y
Robinson Crusoe II.díl
S PŘÁTELI A NEPŘÁTELI
Dlouhé roky samoty mě ubíjely. Neustále jsem toužil po lidech, chtělo se mi slyšet lidský hlas, chtěl jsem promluvit s živým člověkem. Jednoho dne jsem se vypravil na pěší obchůzku ostrova. Po dlouhém bloudění jsem spatřil něco, co jsem nejméně čekal. Lidskou stopu! Byla jen jedna, jediná. Úžasem jsem zkameněl. Odkud a jak se mohla na můj ostrov dostat živá lidská bytost? Stopa mi neustále tanula na mysli.
Čas plynul nezadržitelně dál. Od nálezu stopy už přešly celé měsíce. Neklid, který mě ovládl od toho dne, kdy jsem se na vlastní oči přesvědčil, že na mém ostrově byla lidská bytost, mě pomalu opouštěl. V duši mi zase zavládl mír. Netrval však dlouho. Jen do té doby, kdy jsem nalezl další důkazy o občasném pobytu lidských bytostí na ostrově. Omráčily mě ještě víc, než otisk bosé nohy na pobřeží. Byly to lidské kosti, celá hromada lidských kostí“! Nedaleko nich byly i pozůstatky ohniště. Lidé, jejichž kosti tu ležely neumřeli přirozenou smrtí. Zabili je jiní lidé, upekli je a snědli.
Po čase jsem na vlastní oči uviděl ty, kteří přijížděli na můj ostrov na člunech, aby zde prováděli své krvavé hostiny. Byli to domorodci, lidožrouti. Můj život se stále víc naplňoval obavami a strachem.
Zanedlouho mě rozrušila další nečekaná událost. Jedné děsivé, bouřlivé noci mě probudily výstřely z děl. Rychle jsem vstal a vyběhl na pobřeží. V dálce byla vidět silueta lodě. Byla v nebezpečí a výstřely se dožadovala pomoci. Rychle jsem rozdělal oheň a hořícími poleny ukazoval bezpečné místo k zakotvení.
Loď, která bloudila kolem mého ostrova, se nezachránila. Ráno, když se bouře utišila, jsem viděl její vrak. Nebylo na něm známky života. Teprve za několik dní vyhodilo moře na břeh tělo mrtvého chlapce. Jistě patřil k lodní posádce. Až do posledního roku mého pobytu na ostrově jsem nevěděl, zda se někdo z té lodi zachránil, či se všichni, kdož na ní pluli, utopili. Na lodi byly všelijaké zásoby, které jsem si na několikrát odvezl na svém člunu.
Asi za půl roku po té události jsem viděl, že k té části ostrova, kterou obývám, připluly čluny. Rychle jsem sáhl po dalekohledu a spatřil divochy, vyskakující z člunů. Přivlekli s sebou dva ubožáky, a připravovali se zase ke krvavému hodování.
Jednoho z nich srazili kyjem a když ho rozřezávali, využil druhý toho, že nebyl hlídán a dal se na útěk. Běžel rovnou k mému úkrytu, odkud jsem to strašné divadlo pozoroval. Když ale lidožrouti postřehli, že jedna z obětí se chce zachránit útěkem, pustili se za ní. Uprchlík byl však lepší běžec než jeho pronásledovatelé. Doběhl k zátoce, rychle ji přeplaval a tady se divoši jeho pronásledování vzdali, hnali se za ním už jen dva lidožrouti. Uprchlík byl od mojí skrýše jen několik metrů. Připravil jsem se na boj. Prvního z pronásledovatelů jsem srazil pažbou z pušky a druhého, který chtěl na mne vystřelit šíp, jsem byl nucen zastřelit. Když divoch, kterého jsem zachránil, zaslechl výstřel, po kterém jeho pronásledovatel padl mrtev k zemi, byl strachy celý bez sebe. Musel jsem ho přesvědčovat, že tu strašnou zbraň nechci použít proti němu. Teprve potom se osmělil, přišel ke mně, klekl si přísahal mi věrnost. Pojmenoval jsem ho pátkem, protože podle mého kalendáře byl pátek den, kdy jsem ho zachránil.
Pátek byl ale stejný lidožrout, jako ti, kteří ho chtěli zabít a sníst. Řekl mi, že celý jeho kmen i on sám jídával lidské maso a nepokládal to za nějaký špatný čin. Poučil jsem jej, že jedení lidského masa je ošklivý a zlý zvyk, za který by ho lidé na celém světě určitě odsoudili. Předkládal jsem mu k jídlu tak dlouho maso zvířat a ptáků, až od lidožroutství úplně upustil.
S Pátkem se mi na ostrově žilo veseleji. Stal se mým věrným druhem a přítelem. Byl bystrý a houževnatý, a brzy si osvojil všechny druhy prací. Jen pušky se ještě dlouho bál. Spolu s Pátkem jsme zhotovili velký člun a chystali se na delší cestu po moři.
Naše dobrodružná cesta se však neuskutečnila. Nečekané události ji odsunuly do pozadí. K ostrovu připluly čluny s lidožrouty. Věděl jsem, že sem přijeli proto, aby tu opět uspořádali svoji krvavou hostinu. Byli jsme dva. Pevně rozhodnutí znemožnit jim jejich strašlivé hody, jsme se připravili k boji.
Pušky nám pomohly zvítězit. Několik divochů padlo. Ostatní nečekali, až je naše ďábelské zbraně skosí jako jejich druhy, rychle naskákali do člunů a veslovali, co jim síly stačily, pryč z ostrova. Jejich oběti jsme zachránili. Ve člunu, který tu lidožrouti zanechali, našel Pátek, k velkému překvapení nás obou, svého otce. Byl jednou z obětí. Kmen, ke kterému Pátek a jeho otec patřili, byl poražen jiným kmenem lidožroutů. Pátkův otec byl v boji zajat a jako zajatec měl být zabit a sněden. Radost ze šťastného shledání neměla konce. Druhou obětí byl jakýsi Španěl. Říkal, že prožil ztroskotání lodi, plavící se z Rio de la Plat do Havany. Z celé posádky se jich zachránilo jen sedmnáct. Jeho šestnáct krajanů žije na jednom z lidožroutských ostrovů. Za krátký čas, když se oba zachránění zotavili a já jim začal důvěřovat, poslal jsem je na našem člunu na lidožroutský ostrov a požádal je, aby přivezli ostatní Španěly.
Jednoho dne mě Pátek překvapil další nečekanou zvěstí. Oznámil mi, že se k ostrovu blíží veliká loď. Dalekohledem spatřil, že se od lodě odpoutal člun a míří k břehu.
Byli na něm vzbouřenci, kteří se zmocnili vlády nad lodí. Přivezli s sebou kapitána a jeho nejvěrnější a chtěli se jich na našem ostrově zbavit. Zlý úmysl se jim nepodařilo uskutečnit, protože jsme ty, nad kterými vynesli krutý ortel, vysvobodili. S naší pomocí potom kapitán a jeho věrní sluhové přemohli vzbouřence, kteří je dopravili na ostrov...
… i ty, co zůstali na lodi.
Za vzpouru na lodi byly odedávna příšerné tresty. Kapitán mohl všechny vzbouřence potrestat, ale neudělal to. Potrestal jen jejich vůdce. Rozhodli jsme se, že je ponecháme na ostrově. Kapitán mi z vděčnosti nabídl celou loď. Jeho velkomyslný dar jsem pochopitelně odmítl, byl jsem šťasten, že se mohu po tolika dlouhých letech vrátit zase domů, do Anglie.
Ostrov jsem opustil 19. prosince 1686.
Čas běžel neúprosně kupředu nejen na mém ostrově, ale i doma v Anglii. Sestry, které mě doma přivítaly, zestárly právě tak jako já. Rodiče už nežili. Sestry se na mne ze začátku dívaly jako na přízrak, protože mě celá rodina už dávno pokládala za mrtvého.
I když léta mého mládí, kdy jsem toužil po vzdálených krajích, dávno minula, nemohl jsem vydržet žít bez moře, bez vzrušení, bez dobrodružství. Moje první cesta vedla k Lisabonu. Byl jsem zvědav, co se stalo s mou brazilskou plantáží. Potkal jsem tam kapitána, který mě kdysi dávno vzal na svoji loď, když jsem utíkal z maurského otroctví. Od něho jsem se dozvěděl, že poručníci, kterým jsem plantáž svěřil, dobře hospodařili. Ale také už dávno zemřeli. Sedm měsíců uplynulo, než přišel od jejich synů list, že plantáž dobře prosperovala a já se stal zámožným člověkem.
V Lisabonu jsem se zdržel dost dlouho. Chtěl jsem odtud odjet domů, do Anglie a z Anglie do Brazílie. Rozhodl jsem se pro cestování na koních. Jel se mnou i můj věrný Pátek a mimo nás ještě několik dalších, kteří se pro tento způsob cestování také rozhodli. Celá skupina si mě, jako nejstaršího, vyvolila za jakéhosi kapitána. Přes Pyreneje jsme přecházeli do Francie. Na horách leželo hodně sněhu a byla krutá zima. Pátek nebyl na nic takového zvyklý a těžko to snášel. Na cestách nás několikrát přepadli hladoví vlci. Sváděli jsme s nimi těžký a vyčerpávající boj.
Anglie mě k sobě na nějaký čas připoutala. Oženil jsem se a měl tři děti, dva syny a dcerku. Když mi zemřela žena, vypravil jsem se znovu do světa. Křižoval jsem oceány a navštívil jsem i ostrov, kde jsem prožil větší část svého života. Španělé, zachránění Pátkovým otcem před lidožrouty, tam ještě žili. Stěžovali si na vzbouřence, že jsou čas od času nesnesitelní, bouří se i zde, na opuštěném ostrově. Musí se s nimi zacházet opravdu tvrdě, jinak s nimi nevyjdou.
Na ostrově jsem se zdržel asi dvacet dní. Moje cesta pak vedla do Brazílie, odkud jsem poslal obyvatelům ostrova několik krav, ovcí a vepřů. Ani v pozdních letech svého života jsem nevydržel dlouho na jednom místě. Procestoval jsem mnoho moří, plul od pólu k pólu. Moře zůstávalo mou láskou. Několikrát jsem znovu navštívil svůj ostrov, kam se zatím přistěhovalo mnoho dalších osadníků. Prožil jsem ještě mnohá dobrodružství. Ale o těch vám budu vyprávět zase až někdy jindy …
Konec.
