y
Sedmero krkavců
Matka sedmi synů pekla chléb. Protože chlapci ustavičně křičeli a tahali ji za sukně, křikla na ně: „I bodejť jste všichni zkrkavčili!“ V tu chvíli se její synáčkové proměnili v sedmero krkavců, smutně na ni pohlédli a uletěli.
Po čase se nešťastným rodičům narodila dcera Bohdanka. Jednou zahlédla v komoře chlapecké košile a kazajky. Stará děvečka jí pověděla o jejích bratrech. Bohdanka si umínila, že jen co povyroste a zesílí, půjde své bratry hledat.
Vyrostla v krásné děvče. Jednoho dne řekla rodičům, že se vydá na cestu. Musila dlouho prosit, než svolili; báli se, že ji také ztratí. Při loučení jí dala matka svůj prsten a řekla: „Po tomto prstenu tě moji starší synové poznají.“
Bohdanka dlouho chodila, aniž se o bratrech něco dověděla. Ve velkém lese přišla k chaloupce; vešla dovnitř a čekala, kdo přijde. Najednou s šumotem vkročil divoký mládenec; byl to Vítr. Ale o jejích bratrech jí nemohl nic povědět.
Vzal však Bohdanku do náručí a zanesl ji ke svému bratru Měsíci, bledému mládenci se stříbrnými vlasy. Ani ten o zakletých bratrech nevěděl, ale donesl Bohdanku k bratru Slunci.
„Vím o tvých bratrech a donesu tě k nim,“ řekl krásný zlatovlasý mládenec. „Dříve si však odpočiň a posilni se večeří.“ Dal Bohdance kuřátko; napomenul ji, aby kostičky sebrala a vzala s sebou.
Když noc přecházela, přijel Slunce se zlatým vozem a jeli přes hory a doly, až se ocitli v tmavém údolí, obklopeném vysokými skalami. Tam ji zlatovlasý mládenec z vozu sesadil. „Nyní si pomoz sama,“ řekl a zmizel.
„Snad jsou bratři někde na skále,“ řekla si a chystala se vylézt na tu, která se jí zdála nejpřístupnější. Jak si vykasala sukni, vypadly jí ze zástěrky kostičky; udělal se z nich žebřík, dosahující až na vrchol skály.
Hbitě po něm vystoupila nahoru a ocitla se v jeskyni. Stálo v ní sedm postelí a na stole bylo prostřeno pro sedm osob. Rychle připravila sedm jídel, pro každého bratra jiné, s prstu stáhla prsten, položila ho pod první talíř a skrčila se za jednu postel.
Netrvalo dlouho a bratři krkavci přišli z lovu domů. Divili se: Jídla na stole a každý má to, které jídá nejraději. Nejstarší bratr našel matčin prsten. „Musí tu být někdo z domu!“ Hledali po jeskyni a spatřili Bohdanku.
Měli velikou radost. Pověděli jí, jak je může vysvobodit: „Musíš zasít len, vytrhat ho, sepříst, utkat plátno, vybílit je a ušít nám z něho košile. Po celou tu dobu nesmíš slova promluvit.“ Odpověděla, že jí nic pro jejich vysvobození nebude zatěžko; bratři jí za ta slova div ruce nezlíbali.
Ráno dostala skříňku se semenem a bratři ji v pěkném údolí vykázali pole k setí lnu a dutou vrbu k obývání. Smutně se s ní rozloučili a odešli. Každý den jí nosili jídlo, ale nikdy žádného z nich nespatřila.
Zasila len, plela ho, trhala, prostírala na rosu, obracela, drhla a valchovala a nakonec předla. Jednou se objevil u její vrby pes; patřil pánovi, který v údolí zabloudil.
Na jeho otázky jen vrtěla hlavou a ukazovala na ústa, že je němá. Pánovi se krásná přadlena zalíbila a rozhodl se, že ji vezme s sebou do zámku.
Dal naložit do kočáru její len, přeslici a vřeteno a jeli. Jako pán na ni, tak ona na něho hleděla se zalíbením. Nevlastní sestra pánova vítala Bohdanku jen na oko; byla zlá a nikoho na světě kromě sebe nemilovala.
Pán však na sestru nedal a vzal si Bohdanku za ženu. Bohdanka byla šťastná, ale na bratry nezapomínala. Dala si v pokoji postavit stav a tkala, pak plátno bílila a šila bratrům košile.
Pán musil odjet ke svému příteli. Za tři dny po jeho odjezdu se Bohdance narodil synáček. Zlá švagrová mu zacpala ústa a vyhodila ho oknem a Bohdance podstrčila kotě.
Hned také psala bratrovi, že má divnou ženu, že by ji měl dát upálit. Napsala také jeho příteli, aby hosta u sebe zdržel a nepouštěl ho domů. Přítel odepsal, že tak učiní a s dopisem poslal posla.
Posel přišel a zlá žena Bohdance oznámila, aby se na rozkaz svého manžela připravila k smrti. Nedovolila Bohdance ani došít sedm stehů na poslední košili. Bohdanka ji tedy složila a vzdychla si: „Moji ubozí bratříčkové, já svou úlohu skončila, ale kde jste vy?“
V tom okamžení se strhl hrozný šumot, přiletělo sedm krkavců a na křídlech nesli hezounké děťátko. Vložili je Bohdance do náručí: „Zde, drahá sestro, jsme se ti poněkud odsloužili, a nyní nám honem přehoď košile,“ řekl nejstarší bratr.
Opojena radostí vzala košile a jednu po druhé na bratry hodila. V tom okamžení se z krkavců stali statní mužové a mládenci; jen tomu nejmladšímu zůstalo na rameni sedm pírek, protože Bohdanka nemohla těch sedm stehů došít.
A tu zadusala na dvoře koňská kopyta a v okamžení Bohdanka objímá svého manžela a klade mu do náručí vysvobozeného syna. Kdyby mohl Bohdanku ještě víc milovat, udělal by to; dověděl se od švagrů, co pro jejich vysvobození podnikla.
V radosti zapomněli na zlou pánovu sestru. Zato služebníci na ni pamatovali; však jim byla nedobrou paní. Viděli, jak chce prchnout; chytili ji za vlasy a bez milosrdenství ji hodili na hranici.
Pán prodal panství a s Bohdankou a svými švagry se vydal k jejich rodičům. Není možné vypsat, jakou měli radost, když se jim vrátily všechny děti, které měli již za ztracené, a s nimi ještě nový syn a malý vnuk.
