliny. Vždyť si přece dobře pamatoval z plakátů: Lidé, lečte se léčivými bylinami! Ale bylo už poledne, slunce pražilo na rozpáleného Janka, horečku měl k nevydržení, ale Gusta se nevracel. Janek vstal, přiložil dlaně k ústům; kolena se mu třásla, tak si klekl a křičel: \"Gustóóo.\" Slyšel pouze štěbetání ptáčat. \"Och, Gustíku\", plakal Janek, \"zahynul jsi kdesi v neznámých horách kvůli mně, kvůli mně ...\" Janek si lehl a plakal, dokud neusnul.
Gusta seděl, seděl u rozpáleného, uvzdychaného Janka, dokud se neprobudil. \"Donesl jsem ti, nasbíral jsem ti ...\" a ukazoval mu půl náruče léčivých bylin. \"Tuhle spapej!\" Ale Janek, trosečník, v horečce jen plakal: \"Nic nechci, nic nepotřebuji ...\" Gusta šermoval rukama, v dlaních léčivé bylinky: \"Toto musíš prosím: kousej, kousej a pak spolkni!\" Janek nechce otevřít ústa, jen křičí v horečce: \"ty kousej, ty mě chceš otrávit!\" Gusta mu šeptá: \"Vyléčit!\" A sám, aby Janka navedl, začal žvýkat natrpklou bylinu, kterou našel růst nad propastí, na skále staré mnoho tisíc let. Žvýkali oba, a také i oba usnuli! Tmělo se jim v očích, šumělo jim v uších. Och, podivné stmívání, divné šumění, ... jehličnaté stromy hýbaly větvemi, jakoby nad nimi zalamovaly rukama: \"Jeníčku, Gustíku!\"
Spali sedm dní a sedm nocí. Probudili se – nedokázali se poznat. Jsme to my, nejsme to my? Nohy měli až kdesi u kmene vedlejšího stromu, kam by dřív museli udělat snad i deset krůčků! Ruce dlouhé, hlavy velké, i břicha, prsa široká a – těla načisto nahá! Dívali se na sebe, kolem sebe; hýbali nohama, rukama. Směšné malé šatičky ležely vedle nich! Kalhotky roztržené, kabátky roztržené a po kaštanových přilbách i žaludových botách – ani památky, jakoby se skořápky rozházely v trávě. \"Janku! Gusto! \"Hlasy měli, jakoby hřmělo. Je to snad jen živý sen? Vyrostli z tatranské léčivé rostliny – na opravdové lidi!
Velmi zatoužili vmísit se mezi skutečné lidi. No ale jak mohli jít, když byli docela nazí? Janek se třásl radostí. Gusta se chvěl. \"Pamatuješ, Janku, pamatuješ? V zahradách i na polích jsme vídali strašáky!\" \"No a?\" Vyzvídal Janek. Musí se prý co nejdřív dostat k strašákům: vzít si jejich obleky! Vždyť vrabci v obilí nebo v máku se už dávno strašáků nebojí, nu nemusí se jich bát ani oni! Rozběhli se dolinkou, prodrali se kopcem – a zastavili na širém poli . \"Hle, něco vidím,\" zavýskl Gusta. Janek zaváhal: \"Kde?\" \"No strašáky v brambořišti proti divočákům.\" Na dřevěných křížích visely navlečené staré šaty, aby divoká prasata nevyžírala v noci brambory. Rozběhli se, oj, oj, měli si z čeho vybírat! Strašáků byl celý zástup vzhůru polem, až po kraj lesa. Zapomněli na svou nahotu, přeskakovali, poskakovali pro šaty k strašákům. Gusta si přivlastnil černé kalhoty, kostkovaný zelený kabát a slaměný klobouk, téměř už bez dýnka. Janko o sobě tvrdil, že je lépe oblečený, protože měl černé soukenné kalhoty, bílý plátěný kabátek a na hlavě – černou olysalou beranici. Gusta se smál Jankovi, smál se Janek Gustovi, neboť neměli zrcadlo, aby viděli vlastníma očima – strašáky.
Šermovali rukama, kopali nohama – šťastní, přešťastní rozumbradové. Konečně jsme, konečně jsme obyčejnými lidmi! Gusta měl dávno odvahu, Janko měl dávnou touhu – vběhnout mezi spoluobčany. Nad Tatrami stály usměvavé mráčky. Kulička a Jamka v strašáckých šatech posedávali na kopečku, porostlém voňavou mateřídouškou. Janku, nebojíš se? Gusto, těšíš se? Jestřáb kroužil nad nimi, ani si ho moc nevšímali. Ještěrka, nedávno v jejich očích velká jako krokodýl, motala se jim před bosýma nohama v jahodí. Jahody? Deset, dvacet jejich natrhali – a přece jich neměli ani plnou dlaň, ani plná ústa. Nakonec Janek zavřískl a ukazoval do dolinky: \"Hle, oráč! Přiběhli o něco blíže – k člověku. Byl to stařec, kráčel za volky; v ústech vyhaslou dýmku; žilnatými rukama držel dřevěný pluh. Oral úhor na úzkém kamenitém poli. Dřevěné jho vrzalo volům na šíjích. Oráčův bič se jim zamotal do ocasů: \"Prr, stůjte, hovádka, je poledne, musíme obědvat,\" zanotoval stařičký oráč. \"Pan bůh vám pomáhej,\" zašeptal Janek. \"Pan bůh pomaáahej,\" zakřičel Gusta. Oráč si přehodil dýmku v ústech: \"Ale, ale, mládenci. Raději vy mi pomozte strniště zorat!\"
Orali, orali šedými volky – až je zastihl v údolí podvečer. Gazda pozval pomocníky do vesnice. Ne, nemusí se bát: štěkavého psa ve dvoře nemá. A hospodyně? Ta se z nich srdečně zaraduje, vždyť nemají vlastních dětí v chalupě! Dovezli se na povoze do vesnice – Gusta práskal bičem, Janek voly okřikoval – a vešli do oploceného dvorku. Vypřáhli voly před stájí, složili pluh a brány pod přístřešek. A přivítali se s vrásčitou, přihrbenou stařenkou. Mládenci se jí líbili. Tak, tak, udatní pomocníci, vděčná, vděčná je úcta ke stáří! Při teplé večeři byli Kulička i Janek samý vděk a uctivost, jako ke strýčkovi a tetičce! Stařenka i stařeček ještě před půlnocí se svěřili, že by chlapíky měli rádi jako vlastní syny. Stařenka naříkala, chalupa by prý ožila, stařec naříkal, namlouval si je jako dědice statku. Janek Jamka i Gusta Kulička velmi toužili – spát poprvé v posteli, pod velkými peřinami. \"Ráno vám řekneme, tetičko, strýčku, zda zůstaneme u vás natrvalo.\"
Podtatranské ráno ... Zlaté slunce se třpytilo ve stříbrné rose. Hej, pod Kriváněm, tam je krásný svět. Stařena i stařec při snídani šohaje prosili přes slzy a úsměvy: \"Zůstaneš, Janíčku, zůstanete, Gustíčku?\" V pokojíčku na přípecku seděl kocour, jakoby poslouchal, co si lidé s lidmi povídají. Janek mu hladil přední tlapky a vymlouval se tetičce: \"Nikdy jsme nebyli rolníky, takže ani neumíme hospodařit.\" Gusta vdechoval kouř ze strýčkovy dýmky, přitom ukrajoval nožem z chleba, ze slaniny: \"Nezůstaneme. Voly máte velmi staré. Voli nikdy nebudou mít ve stáji telátka, z nichž by narostli býci. Pole v údolíčku máte moc kamenité.\" Stařenka si hladila úsměv na vrásčité tváři: \"Gusto, Janku, byli byste nám potěchou v našem stáří.\" Stařec dýmal kolem sebe z dýmky: \"Milovali bychom vás až do smrti jako své vlastní syny.\"
Janek se díval zpoza stolu kolem sebe. Hle, zdědili by střechu nad hlavami, i pokoj a pec, hodiny na stěně, slánku nad sporákem, peřiny v postelích. Gusta se díval oknem z chalupy. Pohled se mu stočil k trojnohému stojánku na mýtině před lesem. Bylo na něm napnuté bílé plátno. Stál před ním pozorný člověk se štětcem v ruce. Maloval obraz Tater. Gusta poručil Jankovi: \"Pojďme. Z plakátů jsme utekli, vraťme se k obrazu!\" Janek políbil ruku stařeně i starci. Rozloučili se s rolníky a odešli k tomu malíři. Zpočátku s nimi mluvil jen tak přes rameno, ale když vyrozuměl, kdo jsou, co jsou – nadchl se pro jejich budoucnost. Pozval je do města, do škol. Možná se jeden z nich vyučí na tiskaře plakátů, nebo na malíře plakátů a druhý na sazeče, nebo na malíře obrazů! Učit, učit se musí, když mají hlavy – a chtějí mít v nich rozum! A vy, chlapci a dívky, prozraďte svým rodičům, že knížka o dalším životě figurek Gusty a Janka je vymyšlena, nakreslena – a uložena pod jednou z mnoha skal na dně Štrbského plesa. Je třeba ji jen vyhledat a dočíst. Lehká, velice lehká věc, děti, když umíte i číst i kreslit. Gusta Kulička s Jankem Jamkou na vás velmi nedočkavě čekají.
y
