y
Princezna na hrášku
Bylo jednou jedno království a v tom království stál na vysokém kopci nádherný hrad.
V hradě žili král, královna a jejich syn – mladý princ. Jak léta ubíhala, princ rostl a rostl, až dospěl v krásného jinocha. Jednoho dne povolal král syna k sobě a řekl mu, aby si našel nevěstu a oženil se.
Princ odpověděl, že se rád ožení, ale jen s opravdovou princeznou, která ho bude hodna. Jednoho dne se vypravil na cestu a jel do světa hledat nevěstu.
Jel dlouho, velice dlouho, ale takovou princeznu, jakou si přál nikde nenašel. To velice zarmoutilo nejen prince, ale také krále a královnu.
Jednou večer řádila v kraji bouře. Blýskalo se, hřmělo a lilo jako z konve. Členové královské rodiny seděli pospolu v komnatě a čekali, až se bouře šťastně přežene.
Vtom zaslechli bušení na vrata. Král sebou trhl. Matka se synem se zvědavě ohlédli ke dveřím. „Půjdu se podívat, kdo k nám v takovém nečase přichází,“ řekl král.
Vstal s trůnu, vzal lucernu a klíč a vyšel na chodbu. Protože byl velmi starý, trvalo mu dosti dlouho, než došel k bráně. Princ byl netrpělivý a chtěl jít za otcem, ale matka mu to rozmlouvala.
Král zatím zastrčil klíč do kovaného zámku a pomalu otevřel vrata. Protože byla hluboká tma, v prvním okamžiku nikoho nespatřil.
Až po chvíli uviděl stát opodál v zablácených šatech promoklou, zimou se třesoucí dívku. Králi bylo dívky líto a zval ji vlídnými slovy dovnitř.
Dívka mu srdečně poděkovala a následovala ho do komnaty. Tam ji očekávala královna se synem. Princ si dívku zvědavě prohlížel, ale neřekl jediné slovo.
Královna se jí ptala, proč se vydala v takovém nečase z domu, a kdo že vlastně je. Dívka vypadala uboze, ale řekla, že je princeznou. Královnu to velmi překvapilo.
Sama šla dívce ustlat do pokoje pro hosty. Nádherné lůžko s hedvábnými závěsy vysoko vystlala hedvábnými polštáři.
Přitom tajně položila pod žíněnku malý hrášek. Když byla se stlaním hotova, vyzvala princeznu, aby si šla lehnout.
Dívka ráda uposlechla. Odložila mokré šaty, zula zablácené střevíce a přála královně dobrou noc.
Když královna odešla, převlékla se princezna do bílé košilky, lesknoucí se jako padlý sníh, a uložila se ke spaní.
Královna se nemohla dočkat rána. Sotva zakokrhal kohout, otevřela pokoj a zvědavě se princezny vyptávala, jak se vyspala.
Dívka pootevřela oči a řekla: „Špatně, milá královno. Celou noc jsem se probouzela. Něco mě tlačilo. Sotva jsem zavřela oči, hned jsem je zase otevřela.“
Tak královna poznala, že má před sebou opravdovou princeznu, protože jenom princezna mohla ucítit pod žíněnkou docela malý hrášek.
Ráda pomohla princezně při strojení a odvedla ji k princi. Tomu se dívka zdála nyní ještě krásnější než večer. Když se dozvěděl, že je to princezna, řekl, že ji chce za manželku.
Král se vším souhlasil, dal synovi a princezně požehnání a choval se k nim opravdu královsky.
Po svatbě vystrojili hostinu, usedli za stůl, jedli a pili, tančili a radovali se celý den a celou noc.
Poslední tanec tančil král s královnou a princ s princeznou. Hudebníci jim hráli z vedlejšího pokoje a za odměnu mohli po hostině usednout k svatební tabuli.
Ale co se stalo s hráškem? Královna jej na památku uložila do zlaté skříňky, kterou uschovali v královském muzeu. To proto, že ji hrášek pomohl nalézt opravdovou princeznu.
