y
Ulice plná nebezpečí
Milí kamarádi! Pamatujete se ještě na film „Nebezpečná sázka“? Byl to diafilm o chlapci, kterého kamarádi navedli na neobvyklou a velmi nebezpečnou sázku. Měl za pouhých čtyřicet pět minut přeběhnout takovou vzdálenost, jakou ani náš nejlepší běžec neuběhne ani za hodinu. Když jim řekl, že je to nemožné, jeho „dobří kamarádi“ mu „povolili“ ilegálně, bezplatné vození se na motorových vozidlech. Na to, samozřejmě, aby ten Čas stihl. Co jen ten chlapec nevyváděl! Přebíhal křižovatky na „červenou“, přeběhl po ulici, která byla pokrytá čerstvým horkým asfaltem a těsně před cílem ho srazilo auto. Jeho stav byl vážný. Lékaři uvažovali i o amputaci! Vynaložili však všechno úsilí, aby se jí vyhnuli. Probděli při něm mnoho nocí – a podařilo se jim ho vyléčit. Teď už ten chlapec chodí a lékaři tvrdí, že brzy bude i běhat.
A teď malé překvapení! O tom chlapci vím proto tak hodně, že jsem jím – já sám! Ano, ano, já jsem ten nešťastný Adam, co donedávna chodil o berlích, o němž psali i v novinách. Dnes mě novináři navštívili opět. Diví se, že jsem docela v pořádku a ptají se mě, jak se na ulici dívám teď, po mém strašném úrazu. – Na ulici si dávám pozor, – odpověděl jsem jim, – neboť ulice je plná nebezpečí! - Máš pravdu, – přikývli novináři, – na ulici číhá nebezpečí na každém kroku.
– Podívej se, – ukázal mi jeden z novinářů, – co jsme o tobě napsali před několika měsíci. A dobře si všimni i přehledu dopravních nehod za minulý rok. Jsou to strašná čísla! – Strašná! – Přišli jsme za tebou proto, abys pověděl všem dětem v tvém věku, jaký si mají dávat pozor na ulicích, pokud nechtějí skončit tak, jako jsi skončil ty... anebo ještě hůř... Vy myslíte – na hřbitově? – A je snad na hřbitově málo těch, co přišli o život při dopravních nehodách?
– Povím jim to, jen se nejdřív podívejte, jak chodím. Kulhám ještě? – Trošičku, na levou nohu, ale jinak jsi už docela fit. – Děkuji vám, že jste upřímní. Máma mi stále říká, že nekulhám. – To proto, víš, že tě má ráda.. Nechce, abys byl smutný. – Ale vždyť já už nejsem smutný. Smutný bych byl, kdyby mi uřízli nohu.
Povím vám, milí kamarádi, jak probíhá celý můj současný den. Vstávám časně, protože nechci prožít celý den ve shonu. Ti, co se ráno donekonečna vyvalují v postelích, co pozdě vstávají, nahánějí po celý den čas, který ráno daremně promarnili. Nahánějí jej doma při mytí, při snídani, na ulici i ve škole. Tí starší i v práci. Nemyslete si, že jsem byl od malička tak pořádný. Kdepak! Změnil jsem se až po úrazu. Teď jsem do svého života zavedl pořádek a všechno mi líp klape. Mám čas na všechno. Na ranní rozcvičku, ta je velmi důležitá, na důkladné umytí, i to je velice důležité, na snídani, na zkontrolování aktovky, zda v ní mám všechno, i na klidné odvedení mého mladšího bratříčka Andrejka do školky.
Máma mi hned Andrejka nesvěřila. Po mém „znovuzrození“ mne nejdřív sledovala, jak se na ulici chovám. Někdy jsem ji při tom viděl, někdy ne. Po delší době mi řekla: – Dobře se držíš, synku můj, na ulicích si dáváš pozor. Chtěl bys ráno vodit našeho Andrejka do školky? – Ano, maminko. Budu na něho dávat velký pozor. Můžeš být bez obav. Budu ho hlídat jako oko v hlavě.
Když vyjdeme z domu a jdeme po chodníku, Andrejka nikdy nenechám jít při okraji chodníku. Víte proč, děti? Ano, proto, aby se mi nevytrhl z ruky a nevběhl pod projíždějící motorová vozidla.
Už jsme u první křižovatky. Na semaforu svítí červené světlo. Mám čas, počkám, až bude svítit zelené, vždyť jsem si přivstal. Jen blázen může vběhnout mezi jedoucí motorová vozidla. A ten blázen se brzo našel. Je to můj spolužák Robert. Stáhl jsem ho zpět na chodník: – Neblázni, Robi, nevidíš, že svítí červené světlo?! „Vidím, ale musím přeběhnout! Vyučování brzy začne a já musím ještě zaběhnout do papírnictví. Včera jsem si zapomněl koupit papír na kreslení. Do rezervy, kdybych ten, co dostaneme ve škole, pokazil. A potřebuji i gumu, protože se mi kdesi ztratila. – Počkej a pouvažuj o tom, co nám nedávno povídal soudruh učitel. V jednom autě je průměrně sto koní. – Sto koňských síl...– To je to samé! Podívej se jen na tuto motorovými vozidly přeplněnou ulici...
... a teď si ta vozidla v mysli proměň na koňské drobné. Na koně. Víš, kolik by jich tu běželo? – Ani by se do této ulice nevměstnali! To by bylo strašné! Kdybych se jim dostal pod kopyta...!
Už svítí zelená. Přecházíme ulici po „zebře.“ Kráčíme po ní vpravo, a ti, kteří jdou z druhé strany ulice též vpravo. Tak se nemůžeme srazit. Tak nenastane na ulici zmatek.
- To papírnictví můžeš vynechat, – řekl jsem Robertovi, když jsme šli dál, – mám dost papíru. Půjčím ti jeden, i gumu. Robert je rád, že jsem mu ušetřil čas. Děkuje mi napřed. Jdeme potom spolu až do školy. Na trolejbusové zastávce jsme uviděli nepěknou scénu. Dospělí lidé nastupovali nepořádně do trolejbusu. Tlačili se jako slípky k zrní. Křičeli, ječeli, nadávali si... – V tom si z dospělých příklad brát nebudeme, – podotkl Robert. – Vždyť každý dopravní prostředek má dveře na nastupování i na vystupování. – Máš pravdu. Oni to možná vědí. Tlačí se nejspíš proto, že se jim ráno nechtělo včas vylézt z postele.
Jsme u další křižovatky. Máme štěstí. Našim směrem je přechod přes ulici volný. Ukázal to příslušník Veřejné bezpečnosti, který řídí provoz na této křižovatce.
Přicházíme ke školním budovám. V této první je školka. Odevzdávám tu soudružce učitelce Andrejka a...
...potom jdu s Robertem do školy.
Moje máma chodívá do práce tak jako mnoho jiných žen. Chodím proto na obědy do školní jídelny. Odtud mám namířeno rovnou domů. Andrejka si tentokrát sebou neberu. Zastaví se pro něj máma, až se bude po čtvrté hodině vracet z práce.
Doma si vždy trošku odpočinu a potom skočím na chvílku na dvůr pohrát si s kamarády.
Potom se pustím do učení a psaní domácích úkolů.
Když jsem dnes končil s učením, zazvonil Robert. Donesl mi papír a gumu. – Nemusel jsi mi to hned vracet, - řekl jsem mu. – Když máš čas, počkej trochu, za chvilku budu hotový. – Nechceš se trošku povozit na kole? – zeptal se mě Robert, když jsem ho vyprovázel. – Moje kolo je pokažené. – Půjčím ti svoje. Mám ho dole.
A je to tvoje kolo v pořádku? Strýčkové z Veřejné bezpečnosti říkali, že těm, kdo ještě kolům nerozumí, mají tento dopravní prostředek před každou jízdou překontrolovat dospělí. – Neboj se. Tatínek ho před chvilkou zkontroloval. Podívej se, tam stojí. Dá na nás pozor. – Nemusel by, vždyť vždyť už nám oběma bylo deset. Ale děti potřebují mít za zády dospělého. Poradí, pomůže...
– To je docela tichá ulice, povídám Robovi, – ale i tak budeme na ní jezdit podle předpisu. Budeme jezdit po pravé straně vozovky.
– Správně, – volá Robert, – Takto se ukazuje na kole směr další jízdy na křižovatce.
Povozili jsme se oba dostatečně. Teď se vracíme domů. Ale u plakátu s různými dopravními značkami se na chvilku zdržíme, – dopravní značky musí znát všichni lidé, motoristé i ti, co chodí pěšky, – povídali strýčkové z VB. Podívejte se na ten plakát i vy a hádejte, co která značka znamená. Půjdeme postupně, ano? Začneme nahoře. První řádek: První značka znamená: Pozor, světelné znamení! Druhá značka: Pozor, přechod pro chodce! Třetí značka: Pozor, děti! Druhý řádek: První značka: Železniční přejezd bez závor! Druhá značka: Dej přednost v jízdě! Třetí značka: Stůj, dej přednost v jízdě! Třetí řádek: První značka: Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech! Druhá značka: Zákaz vjezdu všech vozidel! Třetí značka: Zákaz vjezdu cyklistů! Čtvrtý řádek: První značka: Chodník pro chodce! Druhá značka: Chodník pro cyklisty: Kdo z vás, milí kamarádi, uhodl všechny značky? Ti, co to dokázali, si zaslouží pochvalu. A ti ostatní se to musí naučit. Ve vlastním zájmu. A nejen ty, co jste viděli na našem plakátu. Čím víc dopravních značek poznáš a řídíš se na ulici podle nich, tím míň se vystavíš nebezpečí!
Svoji řeč končím večerním obrázkem. My se doma každý večer těšíme, že jsme šťastně přežili den. Nikdo není rád, když někdo z jeho rodiny chybí. Loučím se s Vámi, milí kamarádi. Mějte se dobře a nezapomínejte na to, co jsme si povídali na začátku: NA ULICI SI DÁVÁME POZOR, NEBOŤ ULICE JE PLNÁ NEBEZPEČÍ!
