y
Labutí klíček
Jeníkův otec byl dlouhá léta nemocen a žádný lékař mu nemohl pomoci. Ležel na lůžku, pohnout se nemohl. Matka s Jeníkem se proto velice rmoutili a s velkou láskou otce ošetřovali.
Když Jeník dorůstal, kudy chodil, stále myslil na to, jak by nemocnému otci pomohl a ustaranou matku potěšil. Jednou za večera vyšel na paseku k lesu, ulehl, opřel smutně hlavu do dlaně a zase myslil na otce.
Tu ve vzduchu něco zašumělo, Jeník pozvedl hlavu, uviděl před sebou tři stíny a zaslechl jakési hlasy. Byly to tři dobré sudičky, které si povídali o nemoci Jeníkova otce a jedna druhé vyjevily, jak ho uzdravit. Jeník je tajně vyslechl, zaradoval se a počkal, až sudičky zmizely.
Potom hledal v trávě zlatý prsten, který jedna ze sudiček ztratila. Když ho našel, spěchal domů, ukázal prsten matce a všecko jí pověděl. Druhého dne uschoval dobře drahocenný prsten do kapsy, vzal si raneček jídla a vydal se na cestu.
Za tři dny přišel k jeskyni, kde bydlel starý, šeredný kouzelník Kozojed. Měl na sobě dlouhý černý plášť a v ruce kouzelnickou hůlku. Když uslyšel, že někdo chodí před jeskyní, vyšel ven a lákal Jeníka do jeskyně.
Jeník se nedal dvakrát pobízet, vstoupil dovnitř a uviděl v koutě pohozenou malou píšťalku. Vytáhl z kapsy prsten, který se kouzelníkovi velmi zalíbil. Kozojed požádal Jeníka, aby mu prsten daroval. Jakmile měl prsten na prstě, pustil se do tance a Jeníka si nevšímal. Ten nepozorovaně vzal kouzelnou píšťalku a rychle zmizel.
Šel opět tři dny, až přišel k černému jezeru, na jehož hladině plulo sedm labutí. Z jejich hrdel zněl nádherný zpěv. Jeník labutě chvíli poslouchal, ale potom si vzpomněl na svůj úkol. Usedl na kámen, vytáhl píšťalku a začal na ni pískat. Píšťalka vydávala stejně krásné tóny jako labutě.
Když dohvízdal, připlula k němu jedna z labutí, držíc v zobáku zlatý klíček. I pravila: „Uměl jsi napodobit náš zpět, tu máš klíč, kterým otevřeš obydlí pavouka. Vezmi si z mého křídla péro, když je dáš mezi rty, staneš se neviditelným!“
Jeník učinil, co mu labuť řekla, poděkoval jí a vydal se na cestu. Jakmile sevřel labutí péro mezi zuby, stal se neviditelným a plul vzduchem k pavoukovu obydlí. Pavouk seděl před doupětem, spravoval potrhané sítě a vůbec nespatřil, že neviditelný hoch proklouznul do jeho obydlí.
Po několika krocích Jeník narazil na okované dveře. Sáhl do kapsy pro zlatý klíček, otočil jím v zámku a vešel dovnitř. Když vytáhl z úst labutí péro, viděl před sebou na zdi rozvěšené drahocenné předivo. Opatrně kus utrhl, učinil se opět neviditelným a zmizel.
Potom se vrátil k černému jezeru a odevzdal labutí královně zlatý klíček. Labuť mu pověděla, že kouzelník Kozojed už ví o ztrátě kouzelné píšťalky a že na Jeníka číhá, aby ho potrestal. „Jak to mám učinit, aby mě nepolapil?“ ptal se Jeník labutě.
Sedni si na moje záda, vzlétnu s tebou do vzduchu a přenesu tě přes krajinu, v níž Kozojed bydlí. Jeník uposlechl a letěli. Letěli přes moře, přes sedmero vrchů a údolí, přes lesy a pole, až s ním labutí královna přistála u velikého dubu, kde se spolu rozloučili.
Z toho místa cestu domů už dobře znal. Prošel lesem, kde měla chaloupku stará dobrá babička a blížil se k rodné vsi. Střechy domků měl před očima a když vystoupil na poslední kopeček, spatřil domek, v němž se narodil.
Maminka ho přivítala s otevřenou náručí, ale tatínek se na lůžku ani nepohnul. „Nesu ti, tatínku, zázrační předivo,“ řekl Jeník a rozestřel je po stole. Přitom oběma rodičům vyprávěl o své daleké cestě a co na ní zažil.
Když vše dopověděl, obalil s maminkou nemocné otcovo tělo do zázračného přediva. Za tři dny se rozpadlo a otec vstal z lůžka zdráv, jako by na něm nikdy neležel. V chaloupce potom šťastně žili a hospodařili Jeník se zdravým otcem a starostlivou maminkou. Jestli už neumřeli, žijí tam dodnes.
