Slunce právě zapadalo a v růžově zlatých oblacích se třpytila večernice. Na klidném moři spatřila víla velkou loď. Námořníci zpívali a hráli a po setmění zapálili na lodi mnoho pestrých lamp. Když vyšel na palubu krásný princ, vylétly k nebi stovky raket.
Pak světla zhasla a rakety už nevylétaly; oslava princových narozenin skončila. Víla seděla na hladině a okénkem kajuty se dívala na prince.
Blížila se bouře; obloha se zatáhla a v dálce se blýskalo. Moře se rozběsnilo; loď skřípala a praskala. Její stěžeň se zlomil a rozbitá loď se potápěla.
V záři blesku uviděla malá mořská víla klesat prince do moře. Rychle k němu doplavala; už umdléval a oči se mu zavřely. Víla mu držela hlavu nad vodou; nechala vlny, aby ji s princem zanesly, kam se jim zachce.
Ráno bylo po bouři; z lodi nebylo vidět ani třísku. Vyšlo slunce a v tváři prince jakoby se objevil život. Víla si přála, aby ožil; plavala s ním k pevnině a uložila ho na bílý jemný písek.
V budově na pobřeží se rozezněly zvony a v zahradě se objevily dívky. Víla odplula za vysoké kameny. Viděla, že k princi přišla jedna z dívek a zavolala ostatní; princ ožil a usmíval se na ně. Dívky ho odvedly a víla se teskně vracela domů; na ni se princ neusmál, nevěděl, že ho zachránila.
Často se ráno a večer vynořovala na místě, kde prince opustila, ale nespatřila jej. Smutně se vracela a ve své zahrádce objímala mramorovou sochu, která se podobala krásnému princi.
Jedna z jejích sester věděla, kde leží princovo království. Všechny se objaly kolem ramen a vystoupily z moře u princova zámku. Malá mořská víla se pustila až k altánku, kde v měsíčním světle seděl princ. Jindy ho večer vídala, jak se s hudbou plaví ve člunu.
Na plese v zámku svého otce zpívala ze všech nejkrásněji. Všichni ji chválili, ona však myslela jen na prince. Proto se vykradla ze sálu do své zahrádky. Řekla si: „Zatím, co moje sestry tančí, půjdu k čarodějce, snad mne promění v člověka.“
Zamířila k bouřlivým vírům; čeho se zmocnily, to strhávaly do hlubin. Za horkým bublajícím bahnem měla čarodějka dům uprostřed podivného lesa: místo stromů ho obklopovaly obludy polypů jako stohlaví hadi. Víla si spletla své vlající vlasy a rychle kolem nich proplula.
Čarodějka krmila ropuchu a odporní tlustí hadi se jí plazili po těle. „Vím, že chceš mít místo rybího ocasu nohy, aby se do tebe princ zamiloval,“ přivítala vílu. „Budeš je mít, ale na každém kroku pocítíš bolest. Zůstaneš krásná, ale budeš němá; ten tvůj krásný hlas mně musíš dát. A ožení-li se princ s jinou, ráno po jeho svatbě ti pukne srdce a ty se staneš mořskou pěnou!“
„Chci to!“ řekla víla. Čarodějka jí tedy uřízla jazyk a vařila kouzelný nápoj. Podle jejího příkazu ho víla vypila před východem slunce u princova zámku. Bolestí omdlela, protože byl ostrý jako oheň.
Když procitla, stál před ní princ. Sklopila oči a viděla, že má půvabné nožky; mluvit však nemohla. Zahalila se do svých dlouhých vlasů a princ ji odvedl do zámku. Každý obdivoval její chůzi, ale jí bylo, jako by kráčela po nožích.
V zámku ji oblekli do hedvábí a mušelínu; byla ze všech nejkrásnější, ale němá. Před princem zpívaly krásné otrokyně a ona posmutněla: princ by měl vědět, že pro něho obětovala svůj hlas. Když se otrokyně daly do tance, rozběhla se sálem a tančila jako dosud nikdy. Princ jí tleskal a ona tančila znovu a znovu.
Princ chtěl, aby byla stále u něho; dovolil jí, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce. Spolu projížděli lesy na koních, vystupovali na hory, ač jí nožky krvácely. V noci se její palčivá bolest v mořské vodě zmírnila.
Jednou v noci se objevily na hladině její sestry. Vyprávěly jí, jak je všechny zarmoutila. Navštěvovaly ji pak často; jednou spatřila víla v dálce i babičku a otce s korunou na hlavě. Vztahovali k ní ruce, ale ke břehu se neodvážili.
Princi byla stále milejší, ale aby ji udělal královnou, to ho ani nenapadlo. „Mohl bych milovat jen tu dívku, která tenkrát první ke mně přišla; zachránila mi život.“ Víla nemohla říci: „To já jsem tě zachránila!“ Pak vystrojili skvělou loď; princ se na přání rodičů jel podívat na dceru krále v sousední zemi.
Příští den veplula loď do přístavu u nádherného města. Z vysokých věží troubili trubači, zatímco dole stáli vojáci s vlajícími prapory. Objevila se krásná princezna a princ zvolal: „To jsi ty, která jsi mne spasila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý!“ Sevřel jí v náručí a víle řekl: „Jistě tě těší mé štěstí, protože mne máš ze všech nejraději.“ Víle se zdálo, že ji puká srdce.
Večer po svatbě ženich s nevěstou odjížděli. Na lodi vztyčili stan ze zlata a purpuru s nejkrásnějšími poduškami. Když radovánky na lodi utichly, víla spatřila své sestry; dlouhé vlasy měly ustřižené. „Daly jsme je čarodějci, aby ti pomohla. Než vyjde slunce, musíš tento nůž pohroužit princi do srdce. Jeho krví ti nohy zase srostou v rybí ocas a z tebe se zase stane mořská víla.“
Ona však jen spícího prince políbila na čelo. Nůž odmrštila daleko do vln. Když se pak vrhla do moře, její tělo se rozpouštělo v mořskou pěnu. Vyšlo slunce, a víla cítila, že nezemřela. Uviděla vznášející se průhledné krásné bytosti, dcery vzduchu, které pomáhají lidem. Šíří vůni květin a posílají lidem osvěžení a zdraví. Dobrá malá víla se stala jednou z nich.
y
