y
Pecivál
Žil kdysi jeden otec a ten měl tři syny. Dva starší synové byli vždycky vyparáděni, radost na ně pohledět. Ale ten nejmladší stále jen na peci nebo u ohniště sedával, byl umouněný a tak mu nikdy nikdo jinak neřekl než Pecivál. Byl však skromný a statečný, ale lidé jeho dobrotu pokládali za hloupost.
Otec měl na poli zasetý oves a ten mu každičkou noc někdo pošlapal a poničil. Proto poslal své dva starší syny, aby v noci ovesná pole před škůdcem pohlídali. Synové se na hlídku řádně přichystali, nabrali si jídla a pití, sedli na koně a jeli. Pecivál si vzal do kapsičky jen pár tvrdých kůrek a pomalu se loudal za nimi.
Když dojeli bratři na pole, uvázali koně ke kůlu, rozdělali si oheň, dosyta se najedli a napili a za chvilku tvrdě usnuli. Pecivál si zatím vylezl na hrušku, stojící právě u jejich ovesného pole, chroupal kůrčičky a hlídal. Před půlnocí přiletěli tři koně a jeden z nich ...
... přiběhl rovnou k hrušce, v jejichž větvích seděl Pecivál. Jak se koník o hruškový kmen podrbával, skočil mu Pecivál s větve do sedla. Kůň se chtěl nečekaného břemene zbavit, běhal z ovsa do ovsa, ale Pecivál se ho pevně držel a nepustil. Koník už byl tím poskakováním velice unaven. Zastavil se a řekl: „Dobře jsi se držel! Vezmi si za to moji uzdu. Zatřeseš-li s ní, budeš mít všechno, co si budeš přát!“
Pecivál vzal uzdu a šel domů, ale z toho, co se na poli v noci událo, nikomu nic neprozradil. Ráno otec při obchůzce viděl, že je oves opět pošlapán. Velice se na syny rozzlobil, že pole neuhlídali, a dal oves raději pokosit.
Jednoho dne dal král vyhlásit, že bude vdávat svoji jedinou dceru. Za ženu ji však dá jen tomu, kdo na zámku utrhne zlatý prsten, pověšený na zlaté šňůrce z jejího okna. Takovou příležitost si nenechali ujít ani Peciválovi bratři. Oblekli se do nejkrásnějších šatů a osedlali koně. Pecivál šel také. Koně neměl, posadil se tedy na velikou svini — a hajdy na zámek. Cestou se mu všichni lidé smáli!
Za humny Pecivál zastavil, rozhlédl se, zda je skutečně sám, a zatřásl uzdou. Vtom se mu objevil koník a ptal se, co si jeho pán žádá. „Měděné šaty a měděného koně bych rád!“ poprosil Pecivál. A než to dořekl, stál před ním krásný měděný kůň a on sám byl oděn v krásné šaty měděné barvy. Na zámku vylétl se svým koníkem do výše, utrhl prsten a ujížděl pryč. Nikdo neznámého rytíře nepoznal. Podruhé dal král vyhlásit, že svoji dceru dá jen tomu, kdo utrhne zlaté jablko, visící na jejím okně.
Tu zase přiletěl Pecivál na stříbrném koni a ve stříbrných šatech, vyskočil až k oknu, utrhl zlaté jablko a nepoznán odejel.
Potřetí vyzýval král odvážlivce, kteří chtěli jeho dceru za ženu. Dostane ji však jen ten, komu se podaří odnést princeznin zlatý šátek, visící na nejvyšším okně královského zámku. Pokoušeli se o to i Peciválovi bratři a mnoho jiných mládenců, ale nikdo to nedokázal. Najednou, jako bouře, přiletí zlatě oděný mládenec na zlatém koni, vyšvihne se k šátečku, chytí ho, zamává jím princezně na pozdrav a letí na svém koníkovi někam do dáli. Všichni strnuli údivem. Král nechal udatného junáka ihned hledat po celém království. A tak se stalo...
... že královi vojáci přišli hledat zlatého junáka i k Peciválovým rodičům. Pecivál seděl u pece, zase celý ušmudlaný, se starým kloboukem na hlavě. I jeho se vojáci ptali, zda není tím zlatým mládencem. Bratří se smáli, ten že by tak mohl v tom starém klobouku pást krůty a ne se ucházet o královskou dceru. A jeden z bratrů mu ostatním pro větší posměch strhl starý klobouk s hlavy. Zpod klobouku se vykutálelo zlaté jablíčko a na zem se snesl princeznin lehounký zlatý šátek. Vojáci ho poznali a chtěli vzít Pecivála hned s sebou na zámek. Pecivál se ale zdráhal. V těch ušpiněných šatech se přece před princeznou nemohl ani ukázat. Rychle tedy zatřásl uzdou a vzápětí tu byl koník a daroval mu zlaté šaty a krásného zlatého koně. Pecivál se přistrojil...
... sedl na koně a letěl do zámku. Tam ho s velkou radostí přivítali. Králova dcera — krásná princezna — se stala Jeho ženou a jestli neumřeli, žijí tam šťastně až dodnes.
